Každý z nás byl pravděpodobně během života někdy okraden. Já dvakrát během dne. První loupežnice stála u pokladny prodejny s potravinami. Nevrátila mi správnou částku a po chvíli dohadování neochotně přistoupila ke kontrole pokladny, která potvrdila moje tvrzení. Pokazila mi ráno.
Druhá zastávka byla v prodejně pro kutily. Procházela jsem mezi regály a představovala si, co vše by se dalo doma vylepšit (nejsou lidi!). Koupila jsem několik dvoumetrových lišt a tuby lepidel. Po „zašprajcování“ v uličce, píchnutí do zákazníka a sražení plechovky s barvami jsem raději zamířila k pokladně, na balícím pultu se poprala při fixaci páskou s dřevěnými lištami, a díky nepozornosti přišla o lepidla. Hbitý lapka mi pokazil celý den. Hodila jsem otráveně na rameno levnější část celého nákupu a zamířila k autu. S každým dalším krokem vytvářely pohupující se lišty na obou koncích stále větší oblouky, až se rozkmitaly a vibrace dřeva vydávaly podivné zvuky. Vzpoměla jsem si na pochodující rotu, která musí při přechodu přes most zrušit krok, tak jsem poskočila a břemeno na rameni doslova rozzuřila. "Zastavit! Stát!" Vše se uklidnilo a pochod k autu stylem "krok, sun, krok" vyhovoval mně i dřevu a pobavil pár návštěvníků OBI.
Vše jsem vyprávěla známé a rádoby vtipně poznamenala, že jedinou formou pomsty za dnešní příkoří se mi jeví voodoo panenka, do které bych zapíchla špendlíček pro potrestání zloděje a přidala několik dalších pro ty, se kterými jsem neměla ještě vyrovnané účty. Ale kde ji sehnat? Mávla rukou a slíbila, že doma vybere ze své početné rodinky panenek tu nejvhodnější. Přišla hned druhý den a já nestačila žasnout. Přes rameno nesla sportovní tašku, za kterou by se nemusel stydět ani Jaromír Jágr, usmívala se a šikovně vmanévrovala do bytu.
Šla jsem připravit kávu a při návratu neměla šálky kam postavit. Uprostřed stolu ležela bezmála metrová nahatá panenka pouze s "pidibryndáčkem" kolem krku, jedno oko zavřené, druhé modře vypoulené. Dloubla jsem ukazováčkem naháče do břicha. Zavřené oko se otevřelo, řasy trhaně mrkaly a neskutečný chraplák opakoval "máma, máma..., " dokud kamarádka neuštědřila panence pořádnou ránu na solar. Netroufla jsem si pomyslet, kde návštěva ležící monstrum exhumovala, ale jako nástroj pomsty byl nový rodinný příslušník vyhovující. „Teď můžeš do panenky zatloukat i hřebíky a máš ji na celý život,“ prohlásila dárkyně a s pocitem dobrého skutku usrkla kávu.
Stále panenku mám, pouze s jedním zabodnutým špendlíčkem, jen jako vzpomínku. Dávno jsem se naučila nekumulovat v sobě zlobu a zášť, naopak, snažím se shromažďovat v mysli krásu, laskavost a moudrost blízkých, náhodných přátel (i čtyřnohých), dokonalost přírody i jejích obyvatel.