Na Velikonoce moc rádi jezdíváme na chalupu k mamince a Borkovi. Chalupu mají v malé osadě Bezděčín v blízkosti Lomnice nad Popelkou a z terasy v prvním patře je překrásný výhled na Trosky.

Když tam přijedeme, máme pocit, že se čas zastavil, že jsme v minulém století a že život neletí tak rychle a starosti mají jen zanedbatelný rozměr. A jak se stalo tradiční větou naší maminky – „děti, na Bezděčíně je VŽDYCKY krááásně“.

Když se řekne Velikonoce – většinu z nás napadne – „vajíčka a pomlázka“…, jenže na chalupě u maminky, se dávají do pohybu tradice smíchané z různých krajů, což má velké kouzlo a vše dostává velmi unikátní, jedinečnou nadstavbu těchto kouzelných svátků.

Na Velký pátek se většinou celá rodina sjíždí a zabydluje. Je to den, kdy vrcholí půst a tedy i den bez masa, na to maminka vždy klade důraz, coby správná křesťanka  – „masa se najíte přes rok až až, dneska to vydržíte, bude zelňačka! Bez klobásky! A hele, víte co, běžte si nasbírat sedmikrásky a každý jich snězte deset, ať vás to pročistí!“ No, že by to bylo lepší než řízek, to teda ne, ale maminka se MusÍ poslouchat, i kdyby nám bylo bůhvíkolik.

Na Bílou sobotu už od rána zdobíme chaloupku do jarních a velikonočních dekorací, pomůžeme něco málo kolem chalupy, ale hlavně se celý den vaří, peče, smaží.. tradiční dobroty na další dny. Maminka zadělává na kynuté Jidáše, úžasné to medové pečivo, které rozvoní celou obývací setnici. Vedle toho smažíme Boží milosti, to jsou zase takové křupavé placičky, obalené v cukru se skořicí. Nesmí chybět piškotový beránek, dáváme si záležet, aby se neulomila hlava a kolem krku vážeme červenou stužku. Maminka si prozpěvuje, na kamnech se vaří drůbky na polívku, v remosce se peče kachnička, na vále schnou domácí nudličky, vedle je zaděláno na kynuté knedlíky a nálada je přímo kouzelně velikonoční. Kluci – naši muži, jakože „tajně“, odcházejí na proutky na pomlázky, berou si s sebou každý jednoho lahváče, a vypadají velmi šťastně, jak se tak vzdalují od toho šrumu kolem plotny. My, holky zase sbíráme kopřivy do nádivky a do sekané a při sbírání se hecujeme, kdo dokáže mladé výhonky kopřiv sbírat jen tak, bez rukavic – „jau, to štípe!“ Když se vrátíme, na stole je krásně zdobený mazanec a už slyšíme, jak se kluci s dobrou náladou vracejí. Nařezané proutky vkládají do necek s vodou, aby zůstaly pěkně ohebné. K večeru rozděláváme ohýnek, bereme kytáry a začínáme zpívat, opékat buřtíky, popíjet pivíčko a večer si všichni spolu moc a moc užíváme.

V neděli po snídani většinou já a moje dcery, schováváme po zahradě „velikonočního zajíčka“ – tak to je zase zvyk z Německa - to se zahrádka rozzáří barvami, a  všude vykukují čokoládoví zajíčci, vajíčka a nesmí chybět také nějaká drobnost na sebe, většinou ponožky, to aby nás nepokakal zajíček. „Děkujeméé, zajíčkůů!“, zakřičíme nakonec a jdeme se ládovat dobrotami.

Odpoledne kluci vážou pomlázky a my, holky barvíme vajíčka. Vymýšlíme vždycky nové techniky. „Holky, zkusíme zase ty s lístečkama, jak se balí do obinadla“? „a ty s gumičkama přes sebe, ty jsou taky krásné, ty dělala vždycky Máňa, viď mami“. „Mami, kde máš ty cibulové šlupky?, cibulové jsou stejně nejkrásnější“. Když jsou vajíčka obarvená, ještě některá vyškrabujeme nožíkem – vymýšlíme obrázky a srdíčka – každá chystá to nejkrásnější vajíčko pro svého milého mužíčka.

Vrchol Velikonec je tady, Velikonoční pondělí! V domě je po ránu úplné ticho, když najednou slyším pištící řev – „jéééé, aúúúúú, nééé, pomóóc, to bolíííí, přestaň!!!!“ a do toho hluboký hlas „Hody hody doprovody, dejte vajíčko malovaný…!“ A je to tady! V tu chvíli se ve všech pokojích ozývají podobné výkřiky, je to jedna velká mela! Teprve teď si všímám, že jsem v pokojíčku sama a v tu chvíli se rozrazí dveře a dovnitř vlítne můj muž, oči mu planou a usmívá se od ucha k uchu – „hody hody doprovody…,“ slyším a začnu taky ječet a dojde mi, že nemám u sebe vajíčko. Všechny se scházíme v nočních košilkách v setnici, kam každá z nás dobíhá s jekotem a v těsné blízkosti za námi naši hoši s pomlázkami v ruce, šlehajíc nás jako o život – "kde máš vajíčko?", křičí jeden přes druhého. Vrháme se na ošatku, kde jsou pečlivě naskládaná barevná vajíčka a hledáme to své, teprve pak naši koledníci přestávají šlehat. Ale bohužel pro nás, jen dočasně - hoši přece musí vyšlehat i ostatní přítomné, takže pískot pokračuje, než dostane každý další malované vajíčko a za všeobecného veselí pánů v místnosti si my, holky, ukazujeme důsledek poctivě umotaných pomlázek.

Maminka říká – „co to máš ty kluku jeden za pomlázku, strašně to štípalo!“ Můj muž se šibalsky usmívá – „no, ty jsi nám vždycky vyprávěla, jak vás ve Studnicích u Hlinska šlehali jalovcem, když jsi jezdívala k Pepkovi a Máně, tak jsem si říkal, jak tě potěším a zapletl jsem ho do pomlázky! Víš jak budeš omlazená?“ Teprve teď jsme si všimli, jaké máme na nohách malinké pupínky od bodlinek „vše-uzdravujícího“ jalovce! Věříme v omlazení a tak se ani tak moc nečertíme.

Klukům ještě uvazujeme na pomlázky barevné stužky a „uff, to zase byla pomlázka, jak se patří! To jsme ale FAKT chytré, že jsme si ty vajíčka,jako každý rok, nechali ve světnici a ne blízko postele!“ Ale mezi námi děvčaty - my je tam necháváme schválně, aby měli ti naši kluci radost z veselé pomlázky.

Zasedli jsme ke společné snídani, maminka oloupala dvě malovaná vajíčka, rozkrojila je na malé kousky a každému podala jeden kousek. „Tak a teď si je vzájemně ve dvojicích vyměňte, na důkaz pospolitosti rodiny a abychom se tady zase sešli ve zdraví a lásce.“

Tak takové bývají Velikonoce u naší maminky, krásné, veselé, plné tradic, lásky a taky ozdravného našlehání pomlázkou a jalovcem. Ono totiž na této chaloupce je VŽDYCKY krásně!