Úvod
Počátkem léta byl nejvyšší čas vypravit se do lázní, zadarmo.
Výjezd
Před naším pražským činžákem si před vchodem pronajal Cikán zkrachovalou trafiku. Petrachtuje od rána do noci z domu vycházející obyvatele, a asi dává tipy zlodějům - bytařům. Musel jsem kolem něho projít.
Další malér byl u tramvajové stanice. Vykopaná vozovka se musela přeskočit. Na chodníku se muselo postát, právě tam hořela stojící tramvaj. V opačném směru ale tramvaj nehořela, tudy se tak dalo dojet na autobusové nádraží Praha - Florenc. Blouděním tunely metra se dalo doplazit s těžkými břemeny, až k našemu autobusu. Autobus se vytrmácel z Prahy za půl hodiny. Cesta do Jeseníku bude trvat pět hodin, stejně jako vlakem.
Na vedlejší sedadlo usedla penzistka s velikou, ošklivou lebkou, radost bylo na ni nepohledět. V Hradci si přisedl dědek dvojtykadlový, ten za jízdy do mobilu pořvával cosi manželce, zbytečnosti.
Jízdou k východu republiky se na autobusových stanicích objevovala pro pražany neobvyklá stvoření – mladé a krásné ženy, bělošky. Z těchto končin ještě neemigrovaly na západ, za lepším životem.
Okraje silnice lemovaly pomníčky obětí nedávných autonehod. My jsme viděli jen jednu, čerstvou. Do příkopu spadl kamion, trosky už odklízely likvidační čety.
Směrem k východu republiky se to kolem silnic začalo černat. Nebyly to borůvky, ale čeští Cikáni.
Vypakování
Dvě mé tašky měly v sobě náklad na tři týdny. Bylo těžké vše vyhledat a srovnat. Něco jsem nalezl až po třetím dnu hledání. Třeba část holicího strojku jsem našel ve švestkové vrstvě domácího koláče. Bez oholení je lázeňský život nemožný! Plavky jsem našel také později, byly v kapse každodenně nošených kalhot. Vyhledat ostatní bylo už lehké.
Bydlení a strava
Náš hotel Bílý Kříž byl starší, ale už modernizovaný.
První můj spolunocležník byl mladý, velký, vlasatý a tlustý. Ještě za dne jsme se ujistili, že chrápeme oba. Měl v pokoji pohozené německé knihy o antikristovi. Byl roztěkaný, hovor končil v polovině věty, musel právě mačkat mobil. Nakonec mi řekl, že večer chodí zpívat protestantské písně, až do půlnoci.
V noci jsem prý strašně chrápal, mlaskal na mě, nic nepomohlo. Vstal ve dvě hodiny a šel se procházet liduprázdným lázeňským parkem. Během dopoledne se ode mne odstěhoval, navždy! Později jsme se za dne sblížili. Tvrdil, že mé chrápání bylo nejdokonalejší, co v životě slyšel. Druhý spolunocležník byl tolerantnější. Spolu v klidu a míru jsme odchrápali až do konce našich lázeňských pobytů.
V hotelu byla kuchyňská sůl na ledničce, zdarma. Lednička s klíčem byla k mání, také zadarmo. Všude v budově visely zákazy. Nesmělo se tam kouřit, sušit houby na pokoji, koupat se v noci. Jídlo bylo na výběr, někdy nebylo z čeho vybírat, tak se musely jíst mnou nemilované slepice a ryby. Zapíjet jsme mohli ovocným čajem nebo studenou limonádou. Často jsme se tím pobryndali. Na odpoledne nám dávali měkké ovoce. To se rozmačkalo a třeba některým broskev prosakovala z kapsy.
Manželé u našeho stolu měli jednodušší hovor. Třeba, kdo v hrnku čaje rozmíchá cukr. Jindy, kdo dosolí oběma polévku. Bylo to „vyzrálé“ manželství.
Neprozřetelně jsem plival švestkové pecky do umyvadla. Rychle se ucpalo. Řekl jsem to uklízečce, ta ihned zavolala instalatéra. Nedala jinak, než že se odpad musí opravit ihned! Bylo páteční odpoledne, on se musel vrátit z víkendové chaty. Co si asi o mně myslel, raději nedomýšlet.
Hodinovou výpověď dostal nový pingl. Pobryndal hosta gulášovou polévkou a ještě mu řekl: Nemůžeš čumět, ty vole! Tak ho servírky vystrnadily.
