Tak si tu sedím a pozoruji okolí.
"Jak se máte, kamarádi?" "Ále, nic moc. Je nám zima a jen těžko bez domova se žije." "Tak to já vám poradím. Dneska jsem byl támhle, v tom velikém domě. Tam bylo moc hezky. Jídla co hrdlo ráčí a ubytování také docela fajnové. I společnost se našla. Můžu vám říct, že se tam vracím každou chvilku a nikdy se mi nestalo, že by nebylo co jíst a nebo - nedej Bože - by mě někdo vyháněl. Naopak. Stále je tam moc dobře." "Tak to my to také zkusíme, jen nás tam doveď, abychom nezabloudili."
"Tak a jsme tu." "Hele, ty sem nepatříš! Běž si jinam." "To ne, nech ho, však má taky hlad. Copak jsi zapoměl, jak ti bylo bez jídla? Nebuď sobec!"
To snad není možné, oni se budou stále hašteřit. "No tak jo, tak si pojď vzít, však bude dost pro všechny." Už si bužírují všichni, kdo ještě se přidá?
A co jich tam je. Radost se koukat, jak jim chutná. Poskakují a škádlí se mezi sebou. A na noc se ukládají do živého plotu mezi větvičky. Však se to pozná hned na první kouknutí. Jejich trus je po plotě a větvičkách. Ale co, hlavně že jim je tepleji a přežijí zimu, však to déšť umyje a zase bude čisto.
Naši ptáčci, většinou vrabci, ti se mají u nás opravdu dobře. Každoročně mají nasypáno, lojové koule mají jako pochoutku a zmizí jako první. Na zemi zůstanou jen drobečky a trus. Jen sýkorky jsou pořádkumilovné. Vezmou zrníčko a šupky jinam.
To mi připomenulo, že musím dosypat, už zase nakukují.