Nepamatovala jsem si po tom roce, jak jsem tam jela, tak jsem byla vděčná za poučení, že pojedu na Roztyly metrem a odtud autobusem číslo 135. Nějak jsem opomenula zeptat se na počet zastávek, které nutno absolvovat a když jsem si to uvědomila, bylo mi už hloupé ptát se na tak samozřejmou věc dodatečně. Navíc mi kupodivu vyvstal v paměti obraz místa rehbilitačního střediska, tak jsem nabyla přesvědčení, že když budu cestu autobusem pozorně sledovat, poznám, kdy mám vystoupit.
Tak jsem se vypravila obtížena malou dobrůtkou a plechovkou nealko piva pro trpící a knížkou, která mne bude rozptylovat během celkem dlouhé cesty. Na Roztylech jsem po kratším čekání vstoupila do kýženého autobusu číslo 135 a zaujala místo, ze kterého hodlám jako z pozorovatelny sledovat průběh cesty. Když se vzdalujeme od první zastávky, začínám mít nepříjemný pocit, že jedu někudy jinudy. Tento pocit zesílil, když jsme začali sjíždět s kopce, jednosměrnou ulicí. Vylovila jsem rychle mobil a zeptala se Evženie, kterou zastávku mám vystoupit. Dostalo se mi informace, že na první stanici od Roztyl. Do prkýnka, tak tu už jsem přejela. No ale, nic se neděje říkám si v duchu. Na nejbližší zastávce vystoupím a vrátím se. Ale chyba lávky! Kde má jednosměrka zastávku v protisměru? Toť otázka, kterou pokládám kolemjdoucím. Dostává se mi pokynu, že musím támhle kousek níž přejít ulici, vyjít po schodech a pak projít mezi zástavbou doleva, pak doprava--. Když vidí mé nevědoucí oči tak zakončí stručně: „anebo musíte prostě vyjít tento kopec nahoru a tam kousek dál se ulice stýkají a je tam i zastávka“.
Zvolila jsem přehlednější alternativu a ten kopec prostě vyšlapala. Nahoře jsem dýchavičně položila proti mně jdoucí dvojici starších manželů dotaz, kde že je zastávka autobusu číslo 135 směrem na Roztyly. Byli vlídní. Ukázali na podchod vykukující za silnicí, kterým projdu, pak doleva a za domy, že je zastávka. „Je to kousek“, usmívali se povzbudivě, „asi tak sto metrů“. Tak jo, vrhám se přes silnici, proklouznu průchodem, ubezpečím se, kde je vlevo, minu nějaký činžák a ejhle, naproti přes silnici vidím zastávku. Rozběhnu se, protože vidím, že se zezdola pomalu přibližuje autobus, na němž já vidím vyznačeno číslo 135. Zdůrazňuji já, a proč, to se vysvětlí za chvíli. Utíkám tedy přes silnici, a protože ve spěchu nedávám moc pozor na cestu, zakopnu o koly vyjetou muldu a rozplácnu se jak dlouhá, tak široká do cesty autobusu. Koutkem oka sleduju, že pan řidič zastavil v uctivé vzdálenosti cca šesti metrů ode mne a čeká, co bude. No, co by bylo!? Celkem čile jsem se sebrala a s pocitem, že jsem celá, vyčkala, až autobus dojede a předními dveřmi nastoupila. Pan řidič mě přejel zkoumavým pohledem a s porozuměním mi sdělil: „No jó, je tam mulda“, a vydal se na cestu.
