Jednou přijela do Prahy se skupinou turistů starší žena, která byla jejich vedoucí. Jmenovala se Bertha. Tato velice sympatická dáma vyzařovala nesmírnou energii a optimismus, čímž se velmi lišila od svých vrstevnic. Po celé dny byla veselá a neustále měla dobrou náladu. Jeden večer byla na programu večeře s folklórními písně, cimbál, a Bertha se těšila, jak si zatancuje. Při večeři hráli muzikanti lidové písně, skupina Řeků spontánně a divoce tančila na parketu. Bertha při jídle po nich pošilhávala, a jakmile dojedla, vběhla na parket do kruhu Řeků a začala s nimi tančit. Řekové ji okamžitě přijali mezi sebe. Když hudba dohrála, přiběhla na chvíli ke stolu, abychom si spolu popovídaly.
"Jsem původem Maďarka, ale už za Marie Terezie se celé generace našeho rodu odstěhovaly do Tyrol. Moji rodiče po roce 1945 odjeli do Německa a žili v Mnichově. Od třetí třídy jsem chodila do německé školy, celou střední i vysokou jsem absolvovala v němčině."
"Tak to je tvoje mateřština, co?"
"Jo, myslím v němčině, v maďarštině se mi plete přízvuk. Tu zapomínám, protože ji neužívám."
Hudba začala hrát a už byla Bertha v kole. Celý den se starala o skupinu, o to, aby se nikdo neztratil, ochotně všem pomáhala. Celý den v ruchu a shonu, tedy, jak se tak říká, v jednom kole a teď chtěla být doslova v kole, duše i tělo se domáhalo uvolnění. Po delší chvíli se vrátila, aby pokračovala v hovoru.
"V Mnichově jsem vystudovala medicínu. Na kongresu jsem se seznámila s italským lékařem. Já se do něj strašně zamilovala. Byl o 17 let starší. Vdávala jsem se z velké lásky a měli jsme spolu tři děti. Dvě dcery a syna. Teď mám sedm vnuků. Můj muž byl vysoký, rusovlasý s hnědýma očima. Všichni vnuci mají jeho oči. Poslední má modré. A běda, jestli teď to, co se narodí, nebude mít modré oči jako já," žertovala Bertha.
"Já si jdu zatančit…"
Aniž by dokončila své vyprávění, byla zase v jednom kole, tančila opojená hudbou, jídlem, vínem, vyzařovala uvolnění a radost z tance.
Skupina už byla po večeři a jelikož to byla starší klientela, lidé začali dávat najevo první známky únavy a chuť odejít. Ale Bertha byla v jednom kole, smála se, zpívala, jakoby nic jiného neexistovalo, než hudba a tanec. Když hudba přestala hrát, zase se ocitla v mé společnosti a pokračovala v hovoru.
"Jsem už osmadvacet let vdovou. Víš, já jsem v životě vždycky vzpomínala jen na to dobré, to špatné jsem chtěla zapomenout. Představ si, že ve skupině je muž, kterému manžel operoval kyčle. A on mně ukazoval jizvu. Mě to tak dojalo. Manžel kouřil šedesát cigaret denně. Zemřel na rakovinu plic. Já jsem v šestapadesáti zůstala sama v domku. Nevěděla jsem, co s časem. Tak jsem se rozhodla dělat průvodkyni. Já projela skoro celý svět. Už zase hrají, jdu si zatančit. Miluji tanec. Moje švagrová taky. Ta do devadesáti protančila celou noc."
Přistoupil ke mně jeden starší pán. „Nemohli bychom už jít domů? Je jedenáct. Celý den jsme prochodili, skupina je unavená.“
„Ano, řeknu Berthě a půjdeme. Už se vrací.“
Ale Bertha o odchodu nechtěla ani slyšet. „Ale vždyť je brzo, sundám si svetr, je tu horko. Přece teď nepůjdeme do hotelu.“
Starší pán se užasle díval na Berthu. Bertha zmizela mezi tanečníky, kteří utvořili kruh a začali tancovat kolem stolů.
"Kolik jí může být? Ta je k neutahání. Sedmdesát jí určitě bude." Povídal si pro sebe, mrzutě se díval na tanečníky a odcházel ke svému stolu. Ale Berta už byla zase v ráži a nic než tanec nevnímala. Vracela se ke stolu za dlouhou chvíli.
„Bertho, skupina je unavená, mají toho za celý den dost, řidič už čeká v autobuse. Budeme muset jít“, pokusila jsem se přemlouvat Berthu.
„Taková škoda. Tak ještě jednou a půjdem.“
„Bertho, můžu se si zeptat, kolik je ti let?“
„Dvaasedmdesát.“
A dala povel k odchodu.
| Umíte si udělat legraci nejen z ostatních, ale také sami ze sebe? Dokážete vymyslet a popsat veselý příběh? Podařilo se vám zachytit svým fotoaparátem, videem či mobilním přístrojem nějakou veselou příhodu či situaci? Vyštete své veselé příspěvky či footografie do naší soutěže "Vtipnější vyhrává" a získejte některou z cen. Více informací najdete zde. |
