V našem pátém patře bývá většinou klid. Stařeny tu poklidně čekají na smrt, dnem i nocí. Je to tu jako přípravna na LDN-ku, na dožití. Mnoho sousedek už jsem poslal na umírání do nemocnic (Tekutou, Sovětskou, Mléčnou, Syrečkovou, Citronovou, Korunovanou, Krasavici). V zamčených bytech volaly o pomoc, nakonec jsem to byl já, kdo je uslyšel a zavolal pomoc, jako ten funebrák. Většinou pak skonaly ve špitálech, za pár dnů.
Na konci naší chodby nověji bydlí baba Košířská. Přijímá jen jednoho, stálého milence, při „láskyplném laškování“ oba silně křičí. Někdy se její samec naštve, řve nahlas, i na chodbě, tříská dveřmi, bytovými i výtahovými. Jinak tomu bylo o včerejší půlnoci, to se její „Hřebeček“ dobýval k milence kopáním do dveří. Vzbudil několik pater „počestných“ nájemníků. Neotevřela mu, odešel domů neuspokojen!
V osm ráno jsem vycházel z bytu, do práce. Před jejím bytem stálo deset uniformovaných mužů (policisté, kriminálka, hasiči a saniťáci s nosítky). Ptali se mě, kdy jsem to naposledy viděl Košířskou? Nevím. Povídal jsem jim o půlnočních kopancích do bytových dveří, dodali, že on to asi kopal lokty?
Spěchal jsem do zaměstnání, poslední údiv byl hasičský jeřáb před naším domem, dosahující až do našeho nejvyššího patra. Balkonovými dveřmi se tak vlámali do jejího bytu. Očekávali tam nalezení tlející mrtvoly, našli ale jen spící, ožralou, sedmdesátiletou babu Košířskou.
