Železniční důchodce Bořivoj Maňásek je hypochondr. Neustále nosí aktovku opatřenou zvláštní přihrádkou na léky. Skrýš nazývá příhodně Hypochondrické šufle. Ve skrýši spočívají prášky na bolesti hlavy, žaludeční potíže, jednorázové náplasti, pilulky proti krvácení z nosu a placebo, kmenový lék ataralgin. S pokročilým věkem byla sbírka rozšířena o léky proti vysokému krevnímu tlaku. Bořivoj se řídí heslem: Vše co mám, nosím s sebou.
Celý život jej pronásledovalo železniční zdravotnictví. Nenáviděl prodlevy v čekárně a snažil se předbíhat všemi způsoby. Když už doba jediného vyšetření u paní doktorky Hedvábné dosáhla třiceti minut, rozhodl se využít nové možnosti – svobodné volby lékaře. V protějších dveřích ordinace doktora Boubelíka mizeli pacienti raketovým tempem. ,,Tudy vede cesta. Konec celodenního martyria. Přestoupím k panu doktorovi Boubelíkovi,“ rozhodl se znechucený zaměstnanec.
V prázdné čekárně se svěřil se svým rozhodnutím starší paní. Ta jej ale zcela znehybnila větou. ,,Víte, jak říkají panu doktorovi? Cvach!“
Bořivoj proto raději zůstal. ,,Máte rozbouřené ledviny, musím vás poslat do nemocnice. Vypadá to na hospitalizaci,“ oznámila paní doktorka Hedvábná radostnou zprávu. Hypochondr vzal tohle oznámení jako rozsudek smrti. Zemře hned na vrátnici při pohledu na nemocniční župany. Do patřičné čekárny nemocničního oddělení přišel omylem o hodinu dříve. Posadil se mezi čekatele na dialýzu. Pacienti začínali opouštět čekárnu. Jakmile na něj přišla řada, v ordinaci prohlásil: ,,Paní doktorko, budu poslušný pacient. Jestli mi předepíšete drcené cihly a třeba rybí tuk, stanou se tyhle léky pro mne pochoutkou!“ Jako balzám zapůsobila informace specialistky: ,,Není to tak zlé, budeme to léčit ambulantně!“ Bořivoj vyběhl z nemocnice rychlým tempem jako zachráněný trosečník z hořící vzducholodi Hindenburg. Neohlížel se. Bál se, že jej z vrátnice zavolají zpět.
A život šel dál. Už jako důchodce, zkolaboval Bořivoj v samoobsluze. Ledvinová kolika. Došlo mu, že s těmi ledvinami nebude asi něco v pořádku. Opět se v jeho životě objevila nemocniční vrátnice. Vše zachránila injekce a informace: Máte malý ledvinový kamínek, dostavíte se na operaci v určeném termínu. S osudem smířený senior postoupil předoperační vyšetření. Jednoho únorového dne se objevil v čekárně s taškou v očekávání nemocničního lůžka. Všichni čekatelé už zmizeli v útrobách nemocničního oddělení. Zůstal sám. Najednou jej objevila sestřička. Lékař se v ordinaci díval do počítače, načež pravil: ,,Ten kamínek je ještě malý, počkáme!“ A Bořivoj opět opustil nemocnici úprkem a bez ohlížení. Došlo mu, že je v nemocnicích osoba nežádoucí. Persona non grata!
Při vyšetření na EKG bylo zjištěno, že něco není v pořádku se srdíčkem. Tentokrát už senior pobytu v nemocni neunikl. ,,Dostanete budíka, rozhodl specialista. Vystrašenému Bořivojovi sdělil, že operace je snadná a že kardiostimulátor je v podstatě věc běžná a netřeba se loučit s rodinou. Senior se tak zařadil mezi spolužáky již opotřebované. Beztoho provokoval na abiturientských srazech ještě docela svěžím zjevem. Vrátil se po krátkém pobytu v nemocnici také ke své stolní společnosti. Jakmile oznámil, že má budíka, začali mu blbouni klást ucho na hruď, jestli tiká! Najednou se paní hostinská přiznala, že ona toho budíka má také.
V hlavě dosud svěžího seniora se zrodil plán. Vzal si bokem paní hospodskou a pravil: ,,Založíme spolu spolek nositelů toho zařízení pod názvem Budíci. Vždy po určitou dobu bude jeden z nás předsedou a ten druhý jeho zástupcem. Výborové schůze budeme mít nepravidelně a na utajených místech. Později založíme Občanské sdružení a sáhneme tak na dotace. Ale protože k založení Občanského sdružení jsou potřeba tři lidé, vypíšeme výběrové řízení. Ten třetí člen bude nutný jednak jako podmínka stanovená zákonem a také jako kamufláž, aby naše Sdružení nebylo považováno za zástěrku pro manželskou nevěru.