Jaro mělo na kahánku,

slunce chystalo se spát

usedla jsem do altánku

a toužila rozjímat…

Po chvilce tichého snění

zaslechla jsem šramocení.

To vám bylo napětí,

když poznala jsem v zápětí,

že to něčí stín

nahání mi splín!

V žilách tuhla krev,

Zrychlil se mi tep i dech!

Zmírala jsem hrůzou právě,

tu rozžehla se lampa v trávě…

Zírala jsem jako výr,

přede mnou se zapotácel,

zpitý kavalír.

Ze saka mu láhev čouhá,

a já zírám dál - 

u nosu mu nudle visí,

v ruce třímal tenhle pán,

zvadlý žlutý tulipán…

 

Chvíli jen tak stál,

než popošel dál.

Rukávem si nudli utřel,

hořce bědoval:

“Ach jo, všechno je pryč,

nezbylo mi nic,

V penzionu DŽBÁN,

rezervaci mám,

na honosný apartmán!“

Na to vyndal láhev z kapsy,

uhladil si knír,

jedním douškem do dna vypil,

ten svůj elixír.

Dovrávoral do altánu,

tam bez mýdla a bez županu

zakončit chtěl, nezdařený den,

s nadějí na krásný sen.

 

U nohou mu kočka přede

Zmírnit žal však nedovede.

Snad noc bude k němu vlídna

a přivine ho pod svá křídla.

 

 

Jarní soutěž 2025