My, starší ročníky, si ještě pořád pamatujeme, jak úžasné bývaly. Křupavé, voňavé a ručně stočené do takového dlouhého maxirohlíku. 

Jenže dalamánky mého dětství a dnešní prapodivné šišaté gumáky jsou naprosto nesrovnatelné. Kdysi jsme si je kupovávali jako lahůdku. Labužnicky pomalu jsme odmotávali křupavý kabátek, až jsme se dostali na střídkové tělíčko. Já teda nesnáším zdrobnělinky, ale tady fakt sedí. Až tak dobré dalamánky bývaly. A to jsem ještě nepopsala chuť jejich propečených špiček!

Už konec žvanění o žvanci a nahodíme intelektuální téma. Odkud se nám do češtiny tohle roztomilé slovo vlastně zatoulalo? Já ho budu mít navždy spojené s milovanou paní profesorkou Ročkovou, která mě na gymplu učila francouzštinu. Od ní jsem totiž  historii dalamánku slyšela poprvé.

A jak to teda bylo? Za všechno může Pragmatická sankce, kterou císařský otec Karel VI. učinil svou dceru Marii Terezii nástupkyní na trůn. A to se vůbec nelíbilo Sasům a Bavorům, takže se spojili s Francií a tím se spustily tzv. Války o dědictví rakouské mezi lety 1740 - 1748. Tedy hned v počátku vlády nové císařovny. A té se ve válce moc nedařilo, protože bavorsko-francouzská vojska vpadla v létě roku 1741 nejdřív do Horních Rakous a pak už se hnala přes Moravu a Čechy. V listopadu došlo k okupaci Prahy a už v prosinci provolali čeští stavové bavorského kurfiřta Karla Albrechta králem. Tolik jen historicky  na okraj...

 

Pro nás je důležité, že Francouzi se v Praze usadili v pevnosti na Vyšehradě a na pár let se tam zabydleli. Takže museli i jist. A chodili k pekaři. Jak tak byli zvyklí na ty svoje dlouhatánské bagety, byli z českých bochníků chleba dost vyplesklí. Pročež pekařům znakovkou ukazovali, jak u nich doma chleba vypadá. Táááákle dlouhej.... Až se konečně jeden podnikatel v těstě chytil a vymyslel inovaci. Chlebové těsto rozválel do placky, stočil do tvaru dlouhého rohlíku a upekl ho do křupava. A Francouzi u něj začali nakupovat jako diví.

Podnikatelský nápad poté okopírovali další čilouši a kšeft s tmavými českými skorobagetami se slibně rozjel. A frantíci novému výrobku začali říkat "pain d` allemands". Německý chleba. Jelikož si mysleli, že i my Češi jsme Němci. Proinformovanost byla prostě v polovině osmnáctého století značně slabá. A protože ani česky se Francouzi nenaučili, dál používali zavedenou znakovku a k tomu už říkali jen d` allemands (=dalmán). No, a jelikož my Češi jsme všestranně chápavější, a pro dobrý obchod uděláme vše, dalamánek byl na světě.

Jak vidno, už za Marie Terezie docházelo k lidové tvořivosti v oblasti gastronázvosloví. Takže nejenom ty dnešní hambáče...