Uklízečka pracovala podle předpisů. Třeba mi odpojovala soukromé spotřebiče z elektrických zásuvek. Také mi upíjela kořalku z ledničky. Každý den pečlivě zalévala květiny před oknem. Na tuto službu tam přijímají jen duševně nebo tělesně nemocné.
Když se rozpovídala, ulevovala si, jak moc se v lázních krade. Kradou se ramínka, deky, skleničky, ručníky. Prý jako za socialismu! Pracovala na půl úvazku, podávala ale celý výkon. Brala 5000 Kč, k tomu 3000 Kč invalidní důchod. Musela s tím vyjít, dojížděla do práce 59 kilometrů.
Vincenc Priessnitz
Byl zakladatel budoucích Lázní Jeseník (1799 – 1851). Dříve se to jmenovalo Frývaldov či Gräfenberg. Byl to zdejší občan v Horním Slezsku, tamní rolník, negramotný, bez lékařského vzdělání, mdlejšího myšlení, německy mluvící. Jeho otec byl katolík, matka helvetka. Jednou s koňským povozem vyséval obilí, náhle vyběhl zajíc, kůň s těžkým povozem se rozjel a přejel ho. Zlámal mu žebra a pochroumal páteř. Matka mu na tělo přikládala teplé obklady, ty nepomáhaly, sám si v noci přikládal studené s místní vodou. Byly léčebnější.
Vzpomněl si na příběh z lesa, ve kterém si srnka léčila pochroumanou nohu v ledové, horské, potoční vodě. Zkusil to na sobě, úspěšně. Žebra si v noci narovnal přes dřevěnou židli, ostatní zranění chladil studenými obklady. Po čase se hodně zotavil, (zdánlivě). Z počátku léčení pracoval zdarma, někdy mu někdo přinesl slepici, králíka, pak i zlaťák. Od bohatších pacientů si půjčoval peníze na už úspěšné lázeňské podnikání.
Časem požádal úřad o vlastní lázeňské podnikání, tehdy žádal o 20 - 40 lůžek. Povolili mu to, směl masírovat jen holýma rukama, masážní houba je prý očarovaná! Toto území bylo tehdy součástí Rakousko – Uherské monarchie.
Nebyl milován okolními ranhojiči. Ve Vídni úspěšně léčil i velmistra Maltézských rytířů (lékaře a arcivévodu). Ten se ho u císaře Ferdinanda V. zastal a jeho léčbu dále doporučoval. Později byl vyznamenán, jako jediný „hornoslezan“, dokonce samotným vídeňským císařem.
V osobním životě toužil po dědicovi, rodily se jim jen dcery. Měl doma devět ženských (plný dům), žádného syna, na převzetí lázní. Jedna dcera sice medicínu vystudovala, vdala se ale za uherského barona. Odstěhovala se do Uher.
Mezi jeho slavné pacienty patřil i Gogol. Už mu nedokázal pomoci, ani on. Slavný spisovatel byl už moc šílený, z nadměrného psaní knih.
Místní obyvatelstvo
Muži jsou menších postav, statní, nehovorní. Ženy jsou nepohledné. Nervozita tu panovala z prudkého úpadku životní úrovně, hádky a rvačky byly na spadnutí. Místní vrhali na neznámé dlouhé a zpytavé pohledy. Děti se tu moc nerodí a ani nejsou vidět v kočárcích. Ze zdejší dávné chudoby musí rychle prchnout do Prahy nebo na západ.
K našemu kuřáckému zátiší jednou přišel milenecký, cikánský, hluchoněmý pár. Měli si co říci, pořád mávali rukama. Obdivovali jsme je.
Hlídači parkoviště nic neuniklo, zvláště ne neplatící řidiči. Měl vytřeštěný pohled, zjevně svou práci miloval. Byl bystřejší než sovětská KGB.
Horský vůdce byl stár 78 let. Skvělé kondice dosáhl tím, že už před čtvrt stoletím vyhnal manželku.
Trafikant, musel si na tamní horskou trafiku vydělat v Americe. Nejprve tam myl nádobí, později zedničil. Stěžoval si rozmanité nároky kázeňáků, na značky cigaret, každý nový turnus chtěl jiné. Na krabičce cigaret vydělal dvě koruny, tím ale nebohatnul. Více vydělal prodejem hraček. Přišla na něj ale konkurence, předražené cigarety Češi kupují neradi. Dostupné tu byly ukrajinské cigarety FEST /WEST), nechutné, ale jen za 40 korun. Trafikant je nakoupil a prodával jako „kusovky“, jednu za pět korun.
