Můj nejsilnější zážitek roku:
setkání s panem prezidentem

Určitě nejsem natolik všestranným, zcestovalým a angažovaným člověkem, nemohu si dovolit mnoho různých aktivit jako ostatní lidé. Nemyslím si, že se kolem mne děje něco mimořádného, že bych sám přitahoval zajímavé, neobvyklé nebo veselé příběhy. Myslím si však, že jsem určitě citlivým a pozorným člověkem, který dokáže kolem sebe, i v běžném každodenním životě, vnímat malé i větší události, nezapomenutelné zážitky, běžná i neobvyklá setkání, který dokáže vnímat, snad i vylíčit krátké i delší záživné okamžiky, jistě i letmý pocit štěstí.

I během roku 2014 jsem intenzivněji prožíval každodenní setkávání svých nejbližších, dalších přátelských lidí a spolupracovníků. Setkávání, o kterých by se dalo napsat hodně samostatných článků. Mohl bych déle psát také o smutném, náhodném potkávání s blízkou ženou, které jsem  snad výrazněji neublížil, přesto se již tři roky potkávám s ženou, pro kterou jsem jen „vzduchem“, která mi nedokáže věnovat jediný pohled a slovo usmíření. Mám výjimečnou možnost, pobývat v našem bytě, během některých víkendů, s „naším“ pejskem Baronem, kterého si tato blízká žena odvedla s sebou. Prožívám s ním opakovaná radostná, záživná a šťastná víkendová setkání, ale současně i opakující se vnitřní smutek a dojetí, když se, jako „propůjčené“ dítě, znovu a znovu vrací na další týdny ke své „paničce“.

Prožil jsem nespočet běžných setkání a událostí, co přinášejí všední dny, ale i několik nevšedních setkání s hereckými a hudebními osobnostmi a některá z nich byla docela blízká. Blízká a nevšední proto, že jsem tyto osobnosti nejdříve více vnímal a „poznával“ jako malíř portrétů, když jsem i je maloval a později jsem s mimi hovořil a díval se jim přímo do očí. Nevšední proto, že to byla setkání s nevšedními umělci, lidmi, kteří něco opravdu dovedou, ale současně jsou skromní, pokorní a srdeční. Taková blízká setkání v roce 2014 jsem prožil s energickým hercem, vášnivým vypravěčem a moudrým člověkem Jaroslavem Duškem. Milé, příjemné a přívětivé chvíle jsem pociťoval při setkání s velice talentovanou a zkušenou herečkou Bárou Hrzánovou. Zvláštním a záživným setkáním pro mne byly okamžiky se sympatickým člověkem, menšího vzrůstu, ale s velkým duchem, citem a melodičností, s Jaroslavem Uhlířem.

Bez ohledu na to, jací opravdu jsme, jak smýšlíme, jaké máme názory, osobní zkušenosti a priority, bez ohledu na to, jak slušně nebo neslušně se někdy vyjádříme, bez ohledu na celkové postoje a zásadní vyjádření, i pro mne bylo zcela neobvyklé setkání s naším současným prezidentem. Pan Miloš Zeman navštívil 3. prosince i naše město, malebné Boskovice. V našem městě nikdo neházel vajíčky ani jinými produkty, přestože se několik červených karet mezi lidmi také objevilo. Osobně jsem neměl připravené žádné vejce, žádnou červenou kartu, naopak jsem první příjemnější a zajímavější hodiny promeškal, abych se s prezidentem setkal včas. Jeho příjezd na Masarykovo náměstí, průjezd několika černých automobilů s doprovodem policejních vozů, jsem okamžik sledoval z okna kuchyně, kdy kolem kostela sv. Jakuba tento černý konvoj vjížděl. S větším zpožděním jsem se vypravil, s připraveným fotoaparátem, do sychravého ovzduší, s jistým přesvědčením prezidenta osobně vidět, slyšet jeho názory, s přesvědčením, že musím udělat celou sérii fotografií z tohoto neobvyklého setkání.

