Drobná dvaadvacetiletá dívka je asi nejméně pravděpodobným pachatelem vícenásobné vraždy. O to větší pozornost poutá případ Olgy Hepnarové, která v létě roku 1973 usedla za volant nákladního auta a v Praze úmyslně vjela na tramvajovou zastávku. Výsledkem bylo osm mrtvých a 12 zraněných. Za krvavou pomstu údajně bezcitné společnosti, jak mladá vražedkyně svůj čin vnímala, byla Hepnarová 12. března 1975 jako poslední žena v Československu popravena.
V červenci 1973 přišel do redakcí Svobodného slova a Mladého světa znepokojivý dopis. "Vážení, prosím, abyste přijali tento list jako dokument. Byl napsán na obranu proti možnému znevážení mého činu a také jako poukázání na to, že jsem člověk pohybující se dosud v mezích duševní normy... Dnes ukradnu autobus a plnou rychlostí vjedu do davu lidí."
Autorem dopisu byla řidička z povolání Olga Hepnarová, jež se na svou pomstu společnosti dlouho připravovala. Původně zvažovala vykolejení vlaku nebo střelbu do lidí na Václavském náměstí. Nakonec si ale vypůjčila nákladní Pragu RN a 10. července 1973 s ní na pražské třídě Obránců míru (nyní Milady Horákové) záměrně vjela na chodník.
Auto se vřítilo do hloučku zhruba 25 lidí čekajících na tramvaj. Přímo na místě vyhasly tři životy, pět osob zemřelo později v nemocnici. Dalších 12 lidí utrpělo zranění, z nichž šest lékaři vyhodnotili jako těžká. Z místa činu se Hepnarová podle svědků nesnažila utéct, a dokonce ani nejevila známky rozrušení. Prostě jen bez hnutí seděla v kabině náklaďáku, jemuž po nárazu do zdi zhasl motor.
Při následném vyšetřování mladá vražedkyně neskrývala, že svůj čin pečlivě plánovala. Zcela chladnokrevně si vybrala frekventovanou zastávku, kterou od vozovky odděloval jen nízký obrubník. Plusem pro ni bylo i klesání ulice, díky němuž auto nabralo vysokou rychlost.
Motiv krvavého činu byl od počátku zřejmý, i když normálnímu člověku těžko pochopitelný. "Chtěla jsem se pomstít celé společnosti, včetně mé rodiny, neboť všichni se ke mně chovají nepřátelsky," prohlásila Hepnarová před soudem. Při jiné příležitosti se označila za otloukánka a stylizovala se do role jakési mluvčí podobných lidí.
Hepnarová pocházela z dobře situované rodiny. Její otec byl bankovní úředník, matka pracovala jako zubní lékařka. Na základní škole patřila Hepnarová k výborným žákům, nicméně s ostatním dětmi ze třídy příliš nevycházela. V pozdějších letech si přestala rozumět s rodiči a okolím, následovaly potíže s navazováním kontaktu s lidmi. Jako třináctiletá se pokusila o sebevraždu a necelý rok strávila v psychiatrické léčebně.
Hepnarová se vyučila uměleckou knihařkou, v oboru ale nepracovala a postupně vystřídala několik zaměstnavatelů. Podle lidí, s nimiž přišla do kontaktu, byla zvláštní: málomluvná, uzavřená a bez přátel. Více než lidi měla ráda svého trabanta, kterého těsně před činem shodila ze skály.
Soudní znalci shledali u Hepnarové poruchu osobnosti, konstatovali však, že netrpí žádnou duševní chorobou, a je tudíž za svůj čin plně odpovědná. V dubnu 1974 ji Městský soud v Praze uznal vinnou z osminásobné vraždy a odsoudil k trestu smrti. Verdikt posléze potvrdily i odvolací soudy. Žádost její matky o milost prezident republiky zamítl.
Teprve třiadvacetiletá vražedkyně byla popravena 12. března 1975. Těsně před exekucí v pankrácké věznici se psychicky zhroutila. Kladla odpor a k šibenici ji zřízenci museli doslova dovléct. Žádná jiná žena už poté v Československu popravena nebyla.
Činem Hepnarové se v říjnu 2005 nechal inspirovat takzvaný lesní vrah Viktor Kalivoda. "Cítil jsem, že po mně chce, abych pokračoval v tom, co provedla ona," prohlásil muž, jenž měl na svědomí tři lidské životy. Kalivoda byl odsouzen k doživotnímu pobytu ve vězení, kde v září 2010 spáchal sebevraždu.