Kriminálník byl místní, posedával v restauracích, nemluvný. Neměl si co říci s chudými a ještě nemocnými pracujícími. Byl z bohatých kruhů, toho času na svobodě, omylem. Přátelil se jen s milionáři ve věznicích. Měl nápadité a odkryté značení kriminálníka, na lokti vytetovaní obláček, na krku malý stříbrný plíšek. Tím byl vysokou kastou mezi zločinci, po zavření do kriminálu hned poznali, s kým mají tu čest. Projevovali mu už od začátku úctu a respekt.
Pracovních příležitostí je tam málo. Mladé ženy nepřijímají, prý budou mít děti. Středního věku také ne, budou mít nemocné děti. Nad 30 let nechtějí, jsou už neperspektivní.
Tvrdý alkohol měli u pokladny za spouštěcí mříží. Zákazníkovi ji pokladní vytáhne elektrickým proudem a bedlivě pozoruje, zda si druhou láhev nestrčí za košili. Hned pak mříž spustí. I v obchodech se krade, jako za socialismu!
Lázně Jeseník
Je zde přísný zákaz pěstování psů. Lázeňští hosté je mohou vodit jen na řemenech. Je to pro ně „zakázané město“. Na kočky žádný zákaz neplatí. Některé byly přítulné, jiné vztekle útočily. Některé měly pod krkem zakouslá klíšťata. Zdejší koťata byla lidmi žádána, dostala se třeba až na Šumavu. Tamní koťata tam nedorostou, skřípnou je třeba vrata od stodoly nebo zakousne divoké zvíře. Číšníci a kuchaři kočky krmili zbytky jídel, po hostech. Jen málo jich mělo prašivinu.
Je tu skoro sto léčivých pramenů.
Lázenští hosté
Byli především ze Slezska a Moravy („Wasserpolaci, Šlonzaci morávacíí“). Nebyli společenští, nezdravili se, nevyhledávali nové známé, nepřisedávali ke stolu. Měli vyhýbavé pohledy. Někteří nebyli schopni souvislého projevu. Často to byly manželské dvojice.
Byly tu vidět různé věkové kategorie, děti, dospělí i penzisté.
Ostraváci si stěžovali na černou Ostravu, i ve dne. Přes den se tam ulice černají Cikány.
Nervozita plynula z nejistot demokracie. Hádky byly na spadnutí. Stačilo slovíčko a spustila se hádka. Třeba o neznámém pachateli právě rozmlácených dveří na diskotéce. Žerty vztahovali na sebe.
Někteří využili služeb zdravotních pojišťoven k nákupu oděvů v Polsku. Tady se dal společenský oblek pořídit za 5000 korun, v Polsku jen za 2000! Navíc byl z kvalitní evropské látky a šitý Evropany.
Mnozí obyvatelé Moravy a Slezska nemají vlastní víkendové domy. Pobývají tedy v lázeňském zařízení, za desítky tisíc korun (jedna noc za jednu osobu 700 Kč, bez jídla). Výlet do Afriky vyjde levněji.
Mladí Moravané a Slezané se tam ještě množí. Mají i několik dětí na rozdíl od Čechů. Také mívají několik nevlastních otců a matek. Díky nim Český národ nevyhyne – neskoná.
Poctou pro Pražany je oddávání se právě v tomto luxusním hotelu. Po odchodu svatebčanů bylo zajímavé, se po nich podívat do vyzdobené místnosti. Kuchaři, číšníci, servírky po nich rukama dojídali dorty, koláče i maso z talířů. To už svatebčané ale neviděli.
Restaurace Sofia
Oblíbili jsme si ji, byl z ní nádherný výhled do hor a na Jeseník. Měla vzornou obsluhu. Tvořili ji dva mladí a pohlední číšníci, k hostům velmi pozorní. Uměli účtovat po „amerikánsku“, při počítání si sedali na bobek. Pak bylo spropitné vyšší. Byl to „šťastný manželský pár“. Brzo po našem příjezdu ale došlo k jejich hádce, jeden někam utekl. Vše musel utáhnout ten zbývající. Brzo se ale zamiloval do 18-ti letého pacienta, pozval ho na noc, na široké lože. Ráno číšníkovi prý řekl: Fuj, to bylo hnusné, já chci ještě jednou!