Vyšel jsem do chladného odpoledne, s nabitými bateriemi, s novějším fotoaparátem, s neobvyklým pocitem a vzrušením, s určitým přesvědčením, že toto společné setkání spoluobčanů musím zažít a nutně znamenat, snad i pro další generaci. Několik spoluobčanů, kráčejících stejným směrem do Masarykova náměstí, mé kroky ještě nepatrně zrychlily, ale nemohl jsem uvěřit vlastním očím, když jsem již ze spodní části náměstí viděl, že se zde pohybuje jen málo lidí a postavená modrá tribuna je zcela opuštěná. Netrvalo dlouho a již jsem byl přesněji informován, že tato tribuna pro prezidenta zůstala prázdná, že toto významné setkání probíhá jinde, v příjemnějším interiéru Zámeckého skleníku. Nestačil jsem ani opustit náměstí a již jsem byl svědkem, že jednotlivci i větší skupiny občanů se navracely od zámeckého areálu. Ano, intenzivněji jsem si přál prezidenta vidět na vlastní oči, byl by to můj třetí prezident, se kterým bych mohl být v jistém osobním kontaktu.

Již před mnohými léty, kdy jsem byl zcela mladým a nezkušeným chlapcem, jsem nakreslil tehdy méně populárního a uznávaného prezidenta, Antonína Novotného. Tento můj nedokonalý  portrét se však tehdy dostal až na Pražský hrad. Ještě nyní mám uschovaný jeho autogram a krátký dopis z prezidentské kanceláře. Mnohem uváženější a správnější byl po létech můj druhý smělý počin, když jsem namaloval dva portréty, prezidenta Václava Havla s tehdy jeho již druhou ženou Dášou Veškrnovou, a také oni tyto portréty osobně viděli. Chráním si jejich významný dopis, jejich vyjádření. Nemohl jsem zažít návštěvu našeho významného prvního prezidenta, ačkoliv i T. G. Masaryk Boskovice navštívil, nebyl jsem před několika léty při návštěvě prezidenta Václava Klause, který byl druhým novodobým prezidentem, jenž stanul na našem Masarykově náměstí.

Chtěl jsem být jistě při setkání s prezidentem Milošem Zemanem, ale hlavní část setkání občanů jsem opět promeškal. Nebylo tomu však zcela. Neměl jsem u sebe žádné vejce, ani červenou kartu, neměl jsem připravené žádné konkrétní vyjádření nebo dotaz, ale měl jsem při sobě aktivní fotoaparát, měl jsem přesvědčení se nevzdát a pana Zemana ještě někde, alespoň na okamžik, zahlédnout a vyfotit. Věděl jsem, že se prezident i s početným doprovodem svých bodyguardů a příslušníků policie ještě zdržuje v moderním interiéru „Zámecké restaurace“, kde se plánovala i tisková konference s novináři a s několika televizními štáby. Byl jsem každým krokem, kdy jsem se blížil a začal fotit vše kolem, co jsem považoval za zajímavé a neobvyklé, kdy jsem se chvílemi vžíval do neústupných, až vášnivých fotografů, jistý tím, že z tohoto místa již neodejdu, dokud pan prezident neopustí město. Vnímal jsem a fotil nepřehlédnutelnou kolonu černých automobilů značky „Audi", jen prezidentský vůz se zástavou byl značky Škoda.

Nedaly se přehlédnout statné, vypracované postavy mužů v černém, v černých kabátech, s velice krátkým střihem vlasů. Pozoroval jsem, naslouchal i zapojoval se do probíhajících rozhovorů s méně početnou skupinou asi 60 občanů, kteří se stejným zájmem a vytrvalostí čekali na poslední setkání s prezidentem toho dne. Naslouchal jsem zajímavé konfrontaci malé skupinky mladých lidí, kteří se na svém transparentu zastávali prezidenta, s poněkud oponujícím mladým novinářem. Pozoroval jsem bedlivě nejbližší okolí Hradní ulice, jednotlivé tváře přítomných lidí, pozoroval jsem nenápadné, ale ostražité pohledy a pohyby strážců prezidenta, neustále jsem měl svůj fotoaparát v pohotovostním režimu a svůj prst na spoušti. Každou další minutou a uplynulou čtvrthodinou, každým dalším okamžikem, kdy v nepříjemně chladném odpoledni začínal tuhnout nejenom prst na spoušti fotoaparátu, kdy skutečný chlad procházel celým tělem, jsem i já ve zlomkách sekund pochyboval, jestli dál čekat na tohoto velkého muže, na „hlavu státu“.(?) Stále víc jsem pociťoval  intenzivní chlad dlažby na Hradní ulici, ještě intenzivněji proto, že jsem si „frajersky“ vyšel v letních polobotkách. Jen krátkými, nepatrnými krůčky jsem se pokoušel marně rozehřát tuhnoucí tělo, nechtěl jsem opustit výhodnější místo přímo proti dveřím restaurace.

