Těmto řádkům předcházelo vylíčení různých situací v mém minulém článku pod názvem "O kantorské nemoci z povolání". A teď se dostávám k pointě celého vyprávění - jak se s tímto postižením může člověk vyrovnat. Renomovaní psychologové mají pro tuto terapii odborný termín, je to POZITIVNÍ MYŠLENÍ. Laicky řečeno - na všem špatném lze nalézt i něco dobrého. Jenom to hledání je někdy trochu obtížnější. Předvedu Vám teď, jak jsem se s tímto problémem naučil pracovat já.
Příběh první
Byl jsem šťastný. Podařilo se mi levně koupit ojeté auto STW Škoda 1202. Zaparkoval jsem ho před školou v Resslově ulici, pod těmi lípami. Jenže jsem se k němu dostal až po delší době a už jsem ho skoro nepoznával. Lípy v té době kvetly a vypouštěly dolů různá soukvětí plná lepidla. Tak jsem mazal domů (měl jsem to za rohem), pro kýbl s horkou vodou a šamponem. Opakovaně. Jak jsem auto od těch nánosů odkrýval, ukazovala se neskutečně rezavá místa a začal jsem si nadávat: "Co jsi to, vole, vlastně koupil?" Přinesl jsem další kýbl, trochu se narovnal v zádech a najednou jsem spatřil úplně stejné auto o 10 m dál pod další lípou. To moje.
Umíte si představit s jakou radostí jsem se pustil do drhnutí druhého auta?
Příběh druhý
Nemám pojízdné auto, musím jet na polikliniku MHD. V čekárně je pokyn: "Prosíme, přezujte se". Tak se přezuji a své polobotky odložím. Po návratu si ve městě zajdu do restaurace na oběd. Když mám platit, upadne mi něco na zem a já koukám, co to mám na nohou. Bílé gumové pantofle, na kterých je inkoustovou tužkou napsáno "KOŽNÍ". Ach jo, tak co mi zbývá. Jedu zpět na polikliniku, zase trolejbusem. Když na mě někdo blbě čumí a pátrá po mém kožním defektu, tak si toho nevšímám. Přece si nebudu svlékat košili, abych mu ho ukázal, když jedu jenom čtyři stanice...
Jaká je v tom radost? Ty mé polobotky v čekárně naleznu na svém místě, nikdo je neukradl!
Příběh třetí
Jsme v Krkonoších na školení instruktorů lyžařských kurzů studentů. Je to načasováno na vánoční prázdniny a přes Nový rok. Takže, pochopitelně, konec roku oslavujeme v jednom z pokojů horské boudy. Něco popíjíme, tlacháme, zpíváme. Kouří se tam, a proto je otevřené okno. Najednou se pootevřou dveře a někdo vhodí do místnosti "dělbuch". K mým nohám, já zrovna hraji na kytaru. Přestanu hrát, pravou rukou sáhnu po hořícím kabelu a napřáhnu se až k levému uchu, abych ho vyhodil oknem vpravo. Ale pozdě. Právě u ucha mi to bouchne.
Problém. V uchu mi zvoní, šustí a neslyším na něj. Hned po návratu do Českých Budějovic jdu do nemocnice. Prý je to ohlušený nerv. Takže kapačka a pak domů takové růžové prášky na prokrvení nervů - k dlouhodobému užívání. Po čase se mi zdá, že mi ty prášky nějak rychle ubývají. Povídám to manželce a ona na to:
"To jsou ale moje prášky!"
"No to tedy nejsou!"
"Tak si to přečti!"
Přečetl jsem si to, měla pravdu. Bylo tam napsáno "proti krvácení z rodidel". Co dodat? Na levé ucho jsem hluchý jako poleno. Jistě jste si všimli, jak se při zkoušení u tabule natáčím celým tělem.
A z čeho mám tedy radost? Rodidla mám od té doby v bezvadném stavu! Ani jednou nezazlobila, vlastně o nich vůbec nevím. Je to v cajku.
| Umíte si udělat legraci nejen z ostatních, ale také sami ze sebe? Dokážete vymyslet a popsat veselý příběh? Podařilo se vám zachytit svým fotoaparátem, videem či mobilním přístrojem nějakou veselou příhodu či situaci? Vyštete své veselé příspěvky či footografie do naší soutěže "Vtipnější vyhrává" a získejte některou z cen. Více informací najdete zde. |