Dvakrát týdně sem přijížděl Mercedesem Franta Novák. Hrál na klávesy a zpíval starší písně (na mě až moc staré). Dokázal hudbou „rozpumprlíkovat“ hosty. Invalidé s berlemi a na vozících se „náhle uzdravili“. Invalidní „rekvizity“ okamžitě odhodili a začali tančit, lépe než ti zdraví! Do půlnoci! Teprve druhý den si šli lékaři stěžovat na nízké finanční dávky za nepohyblivost – invaliditu.
Tady posedávaly třeba dva manželské páry. Hovor jim vázl, neměli si co říci. Museli si přesednout, ženy k ženám, muži k mužům, Pak už se hovor nezastavil, začala ta „správná“ zábava. Ženy si ukazovaly fotografie vnoučat, muži fotografie při „sportovních“ výkonech. Byli k nezastavení.
Když tu blesk spálil počítač, měli zavřeno.
Chyběly tu popelníky, místo nich předkládali hostům kávové hrnky, i s lógrem.
Výlety
Lázeňský vláček řečený Lázeňáček měl motor Suzuki, nehlučný, nepáchnoucí, nedýmající. Zvonil zvoncem, lázeňačky před ním hrůzou uskakovaly. Byl chloubou lázní. Vydal jsem se s ním a s malými dětmi do jeskyně Na Pomezí. V nich byla vnitřní teplota sedm stupňů (tedy teplota čepovaného piva). Byla v nich zima, raději jsem si místo drahého jízdného a vstupného měl dát několik piv, o stejné teplotě.
Při našem návratu Lázeňáček ale selhal. Pukl mu motorový blok „dokonalého“ japonského motoru; dále, před hotelem, dál už nejel. Pak ho musel odtáhnout dřevařský kůň. Dvě malé holky musely hned čůrat, nebylo ale kde? Nedělaly s tím caviky, vyběhly na otevřený trávník, vykasaly sukničky a vypustily to do léčivého lázeňského pramene. Nikdo se nepohoršoval, jen někteří raději začali pít jen to zdravé pivo.
Staroba je opravdu krásná, i ta má. Penzisté měli poloviční poplatky, někde dokonce vstupné zadarmo. Stejně jako děti nebo invalidé.
Výlet do Polska byl autobusem, zadarmo. Lázeňské město Glukoraz bylo vzdálené asi půl hodiny jízdy. Akce byla v rámci česko – polské, příhraniční spolupráce. Oběd nám dali do pytlíku. Město vypálili husité, mongolové ho obléhali. Mají tam v kostele kost sv. Vavřince – místního svatého. Toho ugrilovali za živa. Kde měl ukryté zlato neprozradil, ani na grilu. Prý v noci vylézá z hrobu a vyvádí mrtvé.
Glukoraz má i dnes zlaté doly. Přicházeli sem a usídlovali se Francouzi i Moravané.
Restaurace Silesia
Byla ještě noblesnější. I tady došlo k tragédii. Před hospodu vyběhl pingl s mobilem, a vzrušeným hlasem práskal kleptomanku, sedící u jeho baru. Prý mu ukradla jednu vidličku. Přijely dva policejní vozy, se čtyřmi statnými policisty (na jednu ženu). Dorazila kriminálka Policie ČR a Městská policie. Hned jsem za nimi šel dovnitř. Opravdu u baru seděla oblá žena, středního věku. Kriminálka jí nařídila dopít a zaplatit. Vyvedli ji ven (bez pout), oknem ohledali obsah jejího auta, s holemi s nápisy Priessnitz, usadili do policejního auta a odjeli. Po pár pivech ji přivezli zpět s tím, že doličný předmět – vidlička, nebyla nalezena. Den se chýlil k soumraku, nic zajímavého se už nestalo.
Lázeňáci
Horníci měli statné postavy a velké lebky. Někteří měli pyšné tetování „OKD“. Tak velikou hlavu a tělo měl tamní, bývalý komunistický pohlavár, Vasil Mohoryta. Zlé jazyky tvrdí, že všichni tamní muži jsou jeho děti!?
Nezletilí pacienti bydleli s dozorující zdravotní sestrou. Vraceli se z diskotéky pozdě a byli po dýchání do balonku opilí. Zarazila jim noční vycházky a hrozila vrácením rodičům a proplacením lázeňských nákladů. V těchto moravskoslezských končiách se kupodivu mladí bavili se staršími, nebyli naočkování rozdmýchávanou umělou, žurnalistickou nenávisti mladých proti starým (jako v Praze). Lázeňská omladina byla k starším sdílná. Ochotně nám vysvětlovala nejnovější aplikace internetu v mobilu. Nenechávala si to jako nástroj boje proti starým.
