O strašně hnusném čertovi

O strašně hnusném čertovi

6. 12. 2014

Když jsem byla malá, tak k nám Mikuláš ani Ježíšek nechodil. Dárky jsme dostávali, na Mikuláše ovoce, které jinak nebylo, a Vánoce jsme slavili skoro normálně. Jen jsme už, co mi paměť sahá, věděli, že všechno připravují naši blízcí. Na biblické postavy se u nás nevěřilo. Ani mi to nepřišlo zvláštní.

V době, kdy jsem pak měla sama děti, se situace změnila a Mikuláš chodil skoro ke všem dětem. Firmy pořádaly Mikulášské besídky, stejně tak ve školkách i školách. Bylo to za normalizace a vrchnost se asi řídila heslem „Kdo si hraje, nezlobí“, takže i v televizi se tyto postavy běžně objevovaly.

Před Vánoci 1978 jsme se konečně z ubytovny přestěhovali do třípokojového bytu na sídlišti v Ďáblicích. Dům byl družstevní, zaměstnanci Konstruktivy si ho postavili svépomocí. Měl jen 5 podlaží, na každém 6 bytů – 3 dvougarsonky a 3 třípokojáky.  Do třípokojáků se nastěhovaly samé mladé rodiny, vesměs s jedním dítětem. V příštím roce se skoro všem narodili sourozenci. A tak během pár let byl dům plný dětí.

Skoro všichni dospěláci jsme se znali již ze stavby a přátelství jsme upevnili na dětském hřišti před domem a v sauně, kterou jsme si vybudovali v části suterénu. Tam se také zrodil nápad, připravit pro děti Mikulášskou nadílku a pak večer pro dospěláky předvánoční besídku. K sauně patřila odpočívárna a malá společenská místnost, pro tyto akce jako stvořená.

Postavu Mikuláše měl na léta zadanou pan K., který měřil dva metry. Ostatní muži mu nemohli konkurovat. Na Anděla bylo adeptek několik, ale tuto postavu jsme nakonec vyloučili z obavy, aby děti dotyčné mamky nepoznaly. Nikomu se však nechtělo do postavy čerta. A tak jsme se dohodli, že se budeme střídat.

Za dva roky přišla řada i na mne. Blanka byla s tatínkem na Mikulášské besídce v práci, Járu jsem dala o patro níž ke kamarádce Věře a vyrazila jsem do suterénní maskérny. Svoji roli jsme pojala zodpovědně. Již po večerech jsem si na staré tepláky nainstalovala chlupy z černého chemlonu, vestu jsme měli společnou, kdosi jí přivezl z chalupy. Byla to ovčí vesta obarvená na černo a už řádně odrbaná. Mně byla navíc dost velká. Mého líčení se ujala ostatní děvčata. Do vlasů mi nasypaly mour a rádně rozetřely. Já si pak vlasy ještě pořádně natupírovala. Okolo očí mi udělaly kruhy rudou rtěnkou a orámovaly je černou tužkou. Černé a rudé čáry mi namalovaly na celý obličej. Nehty nalakovaly na rudo. Musím říct, že bych se sama sebe bála.

Balíčky pro děti už byly nachystané v nůši. Tu také někdo dovlekl z chalupy. Pan K.už dorazil ze zaměstnání a mohl se také strojit. Na jeho kostýmu jsme pracovaly všechny, byl dokonalý.

Venku začalo chumelit a tak i atmosféra celému představení nahrávala.

Mikulášská začínala v šest večer vždy v pátek nebo v sobotu, které byly Mikuláši nejblíže. Nejdříve jsme proběhli celý dům a zvonili na zvonky u bytů. Pak cinkali zvonečky a já chrastila řetězem. To bylo znamení, že se děti i s rodiči mají seběhnout do suterénu. Tam vše probíhalo klasicky. Když přišla řada na naši Blanku s básničkou, přiblížila jsem se k ní. Jára byl ještě prcek, ten se jen díval z tátovy náruče. Ona se mě bála a vyskočila bleskurychle na stůl. Přišlo mi to hrozně k smíchu, nechtěla jsem, aby mne děti poznaly podle hlasu, tak jsem si lehla na zem a zabořila hlavu do vesty. Mikuláš mne okřikl a Blanča konečně zarecitovala a dostala svůj dárek.

Když jsem pak, už jakž takž umytá, rudé zdobení okolo očí jsem měla ještě týden, dorazila domů, Blanka se ke mně hned hrnula.

„Mami, škoda, žes musela na nákup a neviděla jsi toho čerta, co tu byl. Byl hrozně hnusnej, celej poškrábanej, měl strašný drápy, asi takhle.“ Ukazovala asi deset centimetrů před ruku. „A mami, on se taky válel po zemi a dostal od Mikuláše vyhubováno.“ „Bála ses ho?“ „Jo, moc, byl opravdu moc hnusnej!“

Přes noc napadlo dost sněhu na sáňkování, a tak děti vyrazily mezi domy na kopeček. Asi po hodině Bláňa dole zvoní. Seběhla jsem pro ni a vidím, že strašně pláče. „Stalo se ti něco, spadla jsi ze sání?“

Kroutí hlavou, že ne. Vzlyká tak, že nemůže ani mluvit. Skloním se k ní a snažím se jí uklidnit. Hladím ji a ptám se: „Tak co se stalo?“ Po chvíli mezi vzlyky povídá „ Vel-ký klu-ci na kop-ci ří-ka-li, že ten hnu-snej čert- jsi-by-la-ty…“

Mikuláš Můj příběh
Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie

Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 46. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?