Před časem jsem viděla v televizi dokumentární film o upírech a pověstech o jejich „působení“ mezi lidmi, zejména o upírech v Čechách. Začala jsem se o toto „věčné a vděčné“ téma zajímat a své poznatky jsem shrnula do tohoto povídání. Pokud jste zvědaví a chcete se trochu bát, nechte se zavést do doby dávno minulé.
Na existenci upírů-„neživých lidí“, kteří se živí lidskou krví a mají obrovskou sílu, věřily již starověké kultury po celém světě a lidé se snažili proti nim bránit nejrůznějšími způsoby – zavěšováním česneku na okna, zaříkáváním, svěcenou vodou, ale i mnohem brutálnějšími způsoby, a to zejména po smrti dotyčného, kterého z možného upírství podezřívali. Po pohřbu takového nebožtíka vykopali z hrobu , usekli mu hlavu, kterou vložili mezi kolena, za přítomnosti kněze mu probodli srdce dubovým kůlem, zasypali jeho hrob těžkými kameny, aby nemohl vstát. Někdy i mrtvoly na hřbitovech za noci pálily. Toto vše dokazují archeologické vykopávky.
O upírech v Čechách psal již i nejstarší český kronikář z doby Karla lV. Neplach, někdy kolem roku 1360. Neplach se narodil v Hoříněvsi v r. 1322. Byl to velmi vzdělaný muž, studoval na několika evropských univerzitách, např. v Boloni. V r. 1348 se stal opatem v klášteře v Opatově nad Labem. Byl současníkem Jana Očka z Vlašimi.
Ve své kronice se o upírech zmiňuje, protože upíří hysterie byla ve 14. století na vzestupu. Vrcholila na začátku 18. století. V té době s mrtvými nakládali způsobem, který jsem již popsala. Došlo to tak daleko, že na hřbitovech celé noci hořely hranice s mrtvými. Musela tomu udělat přítrž až císařovna Marie Terezie, která pálení mrtvol i ostatní "protiupíří" praktiky zakázala. Lidé alespoň „podezřelé sousedy“pochovávali na odlehlých místech, tak jako samovrahy, kteří neměli právo být pochováni v posvěcené půdě. Před „vstáváním z hrobu“ je zajišťovali kamennými deskami, balvany apod. Tak se stalo, že při výkopech v okolí Českého Krumlova bylo vykopáno 11 koster, z nichž 3 byly pohřbené mimo hřbitov a s výše popsanými protiupířími atributy. Historici se začali zajímat o stáří koster. Ty pocházely z počátku 18. století. Historici také zjištovali, kdo na krumlovském panství v té době vládl. Bližším prozkoumáním archívu na Krumlově, který byl psán téměř jako deník,se dočetli, že pánem byl Adam Franz ze Schwanzerberga s manželkou Eleonorou, narozenou v roce 1682 v Mělníce, rozenou Lobkowitzovou.
O této ženě se tradovalo, že to byla ˇupíří princezna“. Svým neobvyklým způsobem života tomu nahrávala, v závěru života tomu asi sama věřila, že se z ní stává upír. Kněžna nemohla dlouho otěhotnět, a tak zvolila dosti neobvyklý lék- vlčí mléko, kterým podle pověsti byli krmeni Romulus a Remus. Lovci schytávali v okolí Krumlova vlky a v ohradách je pak služebné dojily. Proto se v okolí zámku ozývalo časté vlčí vytí, kterého se poddaní báli. Byla stejně jako její muž velkou milovnicí lovu a na jediném obraze, který se zachoval, je zobrazena se svým synem v loveckém obleku. Eleonora byla vyhublá, stále se obklopovala doktory a vydávala nemalé částky na nejrůznější, většinou velmi drahé léky. Nakonec se jí podařilo ve svých 42 letech přivézt na svět syna Josefa Adama. Jeho otec, velký milovník lovu, byl nešťastnou náhodou na lovu zastřelen a jeho syn byl převezen ke dvoru do Vídně, aby se mu dostalo řádné výchovy a vzdělání.
Jeho matka však stále více chřadla, v posledních dnech svého života se nechala převézt do Vídně, kde jí však též nedokázali pomoci a ona zde brzy zemřela. Svým vyhublým, bledým zjevem se podobala představě upíra. Podle zápisu ve spisech byla ještě téhož dne pitvána (u šlechty neobvyklý postup), bylo jí vyňato a rozříznuto srdce (jako upírovi), dále lékaři zjistili, že měla veliký nádor na ledvině a metastáze v plicích. Mrtvolu ještě téže noci převezli do Krumlova a pochovali ji v obyčejném kostele, jejím přáním bylo, aby se pohřbu zúčastnili jen prostí poddaní a její hrob nebyl nijak označen, jen nápisem: “ Zde leží ubohá hříšnice Eleonora, modlete se za ni.“ Její hrob byl nalezen v kostele sv. Víta v Krumlově pod podlahou u postranního oltáře. Pomocí moderní techniky byl prozkoumán a opravdu se v zazděné rakvi, zaházené posvěcenou půdou ze hřbitova a pod žulovou deskou, našly její ostatky. Potvrdilo se, že v ní její současníci skutečně viděli upíra.
Tuto historku ještě dávno před nálezem v kostele zaznamenal irský spisovatel Brehm Stoker kolem roku 1890 podle pověsti o kněžně Lenoře, žijící v Čechách, která byla upírem a nazval jej Upíří princezna. Děj byl původně situován do Čech, na Krumlovsko. Rod Schwarzenbergů však protestoval, proto autor svůj román přepracoval a přenesl místo děje do Rumunska a použil jako upíra středověkou postavu krutého hraběte Drákuly. Připravil nás tak o světoznámost v oblasti upírů.
Myslíte, že by upírství mohlo být dědičné?