Mladí se oslovovali výrazem: Ty Zakrslý Zmrde! Pokřikovali: My léky nebereme, my kouříme trávu! Opravdu si ji tam uměli sehnat a šlohnout si.
Valcíř byl mladý, výborně placený. Pracoval jen tři dny v týdnu, už není odbyt na kovové potrubí. Nabhrazují ho umělohmotné, nerezivějící roury. Povídal o každodenních pracovních úrazech – popáleninách. Ty zaměstnanci zapírají, kdyby je nahlásili jako pracovní úraz, dostali by výpověď!
Plačící muž nebývá často vidět. Tenhle mladý si stěžoval na rychle pokračující roztroušenou sklerózu.
Penzista horník, bylo mu 82 let, vypadal neobyčejně zdravě. Vzpomínal na dřívější práci na české Slapské přehradě. Tam, pod jedním mostem pytlačil rybařením, sobě i kamarádům čerstvé ryby upravoval. Všichni si pochutnali a nikde vlastně nic nechybělo.
Ženáč, chodil do restaurace jen s manželkou. Ta neustále s někým mluvila. On byl manželstvím už tak ubitý, že nevydával ani hlásku. Zbyla z něj jen trávící trubice s rozmnožovacím orgánem.
Jehovista i tady začal otravovat. Pražské okřiknutí tu také stačilo: Jakou jste měl dnes ráno stolici? Zmlkl a tiše, se skloněnou hlavou odešel.
Odstřelovač důlní byl velmi dobře placený. Rád se před námi ukazoval, za některé platil. Často používal slovo „kurda“, nebylo to sprosté. Byl pohledný, jako já kníratý a dlouze hovorný. V lázních si chtěl zařádit, měl na to peníze. Chodil na diskotéku a vracel se za rozbřesku. Druhý den pospával. Jednou to na „díze“ moc roztočil, cestou do hotelu několikrát padl. Zkrvavěl si lokty i obličej. Padl před dveřmi mého pokoje a moc křičel. Mladé ženy v okolních pokojích hrůzou plakaly. V patře, před mými dveřmi padl a vytrousil peněženku. Za ním šli ještě dva další, asi první z nich mu z ní ukradl 1500 Kč, ostatní doklady pak vyhodil z okna. Druhý den mu na recepci pustili noční záznam, ze skrybté kamery. Ani nám nechtěl vyprávět detaily. Tolik peněz pro něj neznamenalo žádnou ztrátu, ani to nešel nahlásit policii.
Druhý den se mezi lázeňáky šuškalo, že se to do němoty ožral, „zasraný Pražák“. Byl jsem tam jediný Pražák!
Moravák byl mladý a pohledný muž. Byl ženatý a s dcerou, na dotaz jaké štěstí mu manželství přineslo, nejásal. Po třech dnech čekal návštěvu rodiny. Pak prý na nás už nebude mít čas. Rodinu vodil postranními cestami. Když jsme uviděli jeho „samici“, litovali jsme ho. Ropucha byla proti ní krasavice! Jak jí mohl udělat dítě, asi byl úplně opilý?
Nekuřák Albert byl napravený kuřák. Nesměl cítit žádný cigaretový dým. Jeho spolubydlící byl kuřák, kouřil ale venku. V noci z něj táhl dým, tak si Albert stěžoval. Přidělili mu rozeného, mladého nekuřáka. Pak teprve mohl vychutnávat lázně.
Nevidomý klavírista nám hrál zadarmo i za peníze. Byl vítězem soutěže v USA. Uměl zábavně vyprávět. V pátečním odpoledni jsme ho přemluvili, aby nám zahrál. Posadili jsme se do křesel, on se zdvořile uklonil a vznešeně usedl ke klavíru. Víko bale nešlo otevřít, bylo zamčené. Přiběhla recepční a řekla, že ladič před chvílí odjel na víkendovou chalupu, i s klíčem. Vrátí se až v pondělí. Tak jsme mu aspoň zatleskali.
Horník u našeho stolu byl dvoumetrový a statný, pyšný na své hornické povolání, mdlejšího ducha. Na lokti měl vytetováno OKD.
Lázeňačky
Samozápalná neustále něco vykřikovala. U jídla, na děti, v pokoji, na spolubydlící. Nenosila naslouchátko a tak hlasitě pořvávala. Spolunocležnice ji musela seřvat. Jednou si do dvoupokoje přivedla tři kamarádky, na kdákání o ničem. Spolubydlící jí musela vysvětlit, že půlka pokoje je její, a že ona to poslouchat nechce. Uposlechla, a babice si přesunula do restaurace.
