Kdo v pubertě neulevoval rozervané duši psaním básní, ten se tady na ičku určitě nevyskytuje. Tedy alespoň mezi ičkaři, kteří na i60 dodávají příspěvky nikoli jen diskuzní.

Svou první básničku jsem stvořila v raném věku, sotva jsem se naučila používat abecedu, ale nebylo to z básnického přetlaku, nýbrž z nedostatku financí. Měla jsem totiž našetřených deset korun, za které jsem hodlala zakoupit mamince k MDŽ mýdlo značky Šeřík v dárkové krabičce. Jenže jsem ty prachy probendila v mejdlíčku zcela jiném. Všechny děti si tehdy kupovaly mejdlíčka - poživatinu, kterou jsem prostě taky musela ochutnat. Utratila jsem tedy ušetřený peníz, abych zjistila, že mejdlíčka, co se dají jíst, jsou hnusný a chutnají hůř, než mýdlo na mytí.

Neměla jsem peníze, ale měla jsem nápad. Napíšu mamince přáníčko, ozdobím obrázkem, a bude to. Jak jsem si usmyslela, tak jsem i učinila. Obrázek jsem měla raz dva, malovala jsem totiž dřív, než jsem uměla mluvit. Pak jsem myslela na maminku a slova mi najednou sama přišla.

Přáníčko jsem mamince s tlukoucím srdcem předala 8. března hned ráno. Bála jsem se, že bude zklamaná, protože určitě očekávala hodnotný dar v podobě šeříkového mýdla. Maminka mě překvapila. Nejdřív si přání dlouho prohlížela, pak mě chytila do náruče a po tvářích se jí koulela slza! Maminka mi dala pusu a moc mi za přáníčko děkovala. Hned ho šla ukázat tatínkovi a starší sestře Lence.

Pak se ovšem stalo něco, s čím jsem nepočítala… maminka se pochlubila v naší škole, kde pracovala v družině, a začaly se dít věci. I učitelkám se moje básnička líbila, a to natolik, že si mě zavolaly do sborovny a prakticky mě donutily, abych svou básničku šla zarecitovat do Domova důchodců a na shromáždění žen v několika podnicích v našem městě! Ufff… bylo to hrozný… já malý sedmiletý introvert jsem musela předstoupit před starší děti, jež ženám k MDŽ zpívaly, a recitovat! Navíc moje přáníčko kolovalo mezi ženami. Zapřísahala jsem se, že už nikdy žádnou básničku nestvořím.

Jenže mě dohnal věk. Puberta. No a moje hlava, vyspělá dřív než hubené tělo, musela ulevit trýznivým myšlenkám. Básničky jsem pak používala i později k úlevě jako dospělá vždycky, když mi bylo těžko.

Když jsem se stala blogerkou na iDnes, objevila jsem zajímavou platformu: Veršotepárnu! Veršotepárnu založil a vedl bloger Shaana, jenž brilantně vládne slovem i veršem. Vždycky zadal styl (sonet, triola, balada…) a pět vybraných slov, jež se musela v dané básničce objevit. Byla to výzva! Žádné halabala skládání, pěkně podle přísných pravidel, a ještě s vybranými slovy!

Do Veršotepárny, jež běžela nějakou dobu, jsem poprvé přispěla touto básní:

Dávno kdy byla jsem já slečnou

se sukní úzkou kolem boků

minuta byla nekonečnou

já chtěla jsem pít lásky moku

housle v tvých rukou dobu věčnou

nedals mi lásky ani loku

nos zabořený v kapesníku

a tlumím tajně příval vzlyků

já mám tě ráda ty můj cvoku

 

Zadání znělo:

formát básně NÓNA, slova  SLEČNA NOS HOUSLE SUKNĚ MINUTA

Do té doby jsem netušila, co to nóna je. Pro ty, co rovněž netuší:

Nóna je básnická forma italské renesanční poezie, složená z devíti devítislabičných veršů s rýmovým obrazem ABABABCCB

Jak vidno, zadání bylo, alespoň pro mě, náročné, a to hlavně počtem slabik. To vymyslíte geniální verš a posléze zjistíte, že nesouhlasí počet slabik. Dost jsem se s tím trápila, ale byla jsem lapena. Začala jsem zase psát básničky. V té době jsem žila v toxickém manželství s alkoholikem a tyranem a básničky mi hodně pomáhaly…

Proč to vlastně tady píšu? No, třeba by taková veršotepárna mohla vzniknout i tady, na i60! Chtělo by to ale zapáleného tvůrce se znalostí zákonitostí veršování, co myslíš, Honzo Raško?