O Velikonocích skončila v domě U Zlatého prstenu na Starém Městě v Praze pětiměsíční výstava „Ahoj občani!“, věnovaná Karlu Krylovi. Písničkáři, sochaři, malíři, básníkovi, morální autoritě, ale také občanovi, zklamanému z vývoje česko-slovenské společnosti v první polovině devadesátých let minulého století.

V loňském roce by 12. dubna oslavil své osmdesátiny. V roce 1994, pár dní před svými padesátinami, však nečekaně a předčasně zemřel na infarkt. „Ahoj občani!“ byl pozdrav, kterým zpěvák pozdravil své fanoušky na Koncertě pro všechny slušný lidi 3. prosince 1989.

S písněmi Karla Kryla jsem se poprvé setkala ve druhé polovině sedmdesátých let. Pomalu jsem končila povinnou školní docházku, věděla jsem, že co se říká doma, nesmí nikdy na veřejnost. Že si mohu leccos myslet, ale nesmím to nikde a před nikým prezentovat. Dědeček bývalý živnostník, matka se aktivně angažovala v éře „Pražského jara“, a zdaleka jsem ještě netušila, že mi jakýmsi rozhodnutím nějakého úředníčka tehdejšího ministerstva školství bude zakázáno středoškolské studium na všech školách tehdejší ČSSR.

Kamarádka jednou přinesla kotoučový magnetofon a tvářila se tajnosnubně: „Přiletěl strejda z Austrálie a přivez´ desky … . Nahrála jsem to, ale nesmí to nikdo slyšet ….“. Naštěstí jsem byla sama doma, tak jsme zalezly ke mně do pokoje, a ona otočila páčku na kotoučáku … „Z rozmlácenýho kostela, v krabici s kusem mýdla, přinesl jsem si anděla, polámali mu křídla …..“

Do té doby jsem brečela pouze u textů (rovněž zakázané) Marty Kubišové nebo Hany Hegerové. Toto bylo moje první poznání „básníka s kytarou“. Ten chlapecký sametový hlas se mi vryl do paměti i do srdce a zůstal tam dodnes …

Po návratu Karla Kryla do vlasti jsem se dostala na jeden, beznadějně vyprodaný, koncert a dokonce si nechala podepsat jeho fotografii. Tehdy mu ještě oči zářily …. Bohužel, v posledních pěti letech jsem řízením Osudu absolvovala několik stěhovacích přesunů, a od té doby tu vzácnou fotografii nemohu najít.

Na výše uvedenou výstavu jsem se tedy velice těšila, nejvíce na prezentaci exponátů, které nebyly dosud nikde vystaveny. Zejména Krylovy rukopisy, osobní předměty, jeho umělecká díla a další věci ze soukromých sbírek jeho rodiny (více v galerii).

 Co jsem osobně nejvíce ocenila, byly dosud nezveřejněné dokumenty – jeho vojenský spis, rukopisy textů a jejich překlady do polštiny, obrazy, rodinné fotografie, dopisy fanoušků do Rádia Svobodná Evropa v Mnichově, jeho osobní věci a mnoho dalších. Při prohlídce fotografií mladistvých posluchačů Krylových písní a protokolů z jejich vyšetřování StB jsem si uvědomila, jak velké štěstí jsem tenkrát měla. Naštěstí se „u nás na vsi“ nenašlo tolik udavačů (i když také byli …) jako třeba v Praze nebo jiných velkých městech.

Návštěvníci výstavy měli možnost zhlédnout záznamy dobových dokumentů z konce 60. let i Krylových koncertů v 90. letech. Na retro telefonech s otáčivým číselníkem mohli vytočit různá čísla a poslechnout si známé songy, rozhovory se zpěvákovými rodiči, použít mixážní pult, zaposlouchat se do autentických nahrávek Krylových rozhlasových pořadů z Rádia Svobodná Evropa nebo pozorovat jeho hologram v redakční pracovně.

S potěšením jsem rovněž přivítala obsáhlou publikaci o výstavě, vydanou národním archivem.

Karel Kryl žil dvacet let v exilu, ale československého občanství se nikdy nevzdal. Přestože byl důvodem jeho návratu na konci listopadu 1989 pohřeb jeho maminky, později zmiňoval ten týden jako nejhezčí v jeho životě.

Tento muž, malý vzrůstem, ale velký charakterem, se nikdy nebál pojmenovat věci tak, jak je viděl. Byl velkým vizionářem a polistopadové nadšení mu dlouho nevydrželo. Stal se jedním z prvních kritiků „demokratůry“ a opět, jako po osmašedesátém roce, se pro politickou garnituru začal stávat nepohodlným. Poslední bolestnou ranou pro jeho nemocné srdce bylo rozdělení Československa.

Podle vyjádření kustodek byl o výstavu značný zájem, a to zejména díky exkluzivním exponátům z pozůstalosti Karla Kryla. Jedna z nich mi prozradila, že si výstavu prohlédly i obě zpěvákovy manželky, Eva Sedlářová, s níž se rozvedl v roce 1975 a Marlene Kryl, s níž žil od roku 1976 až do své smrti roce 1994, a moc se jim líbila.

Mám ráda všechny Krylovy písně, ale kromě již zmiňovaného Anděla snad nejvíce Salome a Děkuji, které se stalo mým krédem.

Průvodkyně mne upozornila i na jednu raritu výstavy. Původně to prý byla malá nástěnka, kam mohli návštěvníci nalepit „osobní vzkaz“. Já se užasle rozhlížela po místnosti a schodišti, kde byly pokryty nejen stěny, ale i okna malými čtverečky papíru. Karel Kryl nám chybí. Chybí nám jeho nadhled, ironie, poetika, víra v lepší příští …

Karle, děkuji, že jste tu byl ….

„… ulicí chodí jen milion tváří, těch zbloudilých lodí .. A žádná z nich neslyší: Pamatuj!“ (Podivná ruleta)

Fotogalerie