Rodinná, vodila si do hospody vnoučata, ta tam řvala a ona na ně také. Bylo to tam jako v jeslích. Pingl pak musel vykázat všechny.
Klotylda byla neobyčejně urostlá, s ošklivou tváří, rozčarovaná, asi stará panna. Když promluvila, byla mimo mísu.
Trojčubčí stále vláčela na řemenech tři čubky. Tahala je také do hospod. Ukládala je pod stůl. Nikoho ale nepokousali.b
Škraloupová měla obličejovou pleť jako škraloup, na svařeném mléku. Silně kouřila. Také byla nekuřácká teroristka. Přede mnou plísnila mladého hocha, za kouření. Sotva jsem ji umlčel, mladý kluk ji jen silou vůle neposlal do p….e.
Podpapírníková chodila v naší skupině, s holemi. Loudali jsme se pomalu a tak si mohla prohlížet trávu. Byl v ní hnědý, kulatý předmět. Hned ho stiskla, jako by to byl hříbek. Nebyl, byl to „podpapírník“. Kolegyně jí půjčily ubrousky, ruku si pak omyla v horské vodě. Ta se níže pila jako léčivá, pramenitá, horská minerálka.
Krvelačná byla už bez manžela, musela proto aspoň jednou denně seřvat mužského kuřáka. Tím se konečně uklidnila.
Rasistka ministerská měla zlé zkušenosti ve styku s Cikány, na pražském ministerstvu. Chodili si pro hotové peníze, na které neměli nárok. Nepochopili to. Křičeli na ni: Ty zasraná, bílá gádžo, vyrvu tě z té kukaně rukama, co máš proto Rómům? Mám snad chcípnou hlady za 50 000 měsíčně? Několikrát denně musela přivolat Policii ČR. Ministerská ochranka se Cikánů bála, a její statní muži raději dali výpověď. Přeci se nenechají v pracovní době podřezat břitvou.
Rasismus v ní s věkem zrál. V dětství se cigošů jen bála teď, v dospělosti se jich už děsí! Uvědomila si zdejší diskriminaci většinového obyvatelstva, od Cikánů! Pracující běloši musí živit líné cigoše - darmožrouty i jejich „topinky“.
Rasistka děčínská zažila na tamním úřadu práce také divokou scénu. Mercedes přivezl obézní Cikánku. Hlučně se dožadovala příspěvků na bydlení a uhlí. Řvala cosi o gádžech. Nepochopila, že už oba dříve dostala. Úřednice se roztřásla, nakonec vytáhla zásuvku a cigošku znovu vyplatila! Ta spokojeně odešla, procedila jen, ty blbá, rasistická kurvo!
Jednozubka byla z Brna. V ústech měla jen jeden přední zub. Nepůsobila dobře.
Zapšklá nejraději by nám, lázeňákům zakázala všechno, jíst, pít i kouřit.
Volnomyšlenkářka se rozpovídala o svém tolerantním manželství. Když jí manžel opustil s jinou, a vrátil se po třech měsících, ani slovem mu nevyčetla. Musel jí ale dát jeden zlatý prsten. Měla na každém prstu rukou po dvou! Asi měli hluboký, citový vztah.
Cukrovkářka pořád vyprávěla o svém vysokém cukru. Už to nebylo k poslouchání, tak ji druhá okřikla: Už kolem vás létají mouchy! Sklapla.
Malolebečná byla bodrá moravěnka, se zakrslou hlavou. Pištěla smíchem po mém každém slově. Byla vděčná za mé každé promluvení.
„Hippochondryně“ se předhábněly ve znalostech nemocí a diagnóz. Musely se snad léta studiem připravovat na tento lázeňský pobyt. Jedna překřikovala druhou, odborně jim to ale moc nešlo. Vykdákaly se ale dokonale, možná se tím i vyléčily.
Plačtivá u našeho stolu, při snídani plakala nad rozpisem svých procedur. Pak otravovala primáře, recepční a další. Museli jí rozpis změnit, zase to bylo špatně, u stolu poplakávala, až do konce mého pobytu.
Spavá si pustila televizi, nechala v dírce zevnitř klíč, a usnula. Spolunocležnice musela dlouho bušit pěstmi do dveří a kopat do nich, než ji probudila a vpustila dovnitř. Klidně porušovala noční klid.
