Adina Mandlová, inteligentní a elegantní herečka s vyzývavým pohledem "barových" očí, ledabylým úsměvem a koketně ironickou dikcí naplňovala představy o mezinárodní filmové hvězdě víc než všechny její kolegyně dohromady. Nestala se jí kvůli tragické době, vlastní lehkomyslnosti a také zášti a závisti. Ostrovtipná kráska se narodila přesně před 105 lety - 28. ledna 1910 v Mladé Boleslavi.
Její původní jméno znělo Jarmila Anna Františka Marie Mandlová. Přízvisko Adina jí dal otec, inspektor c.k. státních drah, podle postavy z opery Nápoj lásky. Tatínek ji velmi rozmazloval, všichni jí museli vykat, ale ona odpovídala tykáním. Když jí bylo osm let, otec zemřel a Adina tak ztratila své výsadní postavení. Chytrou ale umíněnou dívku vyloučili z reálky, vyhazov ji čekal i z dívčího lycea v Paříži, kde se vzdělávala i na Sorbonně. Po večerech pózovala nahá malířům a flámovala s místní bohémou.
Královna hereckých večírů
Do pražské umělecké společnosti ji uvedl Hugo Haas. Mandlová se stala jeho "Titinkou" a natočila s ním celkem sedm filmů, v nichž hrála moderní duchaplné dívky či zhýčkané mondénky. Stala se královnou večírků a dokonce se posměšně říkalo, že „Baarová má oči mandlové a Mandlová má oči barové.“
Díky komedii Mravnost nade vše (1937), kde Mandlová prokázala i komediální talent, se zbavila závislosti na Haasovi. U filmu se stala jednou z nejzaměstnanějších hereček. V letech 1937 - 1938 hrála v šestnácti titulech. V roce 1939 natočila s oslňující grácií nejslavnější komedii Kristian v režii Martina Friče.
Vladimír Slavínský pro ni v roce 1940 napsal scénář k veselohře Přítelkyně pana ministra jako reakci na fámu, že má poměr se státním tajemníkem úřadu říšského protektora K. H. Frankem. Kontakty s německými okupanty ale měla a pragmaticky je využívala.
Po válce kvůli tomu strávila několik měsíců ve vězení. Kolaborace jí však nebyla prokázána. Od roku 1948 pak žila v Anglii, USA, Švýcarsku a na Maltě. V cizině se opakovaně snažila restartovat kariéru na divadle, ve filmu i v televizi, ovšem přetrvávající špatná reputace, jazyková bariéra i onemocnění tuberkulózou jí návrat k milované profesi znemožnily. Vinou protestů žárlivých kolegyň, ale také vlastní nedostatečnosti sešlo v roce 1966 také z jejího plánovaného comebacku v muzikálu Hello Dolly v Hudebním divadle v Karlíně.
Hořký život v emigraci
V Anglii se provdala za Josefa Kočvárka, aby dostala pas a vízum. Krátce na to se však jako přátelé rozešli a Adina se znovu provdala za boháče Geoffreyho, ale i s ním se na počátku 50. let rozvedla. Poté se seznámila s modním návrhářem Benem Pearsonem, který byl homosexuál. Přesto se v roce 1954 vzali a zůstali přáteli až do Benovy smrti.
Z Anglie se oba manželé přestěhovali na Maltu a poté odešli do Kanady, kde Mandlová za pomoci Josefa Škvoreckého vydala své paměti v knize Dneska už se tomu směju. Herečka zde ale nebyla nijak šťastná. Kanadskou a celkově americkou společnost vnímala jako plytkou a povrchní. Jejich finanční situace se v průběhu let vlastně už jenom zhoršovala. S rostoucím věkem samozřejmě nelibě nesla i přezíravost západní společnosti vůči seniorům.
V Kanadě žila až do doby, kdy její manžel v roce 1990 zemřel a Adina se rozhodla již ve vysokém věku a nemocná na závěr života vrátit do Československa. Zde bydlela za pomoci příbuzných a známých nejprve v Karlových Varech u své švagrové Vlasty Mandlové Karbanové. Hned po návratu do Československa dostala Adina nabídku od Ondřeje Suchého k natočení dokumentu o ní, k tomu však už nedošlo.
Své poslední měsíce se herečka, jejíž soukromé osudy překonaly i nejdramatičtější příběhy jejích filmových postav, rozhodla prožít v ústraní dobříšského zámku. Adina Mandlová zemřela 16. června 1991 v příbramské nemocnici po krátké hospitalizaci na chirurgickém oddělení ve věku 81 let. Její popel byl rozptýlen na hřbitově v jihočeské Blatné.
