Na předních příčkách rozmanitých oborů, v nichž se Češi prosadili v zahraničí, figurují také naši architekti. V nedávných letech jste patrně zaznamenali úspěchy manželů Bendových, Evy Le Peutrec, Jana Kaplického, Evy Jiřičné a dalších.

I když se však ponoříme hlouběji do historie, narazíme na zajímavá jména. Posuďte sami.

Začít můžeme třeba v metropoli, která nikdy nespí, v New Yorku. Nesmazatelný otisk zde zanechal Jan Hird Pokorný (1914 –2008). Přišel na svět dva měsíce před propuknutím první světové války v Brně, kde jeho otec pracoval jako elektroinženýr u společnosti AEG. Byl jedináčkem. Dětství prožil převážně ve Vídni a v Praze. Tam otec získal vysokou pozici ve Škodových závodech. Vystudoval reálku, kde byl kladen důraz hlavně na technické předměty, nicméně začal se zajímat také o historii, umění, hudbu a především architekturu. V jejím studiu pokračoval i na vysoké škole. Díky otcovým konexím nemusel přerušovat ani během vojenské služby. Po německé okupaci získal povolení ke studijní cestě do Švédska. Zdržel se sedm měsíců, než vlakem dojel do norského Bergenu, kde přestoupil na zaoceánský parník a vydal se do Ameriky, která se mu stala novým domovem. Studia dokončil na Kolumbijské univerzitě v New Yorku a jako architekt začal pracovat na mnoha různých projektech.

Navrhoval továrny, parky, knihovny, kanceláře, univerzitní kampusy, designové obytné domy a, co je na jeho kariéře vskutku přelomové, stál za zrodem moderního přístupu k ochraně architektonických newyorských památek. Bezpočtu výjimečných staveb, krčících se ve stínu mrakodrapů, vdechl druhý život, ať šlo o přístavní doky, tržnici či jateční budovy z 19. století, jimž by jinak hrozila demolice. Hird Pokorný navrhl citlivou rekonstrukci a na radnici dosáhl jejich úřední ochrany před dravými developery. Dlouhou dobu přímo pro město i pracoval, když založil a vedl oddělení památkové péče. Mezi lety 1957-1982 vyučoval na katedře architektury na Kolumbijské univerzitě, vychoval přes 1300 studentů. Razil heslo, že nejlépe se umění architektury učí od někoho, kdo ji sám provozuje, nikoliv od teoretika. Obdržel nabídku na pozici děkana, ale s díky odmítl kvůli pracovnímu vytížení. Denně vstával v šest ráno a vyrážel do svých tří studií či na katedru. Vytrvale usiloval také o záchranu chátrající České národní budovy na 73. ulici na Manhattanu. Připravil návrh, podle kterého pak skutečně došlo k nákladné rekonstrukci. Od roku 2008 budova znovu slouží svému účelu a je ozdobou celé čtvrti, sídli zde český generální konzulát, restaurace či výstavní síň. Pro své gentlemanské vystupování se těšil velké oblibě v krajanské komunitě. Byl dvakrát ženatý, příjmení první choti Elizabeth Hird přidal do svého jména, s druhou manželkou Marise vychovával adoptivního syna Stefana.

Autor článku před budovou newyorského kapitolu od Leopolda Eidlitze

Budova z mramoru a zlata

Když se z New Yorku vydáme tři hodiny na sever, dojedeme do Albany, hlavního města státu New York. Sídlí zde státní úřady a v srdci vládní čtvrti návštěvníci narazí na pompézní budovu, kterou škarohlídi přirovnávají ke kasinu nebo disneyovskému zámku. Jedná se o státní kapitol, tedy sídlo místní sněmovny reprezentantů a senátu. Za architektonickým návrhem stál pražský rodák Leopold Eidlitz (1823-1908) a budova se vskutku zapsala do dějin. Stavěla se plných dvaatřicet let (1867-1899), použilo se na ni rekordní množství mramoru a zlata a stála pětadvacet milionů dolarů, což z ní učinilo nejdražší stavbu své doby. Interiér v novogotickém stylu, vitrážová okna, bohatě zdobená schodiště, stropy i zasedací sály z ní dodnes činí naprostý unikát. Eidlitz vedle toho navrhl řadu kostelů, katedrál a synagog, bank, radnic, pošt i soukromých rezidencí boháčů. 

Popojedeme-li ještě dál severním směrem až do Toronta v Kanadě, narazíme na stopy Františka Štalmacha (1903-1985) z Moravské Ostravy, exulanta po únoru 1948, který se nejprve nechal zaměstnat ve stavební firmě, aby ve druhé polovině 50. let otevřel vlastní architektonické studio s cílem rozvířit klidné vody moderními prvky a netradičními řešeními. Nevyhýbal se ani kontaktům s početnou torontskou komunitou krajanů, když kůlnu a garáž přestavěl na český kostel svatého Václava. Především se ale specializoval na budovy bank a záložen. Jeho návrh Ontario Credit Union, realizovaný roku 1960, tisk označil za „triumf současné architektury“. Celkem jich v provincii Ontario navrhl téměř dvě desítky.