Počasí
To jesenické se předvedlo už druhý den. Nádherný, teplý a slunný den se v málo minutách změnil v průtrž mračen, s bouří a blesky. Jen díky Divišovu hromosvodu, dlouhé blesky nerozmlátily budovy. Jeden host v restauraci zrovna jedl palačinku, pro peklo z nebes raději nedojedl, tolik se bál o život. Na terase pod deštníkem, jsem se i já bál blesků, raději jsem zalezl mezi nekuřáky, v kamenném domě. Za půl hodiny bylo opět slunečno. Tak se to opakovalo pětkrát denně.
Jednu noc napršelo 50 litrů na metr čtvereční.
Kuřáci
Lázně byly nekuřácké. Pro kouření byla vyhrazena čtyři veřejná prostranství. Říkali jsme jim spalovny. Tam jsme inhalovali ten „pražský vzduch“. Uklidňovali jsme se výrazem: Lepší kouřit cigarety, nežli líbat dívčí rety. Ve všech třech restauracích se smělo kouřit. Také na diskotéce.
Jednou se na kuřáckém místě objevilo šest mladých kuřaček, s kojenci v kočárcích a s batolaty. Všechny najednou vibrovaly čelistmi, páté přes deváté. Kouřící muži se nedostali ke slovu.
Tři grácie posedávaly společně a strašně kouřily. Sotva jedna dokouřila, zapálila si další. Bylo toho dýmu moc, i na mě. Společnice ale byly dobré, hovor nám stále plynul. Říkaly třeba, že v lázních kouří více než doma, přesto se cítí zdravější.
Jedna kuřačka posedávala na plné lavičce, i s kávou. Rozpovídala se tolik, že rukama převrhla hrnek s kávou a lógrem, pobryndala všechny sedící.
Z vyvěšených zákazů kouření na nástěnkách, na nás přicházela kuřácká tíseň.
Neviditelná ruka tu fungovala jen pro kuřáky. Byl dostatek ukrajinských cigaret, nedobrých ale za poloviční cenu. Šly na dračku.
Nebylo snadné si tam koupit cigarety. Trafikant musel mít mou oblíbenou značku a drobné mince na vrácení. Málokdy se mi podařilo koupit cigarety snadno. Dovážka cigaret bývala ve čtvrtek odpoledne. Někdy je nepřivezli.
Nekuřácké teroristky
Číhaly všude a práskaly s chutí. Udávaly kuřáky recepčním, zdravotním sestrám i primářovi. Udávaly také kouření na vedlejším, sousedním balkonu.
Za tmy jsem si tiše zapálil dole u lázeňského domu. Tři patra nade mnou významně třísklo okno. Z přízemí vykoukla zdravotní sestra, prý telefonovala matka alergického dítěte, prý můj dým rdousí její neviňátko! Típl jsem, ještě že na mně nevylila nočník!
Kupodivu její dítě nedusily emise z deseti najednou běžících benzinových sekaček. To si stěžovat netroufla.
Další, ze třetího patra, kdákala, že prý vykuřuji dále od cedule povolení kouření. Měl tam asi být kolem kuřácké cedule křídou namalovaný kruh, kam kuřák s cigárem až smí dojít a vyfukovat kterým směrem… Poslal jsem krávu do p….e, zatím jen v duchu. Později jsme se kupodivu spřátelili.
Jedna se protikuřácky rozkdákala v kuřácké hospodě. Jako by byla ona jediná, na tom světě. Kuřáci prý jsou jako prašiví. Byla zblblá z nekonečných zákazů, skoro všeho.
Lázeňský lékař
Byl už letitý, pomalý, počítač mu moc nešel. Rozpovídal se o finanční ztrátovosti vysokoškolským vzděláním. Učeň vydělával od patnácti let, vysokoškolák až po dalších deseti letech. Dlouhý nevýdělek se už v životě nedožene.
Pak mě varoval před lázeňskými ženami…
Procedury
Řízená chůze byla se dvěma holemi. Účtovala se 180 Kč za jednoho pacienta. Poučili nás, že lidská chůze je ve skutečnosti řízený pád! Musela se nejdříve s trenérem nacvičit. Někteří se do holí hned ze začátku zašmodrchali a padli. Čím méně se na ni s holemi myslí, tím snazší je se ji naučit. Pak jsme teprve mohli, pod jeho dohledem s ním chodit. Někteří z nás při této „léčbě“ chytili klíště. Za deště, a v bouři s blesky se nesměla konat.
Do skupiny chodců vybíral pacientky počítač. V mém případě vybíral ženy s křečovými žilami, na obnažených lýtkách. Šly přede mnou, neestetický pohled na ucpané cévy nebyl zrovna chodeckým „tahounem“.
