Je sobota 19.4.25, blíží se velikonoční neděle a pondělí a to jsou dny, které trávíme se svými letitými kamarády. Tentokrát naši velitelé zvolili Bublavu, která je součástí Krušných hor.

Zrovna blízko to není, ale my bychom si to určitě nenechali utéct. A tak jsme si v sobotu zabalili vše potřebné na pár dní a v neděli dopoledne vyrazili směr Bublava. Nikdy jsme tam nebyli, a tak jsme cestou trochu bloudili, to u nás není nic nenormálního, ale po domluvě s kamarády a pomocí navigace v telefonu jsme po necelých dvou hodinách přistáli v Bublavě. Přivítání bylo hlučné a veselé a radost z nás všech přímo zářila.

Po malém občerstvení v hotelu U Švejka jsme si stoupli do fronty na klíče od pokojů a šli se ubytovat. Vše bylo jak má být. Malá koupelna s WC, malá televize a velká postel s bílým povlečením a bílými ručníky, na jednu noc docela přepych. Po nějaké době jsme se všichni sešli, dali si malý oběd a domluvili jsme se na výletech. Nejdříve do lesa, kde bylo příjemně. Trochu jsme se prošli, byla tam taková pěkná skála tzv. ferrata, zrovna se na ní chystala dívčina s kamarádem. Náš velitel to kolem Bublavy dobře zná, jezdí tam s manželkou Líbou na lyže. Dohromady nás bylo devět, devátou byla Lída. Jsme taková pětka. Hanka, Lída a Míla, s ním jsem chodila i do školky, jsou moji přátelé od dětství, spolu jsme chodili od první třídy do školy. Vzniklo pouto, které bych přála každému. Doplňuje nás můj manžel Petr.

Tak abych nezapomněla, náš velitel Petr, manžel Líby, vybral na další výlet něco trochu strašidelného a smutného. Navštívili jsme Rolavská vrchoviště, kde se nachází polorozbořená úpravna dolu, který vznikl od r. 1939 na těžbu cínu, wolframu a arsénu, které těžilo kolem 800 válečných zajatců. Nebylo to zrovna něco idylického, spíš naopak, bylo jasné, že s nimi nebylo zacházeno v rukavičkách. Do sklepa a pod bazén by mě nikdo nedostal. Moc dlouho jsme se nezdrželi, došli jsme k autům a trochu zaražení jsme se vrátili ke Švejkovi. 

Jako každý rok, tak i letos nechyběl náš kytarista a zpěvák Míla, který nám vždycky zahraje na kytaru a samozřejmě k tomu i zpívá. Není sám, vždycky se k němu přidáme. Letos jsme měli i místní diváky a byla u toho docela legrace. Dlouho jsme neponocovali, ráno nás čekala snídaně a pak rozloučení a návrat do našich domovů. Tentokrát jsme nikde nezabloudili a po pár hodinách jsme spokojeně přistáli na našem sídlišti. 

Fotogalerie