Už zase voní jehličí, od dveří vítr zafičí, u krbu teplo zahřeje. Jsou Vánoce, jsou Vánoce a nový rok plný naděje.
Blížily se Vánoce a nám přišel dopis od mých rodičů. Milé děti,... letos zůstaneme doma a vánoce strávíme u syna. Totéž nám sdělili manželovi rodiče, ti zase pro změnu odjížděli k dceři. Přijmuli jsme to v klidu, protože střídání je spravedlivé.
Bydleli jsme ve starém domku, který vyžadoval neustálou péči, jedno dítě v jeslích, druhé ve školce, zahrádka, dvůr, zaměstnání, přesto jsme si vyšetřili čas na čtení. Nevím, jak jsme to dokázali, byli jsme permanentně vytíženi. Knihy jsme si půjčovali v místní knihovně. Já jsem chodila do oddělení k starému panu knihovníkovi. Byl to invalidní pán, chodil o francouzské berli, na zádech měl mírný hrb. Působil smutným dojmem. Jak by ne?
Žil sám, neměl příbuzné, kromě knihovny nikam nechodil. Občas, jak se později svěřil, vyslechl i nepříjemný posměšek kvůli svému postižení. Ale, když jste na něho promluvili, oči mu ožily a nikdy nikoho neodbyl. Trpělivě vysvětloval, doporučoval, radil. A tak jsem dostala nápad. Pozveme starého pána na Vánoce k nám. Manžel souhlasil.
Když jsme pozvání panu K. přednesli, díval se na nás a nechápal. Nechápal hodnou chvíli, jen vrtěl udiveně hlavou. "Byli bychom letos sami a to nechceme, potěší nás, když zasednete s námi ke stolu. Vždyť se přece známe," zvali jsme vytrvale. Pan K. přišel ve svátečním oblečení. Bylo to hezké odpoledne a ještě hezčí večer. Poděkoval, pochválil hospodyni a usadili jsme se všichni u krbu, popíjeli kávu, pan K. vyprávěl a pochlubil se zálibou v malování pražských kostelů a paláců, kde jste našli každý detail. Byl to úplně jiný člověk. Pak se mu náš synek opřel o kolena a zpytavě si ho prohlížel. Pan K. ho pohladil po tvářičce a my jsme si všimli něhy v jeho očích a plachého úsměvu, který se rozšířil na celý obličej, když se ho syn zeptal: "Líbí še ti můj štlomeček?"
U pana K. jsme se stavovali vždy, když jsme něco dobrého upekli. Byl to náš přítel. Stále vzpomínám...
