Po komunistickém puči v únoru 1948 odcházeli na Západ lidé všech profesí, aby se zapojili do exilových aktivit. Vedle politiků, novinářů, akademiků či vojáků představovali důležitou skupinu rovněž naši sportovci, kteří bojovali na kurtech, hřištích a stadionech za návrat svobody do vlasti, kterou museli kvůli totalitnímu zřízení opustit.  

Režim začal záhy po únorových událostech nevybíravě zasahovat také do oblasti sportu a pro mnoho vrcholových závodníků, hráčů a trenérů byla emigrace jedinou možností, jak se zbavit neustálého tlaku, kontroly a omezení. Sportovní kluby, týmy i celá sportovní odvětví tak přicházely o své největší hvězdy. Pojďme se zastavit u některých z nich.

Začít lze třeba u všestranného sportovce Jaroslava Drobného (1921-2001), který dosáhl vůbec největšího věhlasu v tenise, ačkoliv se jako člen hokejového týmu zúčastnil také zlatého mistrovství světa v ledním hokeji a stříbrné olympiády ve svatém Mořici roku 1948. Zenitu výkonnosti dosáhl teprve v emigraci. V létě 1953 na Wimbledonu dokázal v památném semifinálovém zápase čtyři a půl hodiny vzdorovat favoritovi Johnu „Budgi“ Pattymu z USA, než podlehl. Hned v následujícím ročníku ale překvapivě triumfoval. Reprezentoval tehdy již barvy Egypta. Trénoval totiž tenis dceru krále Farúka I., který mu coby uprchlíkovi bez státní příslušnosti zajistil egyptské občanství. Drobný kvůli chabým výsledkům na předchozích turnajích byl se několikrát objevil až jedenáctým nasazeným. Na wimbledonské trávě však zazářil a probojoval se do finále se ztrátou pouhého jednoho setu. Zbýval poslední krok, porazit nadějného Australana Kena Rosewalla. Díky dělovému servisu se to povedlo a zrodila se senzace. Drobný se koncem 50. let nastálo usadil ve Velké Británii a byl později uveden do Mezinárodní tenisové síně slávy.

Tisk píše o triumfu Jaroslava Drobného na Wimbledonu. FOTO: poskytnuto z archivu M. Nekoly

Josef Maleček za mikrofonem Rádia Svobodná Evropa. FOTO: Poskytnuto z archivu M. Nekoly

Podobně talentovaným univerzálem byl také Josef Maleček (1903-1982), před válkou také prvotřídní fotbalista a hokejista, na antukových dvorcích zářil jako kmenový hráč za klub LTC Praha, pro který získal šest mistrovských titulů a řadu mezinárodních trofejí. V roce 1948 se dostal na Západ, kde s dalšími internacionály hájil dobré jméno československého sportu, byť domácí propaganda jej vytrvale očerňovala. Pokračoval v profesionálním hokeji ve Švýcarsku a Německu, poté dlouhá léta promlouval k posluchačům Rádia Svobodná Evropa jako redaktor oblíbených sportovních relací. Ve výčtu pozoruhodných jmen se dá lehce pokračovat. Motocyklový závodník František Juhan (1914-1992) v osudovém osmačtyřicátém roce vyhrál titul evropského šampiona. Po zranění, jež ukončilo jeho bohatou kariéru, se přestěhoval do Vancouveru a obchodoval s motocykly. Skokan do výšky Václav Hauzenblas (1921-2001) zakotvil na univerzitě v Minnesotě a jako první člověk v historii překonal laťku dvou metrů. Dvojnásobná mistryně světa v krasobruslení Alena „Ája“ Vrzáňová (1931-2015) po emigraci do Ameriky excelovala v lední revue a stala se významnou krajanskou činovnicí v New Yorku.

Ája Vrzáňová na obálce časopisu Vlasta v roce 1847 a v roce 1950 jako minstryně
světa v Londýně těsně před emigrací. FOTO: wikipedia, volné dílo

Krajané roztroušení po světě obecně cítili potřebu sdružovat se, pořádat společenské a kulturní akce a pochopitelně také sportovní utkání, jež posloužila i jako příležitost k ostré kritice vlády dělnické třídy. Uvěznění týmu hokejových mistrů světa z let 1947 a 1949 kvůli vyfabulovanému obvinění z velezrady, včetně největších hvězd, gólmana Boži Modrého a útočníků Augustina Bubníka a Stanislava Konopáska, vyvolalo pohoršení i v západních sdělovacích prostředcích a bylo exemplárním případem bezpráví v Československu.