Při této disciplině muži prý vydají 90 % energie, ženy 100 %. Ženy totiž při chůzi nedokáží přestat mluvit.
Syrovátková koupel se musela připlatit, stála 320 Kč.
Venušina masáž byla za 6000 Kč, s vniknutím i více. Pak už manžel musel čekat…
Bublinková koupel, jeden pacient si stěžoval na málo bublinek ve vaně. Lázeňská je neuměla přidat, tak si významně nasypal do vody šumivý, červený, nápojový prášek. Lázeňská sanitářka z jeho nápaditosti žasla. Pak ho láskyplně ovinula prostěradlem.
Koupel v čajovém nálevu. Také byla asi k ničemu. Složité bylo vyzutí a nazutí obuvi. Byly přísné regule kde to udělat. Při špatném provedení byl pacient sanitářkou seřván.
Procedury byly časově náročné, muselo se jich stihnout nejméně pět denně. Třikrát denně přijít včas na jídlo. Vše na minutu přesně! Sotva se stihlo jít spát.
Elektrospánek se provozoval ležmo, na zádech. Při tom se začíná hlasitě chrápat. Jednou se moc vydařil. Jedna začala chrápat a vzbudila nás všechny. Všichni jsme na ni mlaskali, bylo to tam jako v prasečníku. Když nás sestra přišla vzbudit, žasla nad tím koncertem.
I před ním se buzerovalo. Kdo měl upocený obličej, musel se jbít umýt a usušit. Prý by elektrody nedosedly na hlavu. Pak teprve sestra do nás vpustila elektrický proud.
Vana se světýlky byla dražší. Voda v ní byla ale stejná, jako bez osvětlení.
Čarodejnice
Ve zdejším kraji dokázali upálit až osm čarodějnic najednou. Upálili jich v těchto končinách stovky.
Kultura
Koncerty se konaly několikrát týdně. Na jednom měla vystoupit mladá, hezká a nádherně oblečená zpěvačka. V předsálí postávala a kolem šla matka s malým synem. Kluk hlasitě vykřikl: Mami ta je hezčí než ty!“ Hned od mámy dostal facku, až se protočil. Pak teprve mohla zpěvačka zpívat o nekonečné lásce a míru.
Diskotéka tu už nebyla konzervativní. Tančili muži s muži, zeny se ženami.
Příroda
Nerad musím konstatovat, jako milovník Jizerských hor, že Jeseník je snad ještě krásnější. V noci tam létají i světlušky.
Sport
Ten se provozoval na hřišti. Když se mladší „sportovně“ rozdováděli, začali se vracet s obvazy na rukách a nohách. Sportováním přišli o rozum a přemýšlení.
Předvedl se i dospělý cyklista. Jel na kole po asfaltové silnici, to mu dobře šlo. Pak tím rozjásán, vyjel do pbrudkého, travnatého svahu. Převrátil se zpět na vozovku a kolo se zřítilo na něj. Přežil to sportovní blbnutí bez krve; byla to radost se z hospody na něj dívat. Ještě že ho nepřejel vláček Lázeňáček.
Odjezd
Byl složitější než příjezd. Uklízečka zkontrolovala, zda a kolik jsem toho ukradl, telefonicky oznámila recepčnímu žádné ztráty, pak teprve převzal můj klíč. Opět telefonem oznámil nekradení; pak mi byla vydána lékařská, propouštěcí zpráva.
Ukradl jsem přeci, jen omylem, jen jednu ošklivou tužku.
V předvečer odjezdu mi pivní kamarádi udělali nabídku. Přisadili mi dvě nezajímavé ženy, nabídli Viagru za 400 Kč, polepili mě protikuřáckými náplastmi, uvolnit mi chtěli celý pokoj. Poděkoval jsem jim s tím, že by mi ráno ujel autobus. Nenaléhali.
Okolo sinice na zpáteční cestě, se to zase černalo. Nebyli to čeští Cikáni ale afričtí černoši.
Spolusedící v autobusu mluvila do mobilu 100 kilometrů. Rušila mě. Horší ale byl černoch, na sedadle za mnou. Skoro všichni mají tuberkulózu. Inhalací jeho výdechů, po dobu jedné hodiny, se může nakazit i dobře živený běloch!
Lázeňským pobytem jsem zhubl na 75 kilo. Pořád se muselo lézt do kopce a z kopce. Pojišťovnu jsem stál 20 000 Kč. Doporučuji totéž i jiným.