Architekti v Karibiku a Ekvádoru

Vydejme se na exkurz do mnohem exotičtějších dálav. V Dominikánské republice, a především v Portoriku působil Antonín Nechodoma (1877-1928), patrně nejvýznamnější architekt v Karibiku začátku 20. století. V rezidenčních čtvrtích metropole ostrova San Jan dodnes stojí kostely, školy, rezidenční budovy i sídla úřadů s Nechodomovým rukopisem. Do svých návrhů hojně vkládal umělecké a řemeslné motivy, používal umělecké kování, barevné sklo a mozaiky, věnoval se i designu nábytku. Zemřel tragicky při autonehodě a zanechal mnoho děl nedokončených.

Duo bratrů Otto Kohn (1887-1965) a Karel Kohn (1894-1979), kteří měli na svědomí funkcionalistické vily, hotely, obchodní domy nebo činžáky na pražské Letenské pláni, byli nuceni kvůli židovskému původu opustit Československo již v létě 1939 a ocitli se v Quitu, hlavním městě Ekvádoru. Okamžitě se integrovali do zdejší komunity architektů, ba co více, podíleli se na založení Akademie výtvarných umění a katedry architektury. Quito čelilo neregulovanému stavebnímu boomu, který ohrožoval i historické památky v centru. Karel Kohn se proto intenzivně věnoval urbanistickému plánování, navrhl široké bulváry ve vládní čtvrti, ministerstva i prezidentský palác. Všeho všudy na devadesát budov jen v metropoli, dalších šedesát jinde v Ekvádoru.

 
Jan Hird Pokorný, Karel Kohn a HeinrichKulka. Fotografie poskytnuty z archivu M. Nekoly

Čeští vizionáři na Novém Zélandu

Vězte, že rovněž novozélandská architektura by zůstala o mnohé ochuzena, nebýt vizionářů pocházejících z Čech. Na prvním místě nelze nezmínit Heinricha Kulku (1900-1971) z moravské Litovle. Studoval ve Vídni, na Vysoké škole technické se seznámil s architektem Adolfem Loosem. Stal se jeho žákem a blízkým spolupracovníkem, kresličem v ateliéru a později partnerem v podnikání. Často dohlížel na dokončování Loosových staveb v Československu, od poloviny 20. let strávil několik let v Paříži. Univerzitní studia dokončil až v roce 1938, ale kvůli židovskému původu měl stále těžší podmínky k vykonávání povolání. Rozhodl se odcestovat do zahraničí. Po značných byrokratických průtazích obdržel vytoužené povolení do Velké Británie, odkud v březnu 1940 pokračoval na Nový Zéland, mimo jiné s přispěním Jana Masaryka, který mu zajistil víza. Kulka s sebou na druhý konec světa odvezl i část Loosova archivu. Záhy začal pracovat u známé stavební firmy Fletcher Construction coby hlavní architekt. V té době i vlivem války panovala nedůvěra ke všemu cizímu, což se promítlo i v kultuře a umění. V Aucklandu třeba spatřil světlo světa manifest nacionalistických modernistů, výslovně deklarující, že cizím nápadům zůstanou dveře do novozélandské architektury uzavřeny. Kulku podobné výjevy spíše motivovaly k usilovnější práci. Netrvalo dlouho a proslavil se více než stovkou veřejných a komerčních staveb, navrhoval i soukromá obydlí, včetně chat, bungalovů, plážových domů, podepsal se i pod návrhy kostelů, galerií a knihoven. Rád používal dřevo, kámen, skleněné fasády, netradiční propozice interiéru, vestavěný nábytek. Zprvu Kulkův styl označovali za příliš provokativní, nakonec velebili a jemu přisuzovali i tituly jako „apoštol moderní architektury v Jižním Pacifiku“. Jemnost provedení, komfortní vybavenost, funkčnost a hospodárnost, to byly charakteristiky novozélandského díla Heinricha Kulky.

Také o pět let mladší Max Rosenfeld (1905-1989) brzy poté, co v srpnu 1939 s manželkou a dcerou připlul, zakotvil u firmy Fletcher. Zaměřoval se na rekonstrukce starých budov, pracoval i na zakázkách pro ministerstvo práce nebo pro armádu. Postupně zaměřil zájem na rodinné domy a nebál se prosazovat v té době revoluční opatření. Nechápal totiž, jak mohou být obytné místnosti i ložnice obráceny směrem do ulice, bez ohledu na orientaci ke slunci. Domy navíc považoval ze zbytečně velké a nehospodárné. Věnoval se proto návrhům praktických bytových jednotek, maximálně efektivně využívající prostor a světlo. Přišel s konceptem tří zón uvnitř domů, každou s odlišnou funkcí. Skupinové aktivity měly probíhat v obývacím pokoji, domácí práce v kuchyni a dílně, ložnice měla zajišťovat spánek a soukromí, přičemž zóny měla propojovat estetická hala či chodba. Dbal i na zlepšení hygienických návyků obyvatelstva a navrhoval jako jeden z prvních toalety s umyvadly. Jako teoretik psal množství odborných studií, věnujících se rekonstrukci domů, vhodnému typu bydlení pro seniory nebo víkendovým obydlím na venkově.

A jako již tradičně, mohli bychom pokračovat ještě dlouho. Ale příště se podíváme na zoubek zase jiné profesi, co říkáte…