Je tomu již hezkých pár let, kdy jsem naposledy zavřela dveře své kanceláře, na kterých bylo na štítku napsáno "vedoucí vychovatelka." Do Výchovného ústavu jsem se sice ještě několikrát vrátila, ale to již jen jako brigádnice na výpomoc, když onemocněla některá noční služba.
Za ta dlouhá léta, která jsem v tomto zařízení strávila, mi prošly rukama stovky dětí. Poznala jsem stovky osudů, stovky prohraných zápasů o změnu životního stylu ze strany dětí, ale bohužel i častý nezájem o pomoc s převýchovou těchto dětí ze strany jejich rodičů.
Když se tak ohlédnu na začátek sedmdesátých let, to znamená dobu mého nástupu do tohoto zařízení, vzpomínám si, že tenkrát byly do ústavu umisťovány převážně děti, které měly problémy se záškoláctvím. Dále se dopouštěly krádeží, díky špatným rodinným problémům utíkaly od rodičů, či jejich chování ve škole a na veřejnosti bylo nezvladatelné. Jak se doba měnila, tak se měnily i důvody umisťování dětí do výchovných zařízení. Záškoláctví a drobné krádeže přestaly být hlavním důvodem k nařízení ústavní výchovy, do Diagnostického ústavu a posléze k nám, se již začaly umisťovat děti s vážnými kázeňskými problémy ve škole a v rodině, se zkušenostmi s prostitucí, se silným návykem na kouření, s návykem na alkohol, drogy, dokonce i děti, které měly na kontě násilné přepadení za účelem získání peněz. Peníze na cigarety, alkohol a drogy!
Téměř všechny měly nařízenou ústavní výchovu, která mohla být zrušena teprve tehdy, jestliže došlo k celkovému zlepšení tohoto jedince, ale došlo li i k podstatné změně k lepšímu v jeho rodině. Vždyť je všeobecně známo, že ve většině případů selhává rodina! O dalších podmínkách, které musí být splněny, aby se dítě dostalo zpět do normálního života, o tom, jaká je úspěšnost převýchovy, jaká zklamání a radosti jsme všichni výchovní poracovníci za ta léta prožili, o tom bych dokázala psát dlouhé a dlouhé řádky.
O tom to dnes není, chtěla bych napsat jednu takovou perličku, možná že i trochu úsměvnou, i když vlastně úsměvná není.
Panna Elvíra
Mezi děvčaty jsme měli jeden čas v našem zařízení třináctiletou dívku, která jako jediná z celé skupiny neměla ještě zkušenost se sexuálním životem s chlapcem (to zdúrazňuji záměrně) - Elvíra. Na jedné straně citlivá, usměvavá - to ve společnosti dívek, na druhé straně zlostná, vulgární, nezvladatelná. Je vám již asi jasné, že tato dívenka měla problémy se svojí sexuální orientací. Snažila se nás všechny o tom přesvědčit všemožným způsobem. Odmítala jakékoliv dívčí ošacení, kradla v šatnách a v prádelně chlapecké trenýrky, košile, čepice a pod. Vyžadovala ostříhání téměř na ježka. ALE, jako skoro jediná, ze zařízení neutíkala, měla tam vždy svojí oblíbenkyni, pro kterou byla schopna všeho....
No a tak se stalo, že jednoho dne, kdy byla skupina dívek na vycházce, narazila tato její kámoška ve městě na partu "nepřízpůsobivých" občanů, kteří ji zlákali vidinou snadného výdělku - prostitucí. Jelikož nedaleko byla pochopitelně i Elvíra, odvezli obě dvě až do Rumburku. Po několika dnech, kdy bylo po dívkách v běhu pátrání, se nám ozvali příslušníci policie až někde od Chebu s tím, že jedna z hledaných - Elvíra - je u nich a že provozovala zmíněnou činnost. Po této informaci jsme se se sociální pracovníci naprosto vyděsily, neb jsme si představovaly, co asi musela "chuděra" Elvíra prožívat, když byla nucena k činnosti, pro ní naprosto nepřijatelné. Určitě se poprala, o tom jsme byly přesvědčeny.
Okamžitě jsme se pro ní rozjely, připraveny, že uvidíme když ne fyzicky, tak psychicky zničenou naší svěřenkyni. Dodnes nezapomenu na okamžik, když jsme stály na policejní služebně a otevřely se dveře. Vstoupila nádherná dívka v jakémsi bodýčku, mini skoro nic zakrývající, na vysokých podpatcích a nalíčená - Elvíra! Skočila nám kolem krku a ječela na celé kolo: "Už nejsem poctivá!, už nejsem poctivááááááááá!".
Málem nás omývali, ale radost z toho, že je holka živá, nás brzo postavila na nohy. Tak skončila éra poslední panny v naší "polepšovně". Nutno ještě dodat, že od té doby se jako zázrakem dívenka přeorientovala. A zařadila se mezi pravidelné útěkáře. Proč asi?