Sedla jsem si na nejbližší sedačku, srovnala si otřesený krk, vytažením za hlavou, a rozhlédla se po téměř prázdém autobusu. Můj zrak se zastavil na návěstí s číslem 170. Zírám a nevěřím tomu, co vidím. Vždyť jsem venku viděla 135ku? Že by mě tak ošálil zrak a viděla jsem, co jsem chtěla vidět? No ale teď nad tím nemůžu bádat, někoho se musím zeptat, jaké mám možnosti přestoupit. S nadějí v hlase vznáším dotaz na vonící ženu na protějším sedadle. Dáma se na sedadle vrtí jak korouhvička, ukazuje prstíčkem skrz okno hned nalevo, hned napravo, tu dopředu, tu dozadu. Asi aby žádnou světovou stranu neurazila a drmolí na mě nesrozumitelná souvětí. Ukončuji její snahu dotazem, zda jede autobus na metro. „Ano“! Slyším konečně jasnou odpověď. „Na Háje“. Do háje, odfrknu si v duchu. Spolucestující poděkuju a usazuju se pohodlně s tím, že se během jízdy trochu vzpamatuju z toho pádu, prohlédnu utrpěné poškozeniny těla a oděvu a holt na tu návštěvu najedu z obráceného směru.
Na Hájích scházím do metra a vstupuji do vozu právě přijetého vlaku, což kvituji s vděčným pocitem, že ne vše se proti mně spiklo. To ještě netuším co všechno mě ještě čeká. Po nedlouhé době jsem opět na Roztylech a stojím opět na stanici autobusu číslo 135. Osm minut čekání mě nijak netrápí, neboť jsem natěšená, že cíl mé cesty je již v dohlednu. Na první zastávce vystoupím, a když mi odjíždějící autobus odkryje pohled přes silnici, zírám do ústí podchodu, kterým jsem asi před dvaceti minutami procházela ke stanici v opačném směru. Ne, to ne! To je snad zlej sen. Tady to rehabilitační středisko přece není! Už toho mám dost! Beru mobil a volám Evže, že to pro dnešek vzdávám a jedu domů. Evža zaraženým hlasem říká, že mi bohužel nemůže poradit, protože ona tam jela sanitkou, a že ji to mrzí.
Než jsem opět došla na zastávku v opačném směru, trochu jsem se ze šoku otřepala. No, toho bohdá nebude, abych to vzdala. Když to nejde tímo směrem, tak to holt musí být přece obráceně, tedy jednu stanici směrem ku matičce Praze. Na zastávce mám čas a studuju jízdní řád, který mi říká, že po asi sedmnácti zastávkách končí autobus číslo 135 na Florenci. No tak dobrý, jednu stanici za Roztylama v tomto směru vystoupím a budu tam, kam se už hodinu a půl snažím strefit.
Takto uspokojená nastoupím do autobusu a po chvíli se ocitám opět na Roztylech. Pár lidí po zastavení vystupuje, několik nastupuje. Přede mne si sedá starší paní a já koukám přes jeji hlavu na obrazovku v čele vozu a čtu jako konečnou stanici OPATOV. „Prosím Vás“, obracím se s děsem v hlase na sedící ženu. „Tento autobus nejede na Florenc“? „Ne ten jede na Opatov“. „Ale vždyť na jízdním řádu má 135ka konečnou na Florenci „! Vypadne ze mne a jsem na pokraji zoufalství. „No to jo, ale ona má také okruh na Opatov“. Vyskočím, že vystoupím, ale dveře mi zacvaknou před nosem. Rezignovaně se sesunu na sedadlo s myšlenkou, že mám den blbec jako vrata a že to tedy přece jen vzdám a pojedu z Opatova domů. Smířená s osudem koukám při jízdě z okna a najednou vyskočím jako péro z gauče. Tady přece je to rehabilitační středisko!
Vypadnu z autobusu a začnu se smát jako cvok nad absurdností mého cestovatelského zážitku. To bude Evža překvapená, až se zjevím u ní na pokoji! No, koukala! Jednak proto, že jsem se vůbec přihasila a ještě k tomu s pusou od ucha k uchu. Vypověděla jsem ji svoji cestovní anabázi a pořádně jsme se tomu zasmály. V dobrém rozmaru jsme návštěvu zakončily. A má jízda domů? Byla nudná, naprosto bez fantazie.
