Zamilovali se ve vyšším věku. Našli parťáka, se kterým chtějí strávit zbytek života. Jsou spokojení. Jenže dospělé děti a vnoučata jim do idylky přinášejí komplikace, starosti, nepohodu.

Případů, kdy lidé navážou partnerský vztah v době, kdy mají dospělé děti, přibývá. Není na nich nic zvláštního, tento jev přirozeně souvisí s tím, že se lidé dožívají vyššího věku v lepší kondici než jejich předkové. Dříve byla šedesátiletá paní považovaná za starou babičku, nyní brouzdá na seznamkách a nikdo se tomu nediví.

Někoho si najdi, jsi ještě mladý, mladá. Tuhle větu slyší rozvedení, rozvedené, vdovci, vdovy či z jiných důvodů single žijící lidé velmi často a je jedno, jestli je jim čtyřicet nebo jsou v penzi.

Potíž je v tom že většina z nich má z předchozích vztahů děti, mnozí mají vnoučata. Takže s novým partnerem či partnerkou získávají i novou rodinu. Cizí rodinu.

„Nechápu, jak si žena může myslet, že když si začne s rozvedeným mužským, nebude se stýkat s jeho vnoučaty, dětmi. Pro mě jsou mé vnuci smyslem mého života, chci jim něco předat, chci být dobrým dědou, na kterého jednou budou vzpomínat. Jenže má přítelkyně se tváří, jako by ji obtěžovali, jsou pro nic cizí lidé,“ vypráví sedmašedesátiletý Libor. Léta žil po rozvodu sám, pak se potkal se bývalou spolužačkou z gymnázia. „Měli jsme si co říct, navíc jsme po sobě pokukovali už kdysi ve škole. Začali jsme se vídat a před třemi lety jsme si od kamarádky pronajali chatu v Jeseníkách. Ona tam nejezdí, tak jsme se dohodli, že ji za slušnou cenu můžeme využívat s tím, že ji budeme udržovat. Trávíme tam víkendy, dovolené, oba nás to tam baví. Jenže partnerku štve, když si tam beru vnoučata. Nejdříve nic neříkala, ale netvářila se nadšeně. Teď mi na rovinu řekla, že je tam na léto nechce, že chce mít klid,“ říká.

Podobné situace jsou časté, jen se o nich nemluví. Říct veřejně, že někoho rozčilují děti, se nehodí, zvláště, když jde o děti či vnoučata partnera, partnerky. Jenže rodin, kterým se říká komponované nebo patchworkové, tedy složené z lidí, kteří mají partnery a potomky z předchozích vztahů, přibývá, staly se běžnými. Kde kdo je nyní macechou, otčímem, vžil se i nový výraz třetí rodič, třetí prarodič, který nejlépe vystihuje situaci, když navázáním nového partnerského vztahu získáme nové děti či vnoučata.

„Od žen se automaticky očekává, že budou děti milovat a starat se o ně. Ale co když nic takového necítím? To, že je mi sympatický můj přítel, přece neznamená, že musím milovat jeho vnuka, vnučku, dceru. Nijak zvlášť vřele se ke mně nechovají. Já je respektuju. Seznámili jsme se, pozvala jsem je na zahradu na grilování, vzala jsem děti na výlet. No moc jsme si to neužili, nemluvily se mnou, tvářily se otráveně. Tak proč bych se měla dál vnucovat a hrát si na babičku, když se jejich babičkou být necítím,“ komentuje citlivé téma osmapadesátiletá Saša, které její přítel nedávno vyčetl, že jeho rodinu nemá ráda. „Problém nestojí na tom, jestli je mám ráda nebo ne, ale na tom, že se cítíme být cizí, že si nemáme co říct. Je to rodina člověka, kterého mám ráda, chci s ní dobře vycházet, kdyby bylo cokoli třeba, pomůžu, ale nedovedu si nařídit, abych jeho vnoučata milovala,“ dodává.

Na téma, jak vycházet s dětmi nových partnerů v poslední době vyšlo několik publikací, zabývá se jim i projekt Třetí rodič, který vede Kamila Šimůnková Petrovská. „Ten název mě napadl, protože mi vadilo, že pro tuto roli byla jen negativní označení jako macecha nebo nevlastní máma. Chtěl jsem najít slova pro tuto roli. Víme, že se u nás rozvádí téměř polovina manželství, mnoho těchto rodin má děti, takže když si pak rodiče najdou nového partnera, dostává se do role třetího rodiče,“ vysvětluje. A na to se nabaluje pokračování – rodiče lidí, kteří si našli nové partnery s dětmi ve vyšším věku, se dostávají nejen do pozic třetích rodičů, ale i prarodičů.

Terapeutka Iva Kyselá je spoluautorkou knihy s názvem Moje děti, tvoje děti, naše šťastná rodina. Popisuje v ní mimo jiné dobré zkušenosti lidí, kteří situaci, kdy jim do života vstoupili příbuzní nového partnera či partnerky, zvládli se ctí. Vidí v komponovaných rodinách i výhody, například: „Vzniká větší rodinná síť, více vazeb a vzorů, tedy několik babiček, dědečků, strýčků, tetiček. Tato přednost skýtá příležitost učit se mezilidským vztahům. Děti si všímají, jak druzí řeší konflikty, jak se projevují lásku, jak se k sobě chovají.“

Každopádně jde o situace, které jsou časté a někomu mění život k horšímu, jinému naopak k lepšímu.

Jednašedesátiletá Kateřina patří k těm, která tvrdí, že jí cizí děti a vnoučata naopak život zkvalitnila. „To, že jsem po padesátce získala s novým partnerem i jeho rodinu, bylo to nejlepší, co mě v životě potkalo. Jeho vnučka se skamarádila s mou vnučkou, bereme je obě na dovolené k moři. My máme s přítelem svůj pokoj, ony dvě svůj hned vedle nás, takže si připadají si samostatné, užívají si to a celou zimu plánují, kam zase pojedeme. Vím, že to bylo štěstí, protože jsou v plus minus stejném věku a jsou to hodné holky. Je mi jasné, že takové sloučení rodin ve vyšším věku může být náročné, ale u nás to prostě klaplo,“ říká. A dodává: „Dávám si jen pozor, abych některou z holek neupřednosťnovala. Beru je tak, že jsou obě moje vnučky.“

Ale taková idyla se každému nepodaří. Je možné se o ni snažit, ale když se nedostaví, není důvod se trápit. Čím je člověk starší, tím obtížněji mění své zvyklosti. Takže není nic divného na tom, když mu leze na nervy horda ukřičených vnoučátek nového partnera, která začne okupovat jeho byt, zahradu, chatu. Přece jen jsou to cizí lidé. I když, pssst, slovo cizí se ve vztahu používat nemá.