V dubnu 1950 vznikla Československá asociace fotbalová v exilu, která vydala manifest odmítající politizaci sportu, vzala si za cíl sdružení všech hráčů a klubů, kteří pro nesouhlas s komunisty odešli do zahraničí, a uznání od FIFA, aby mohl být sestaven československý národní exilový tým. Iniciátorem asociace byli někdejší předseda SK Slavie Václav Valoušek a zejména František Fadrhonc (1914-1981), u nás dosud málo známý, ale ve světě proslavený manažer, trenér a vizionář moderní kopané. Největšího věhlasu dosáhl v Nizozemí, kde s podceňovaným týmem z Tilburgu v 50. letech dvakrát vyhrál mistrovský titul. V roce 1974 dotáhl jako asistent hlavního trenéra Nizozemce k historickému stříbru na mistrovství světa.

Zrodila se řada exilových sportovních týmů, a to i v poněkud exotických destinacích. Například Oldřich Kučera, bývalý hráč pražských Bohemians, se přestěhoval až do Hobartu na Tasmánii. Zasloužil se zde o popularizaci ledního hokeje a rovněž založil fotbalový klub, s nímž roku 1953 triumfoval v Tasmánském poháru. Také na australském kontinentu ovládly pažit týmy, složené z československých uprchlíků, jako S.K. Praha Sydney, Bohemians Adelaide, Bohemians Canberra a Slavia Melbourne. Jediný významnější hokejový klub nesl název Slavonic Bombers a sídlil v Sydney. Brusle v zemi klokanů oblékal i Zdeněk Tikal, bratr československého reprezentačního obránce Františka Tikala, s nímž se po své emigraci neviděl dvanáct let. Setkali se za poněkud kuriózních okolností v únoru 1960 na zimní olympiádě v kalifornském Squaw Valley. Poloamatérský hokejový tým Austrálie sehrál vůbec první utkání s československými profíky, kteří si došli pro hladkou výhru 18:1. Sourozenci Tikalové měli možnost spolu dojatě hovořit už předtím, ale na ledě šly city stranou. Hlavní bylo vyhrát. Při jednom z četných bodyčeků zlomil československý Tikal tomu australskému nechtěně ruku.

Pověsti živoucí legendy se v Austrálii těšil také František Příhoda (1921-2022), zakladatel jedné z prvních lyžařských chat v Novém Jižním Walesu a v roce 1956 účastník olympijských her v italské Cortině d´Ampezzo (kam se hry znovu vrátí napřesrok) ve sjezdu a obřím slalomu, už coby reprezentant Austrálie. Když světový svátek sportu hostilo v září 2000 Sydney, Příhoda měl coby jeden z nejstarších zdejších olympioniků čest nést pochodeň a zapálit olympijský oheň.

 
Václav Nedomanský v souboji s finským hokejistou v roce 1970. FOTO: Wikipedia, volné dílo

Invaze vojsk Varšavské smlouvy zapříčinila novou masivní vlnu emigrace a s ní mladší generace sportovních nadějí, kterým se rázem otevíral celý svět. Jména kapitána hokejového nároďáku Václava Nedomanského či krále a královny bílého sportu Ivana Lendla a Martiny Navrátilové jistě netřeba připomínat. Avšak co třeba šachový velmistr Luděk Pachman (1924-2003), který po věznění a mučení Státní bezpečností roku 1972 emigroval do Západního Německa, reprezentoval novou domovinu na šachových olympiádách a zapojil se i do politiky v barvách CDU.

Sdělovací prostředky za železnou oponou měly nakázáno mlčet, o úspěších původem československých borců v zahraničí tak pravidelně informovalo pouze sportovní vysílání Rádia Svobodná Evropa ústy redaktorů Josefa Malečka, Jaroslava Tětivy či Karla Janovského-Drážďanského. Teprve v listopadu 1989 skončil jejich běh na dlouhou trať, časomíra ohlásila konec období nesvobody a poražený domácí tým KSČ s rudou hvězdou na dresech se odebral do šaten.