Drobky štěstí

Drobky štěstí

10. 1. 2015

Lidská paměť je jako sítko s velkými oky. Sítko, skrz které protéká náš čas. A jak ten čas těmi velkými oky protéká, valná část událostí se procedí do moře zapomnění a v sítku paměti se nezachytí. Ale některé události sítko přece jen zachytí, jsou totiž větší než průtoková oka. Jsou totiž větší významem. Tyhle události si pamatujeme, ale jejich pravdivý význam si uvědomujeme až mnohem později. Většinou až přijde ta pravá chvíle.

Byly mi čtyři roky, když mne prý dědeček posadil na dřevěný žebřiňák, zapřáhl do něj koně Karla, sedl na kozlík, uchopil opratě a láskyplně zvolal: „Hyjé, Karle, hyjé!“ Karel nepochybně zaržál, asi takhle: „Uuháááaaa....“, hrábl kopytem do udusané hlíny dvora, zabral vší svou koňskou silou, žebřiňák cuknul, loukoťová kola s železnou obručí se pootočila a já se křečovitě chytil nejbližší žebřiny, abych nespadl. Babička podržela otevřená vrata, asi na mě zavolala něco jako: „Pevně se drž a nepouštěj se!“, a na dědečka: „Jeď opatrně a do půlnoci ať jste zpátky!“, a my vyjeli teplou srpnovou nocí do polí.

Jeli jsme vyzvednout tatínka ze vzdáleného vlakového nádraží. Ale to si nepamatuji. Sítem mé paměti proklouzlo do moře zapomnění téměř všechno, co té jízdě předcházelo i co po ní následovalo. Říkám téměř všechno, protože něco se do sítě mé paměti přece jen chytilo a už to nikdy nepropadlo do moře zapomnění. To něco byl obrazový dojem, který ve mně zanechala hvězdná obloha nad mou hlavou. Dodnes si dokáži ten obraz, pověšený na stěnu mé duše, vybavit a prohlédnout. Vidím, jak se na něm hvězdy kodrcají po obloze v rytmu hrbolaté cesty, po které jsme se pomalu ubírali do nepředstavitelné dálky. Když kolo najelo na větší hroudu a žebřiňák sebou smýkl do strany, hvězdy se před mýma udivenýma očima rozprchly jako vyplašená kuřátka, ale vzápětí zase byly zpátky na svých místech. Má duše v tu chvíli byla fotografickým přístrojem a mé oči jeho objektivem. Každým mrknutím víček se exponoval do paměti mé duše obrázek a uložil se jako soubor tak dostatečně velký svým významem, že již nikdy nemohl projít sítem času a navždy zmizet.

Ze souboru všech obrázků hvězdného nebe, které oči čtyřletého klučiny dokázaly zachytit z korby drkotajícího se žebřiňáku, se později poskládal jeden jediný obraz, který zůstal ve mně dodnes. Ale teprve nyní jsem mu dokázal dát pravdivý význam. Moje dětské oči tehdy poprvé zaznamenaly neuchopitelný pocit štěstí, že jsem součástí vesmíru, z kterého jsem se zrodil. 

Uběhlo padesát let. Pro mou hlavu dost dlouhá doba, pro hvězdy nad mou hlavou nicotný okamžik. Přesto hvězdy i já jsme zestárli stejnou měrou. Čas je vesmírnou konstantou, je otcem i matkou všech galaxií, sluncí, planet, mlhovin a mezihvězdného prachu, a všem vyměřuje stejně. Jen díky času se vesmír, a v něm i já, můžeme vyvíjet, růst, zdokonalovat, ale i chřadnout. Ale i čas vesmíru každou sekundou stárne. Jediné, co nestárne, jsou vzpomínky. Vesmír projevuje své vzpomínky formou reliktního záření. Člověk projevuje vzpomínky formou myšlenky. I ve sto letech dokážou stařenky a stařečkové povídat o některých okamžicích svého mládí, jako by se to všechno přihodilo včera. Jejich vzpomínky nezestárly.

Také já si vzpomínám na blonďatého kudrnatého klučinu, který před padesáti roky prožil krátký okamžik tiché a udivené radosti, kterou do té doby nepoznal. Je dobré si takové okamžiky v pozdějším věku vybavit a dát jim správný význam. Ty chvilky raného štěstí, které nepramení z běžné, věku odpovídající radosti dítěte - když třeba dostane hračku, upozorňují člověka, že se v ten moment nacházel ve stavu pravdivé blaženosti, kdy pocitově (nikoliv rozumově) znal odpověď na otázku proč žije. V těch chvilkách raného štěstí bychom měli hledat odpověď, pokud se jednou zeptáme, kdo jsme. Tam hledejme odpověď, cítíme-li, že nežijeme dobře. Tam hledejme odpověď, chceme-li nalézt pravdu o sobě. Ta pravda je ukryta v drobcích času, kdy se cítíme dokonale šťastní, nikoliv v déletrvajících chvílích, kdy cítíme bolest, smutek, vztek, zoufalství či projev nemoci.

Drobky štěstí jsou nejzdravější potravou duše, ať duše dětské nebo dospělé. Čím více takových drobků máme, tím z nich můžeme uhníst hustší těsto pro upečení koláče naší celoživotní zdravé radosti. Všechny ostatní pocity, všechny ostatní drobky, které nevnímáme jako šťastné, jsou potravou zkaženou. Té není potřeba.

Stejně jako nebudeme ustavičně jíst shnilá jablka, neměli bychom ustavičně setrvávat na pocitech nešťastných.

(z knihy Štěstěnky, vyjde na jaře 2015)

Více na www.lubomir-muller.cz

 

Můj příběh
Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 46. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?