Uběhla první dlouhá hodina, stálý pohyb v těchto místech měli jen ochránci a příslušníci policie, jen několik dalších místních lidí procházelo kolem. Pokračovaly různé rozhovory přítomných lidí na téma setkání s prezidentem i o jiných aktivitách. Uběhla další dlouhá a stále chladnější hodina, někteří méně vytrvalí občané, maminky s malými dětmi, žena s třesoucím se pejskem, začali postupně odcházet. Také na statných postavách bodyguardů, bylo zanedlouho znát, že i oni pociťují nepříjemný chlad. Během dalších, pomalu se vlekoucích minut se teprve začali scházet ve vedlejším vchodě penzionu jednotliví novináři i televizní štáby, k připravené tiskové konferenci. Každému, kdo ještě dosud vytrval, kdo ještě stále chtěl svého prezidenta vidět, bylo jasnější, že ještě musíme něco vydržet, že se musíme obrnit další trpělivostí. V jedné chvíli, kdy jsem obdržel určitou zprávu do mobilu, kdy jsem chtěl i já něčím netrpělivost a nepříjemné chvíle zpestřit a oživit, tak jsem jiný doručený text záměrně pozměnil a zvolna jsem četl: „ Vydržte ještě několik minut, přijdu za vámi s lahví Becherovky….Miloš.“(?) Známí, starší manželé, se kterými jsem to odpoledne začal poprvé společné povídání, najednou ustrnuli, věnovali mi upřený pohled a možná na pár sekund skutečně věřili sdělení, které jsem právě citoval. Byl to jistě jen okamžik, než jsem se pousmál a dal najevo, že právě já jsem takovou zprávu určitě nedostal.

Odcházeli někteří další lidé, ale přibýval nezdravý, studený chlad, při kterém jsem vážněji pochyboval, jestli tohle nekonečné čekání dál přečkám ve zdraví!? Přibývalo šero, blikající pouliční lampa jen nepatrně a přerušovaně osvětlovala malou část ulice před námi. Bylo nám všem nejvytrvalejším jasné, že zřejmě žádným mobilem, ani běžným fotoaparátem s bleskem nepořídíme dlouho očekávané snímky prezidenta, určitě ne v dobré kvalitě!?

Přiblížila se 17 hodina, blikající lampa rozhodně neprospěla následným okamžikům, nepříjemný chlad se stále citelněji dostával do těla, statní bodyguarti v černých kabátech se jak neohrožení rytíře postavili čelem před naší vytrvalou skupinou třesoucích se lidiček, také ve vstupu do Zámecké restaurace se zvýšil pohyb. Dlouhé tři hodiny, očekávaný pan prezident Miloš Zeman, v úzkém doprovodu dalších ochránců, podepíraný i svojí černou holí, velice pomalu vycházel. Již v otevřeném vchodu několikrát do šera zamával nám vytrvalým se slovy: „Nashledanou v příštím roce“. Je jisté, že byl opakovaně zván k další návštěvě, je možné, že byl opravdu spokojený s celkovým přijetím, dárky, které dostal. Jistě si pochutnal i na opožděném obědě, je pravděpodobné, že se mu v Boskovicích, v Blansku, v naší oblasti líbilo. Lidé kolem se loučili: „ Nashledanou a šťastnou cestu“, také já jsem se k pozdravu přidal.

Usilovně jsem se snažil, snad během 30 sekund, než nastoupil do svého vládního vozu, mačkat spoušť fotoaparátu. Kolem mne natažené ruce občanů tiskly své mobily a své fotoaparáty, několik zablesknutí sice chvílemi ozářilo neopakovatelné okamžiky neoficiálního setkání, než se za prezidentem zavřely dveře automobilu. Tušil jsem, že tyto snímky nemohou být v dobré kvalitě, ale určitou vytrvalost, větší míru trpělivosti a snášenlivosti jsem obětoval, abych sám prezidenta viděl a vyfotil. Neslyšel jsem ho u nás mluvit neslušně, neslyšel jsem jeho nové názory a postřehy, se kterými bych mohl i nemusel souhlasit, proto jsem i já opakoval: …“šťastnou cestu,…prezidente.“

Během dlouhých, velice chladných hodin čekání jsem sám domýšlel, že v následném období zřejmě budu nemocný z nachlazení!? Opakovaně si doma prohlížím „zrnité“, nekvalitní fotografie, které mi zůstanou trvalou připomínkou neobvyklého setkání.

„Nemusíte si dělat větší starost, pane prezidente, zatím zůstávám zdravý.“Snad budu mít ještě nový a jistější důvod také Vás malovat, snad se ještě znovu setkáme.