Bratři na život a na smrt

Bratři na život a na smrt

17. 11. 2011

S bráchou Pavlem jsme dvojčata. S bráchou jsme si hráli, s bráchou jsme vyrůstali, s bráchou jsme se učili a s bráchou jsme probírali naše první lásky. Jeden za všechny (dva), všichni za jednoho. Na život a na smrt.

Klišé? Jistě, naše matka – literárně vzdělaná paní učitelka – nás před nimi vždycky varovala. Ale dnes k těmto nechtěným obecným pravdám mohu s čistým svědomím přidat další. Jeden je málo a dva jsou moc. Anebo – majetek je spíš pro zlost, než pro radost. Zlo v tomto ohledu vyhrává nad dobrem. Tak praví má hořká zkušenost. Bohužel.

Restituce

Když nám matka krátce po revoluci oznámila, že požádala o vrácení tří velkých nemovitostí v hlavním městě Praze, nepřikládali jsme tomu velkou pozornost. Brácha i já jsme měli dobrou práci, rodinu a společné přátele. Šance na restituci byla minimální (matka byla jen vzdálená příbuzná bývalého vlastníka), peníze navíc jsme nutně nepotřebovali a s nemovitostmi neuměli podnikat.

Resumé soudu nám však vyrazilo dech – v dobrém slova smyslu, samozřejmě. Matka se stala majitelkou domů na třech hlavních třídách v metropoli, čímž z panelákové dámy s důchodem osm tisíc měsíčně a otřískanou felicií povýšila na multimilionářku.

Dokud máma žila, nijak dramaticky se náš život nezměnil. Já i Pavel jsme dál pracovali a čas od času si dopřávali lepší dovolenou, na kterou nám máti přispívala. Druhým hmatatelným výsledkem byl hřejivý pocit, že nejsme na práci existenčně závislí a pokud bychom o ni přišli, neskončíme jako bezdomovci. Příjem z pronájmu nemovitostí by obě naše rodiny hravě uživil.

Situace se změnila po mámině smrti. S bráchou jsme zdědili každý poloviční podíl v domech a domluvili jsme se, že správu nad nimi bude vykonávat Pavel. Brácha byl vždycky víc do světa a podnikání lépe rozuměl. Já jsem se jen vezl. První chyba.

Podraz

Celou tu dobu jsem žil v přesvědčení, že se o nájemné spravedlivě dělíme. Oči mi otevřel až telefonát, který mi zároveň vyrazil dech.

„Pane Kábrte, váš bratr mi už podruhé v tomto roce zvedl nájemné. Obávám se, že takhle už nebudu schopen své závazky platit,“ postěžoval si jednoho dne majitel firmy, která měla v největším z domů pronajatý obchod.

O něčem takovém jsem samozřejmě neměl ani tušení. Prověřil jsem tedy ostatní pronájmy a ejhle – výsledek byl šokující. Pavel za mými zády předělal všechny smlouvy a zfalšoval mé podpisy na zvýšení nájemného. Inkasoval tak zhruba dvojnásobek toho, co vyplácel mě. Tak děsivý podraz od mého vlastního bratra mě odrovnal. Nemohl jsem tomu uvěřit.

„Pavle, ty mě podvádíš,“ vypálil jsem na něj při první příležitosti. Jenže brácha byl dobře připravený, asi s tím musel počítat. Místo toho, aby se zmohl na alespoň omluvu, lhal mi do očí.

„Neblázni, nájemné jsem zvýšil v zájmu nás obou a právě jsem se chystal, že ti to řeknu. Mělo to být překvapení,“ vysvětloval tak pevným hlasem, že jsem mu na chvíli snad uvěřil. Jenže takhle to rvalo už skoro celý rok!

Vyzval jsem ho tedy, aby mi ušlé peníze doplatil. O tom nechtěl ani slyšet. A já hlupák zase nechtěl, abychom skončili u soudu. Nakonec jsme se po složitých vyjednáváních dohodli, že domy prodáme. Já jsem po této hořké zkušenosti už odmítal s bratrem setrvávat ve spoluvlastnictví, Pavel zase neměl tolik peněz, aby moji polovinu mohl vykoupit. Prodej byl čisté a definitivní řešení.

Miliony na nic

Tehdy jsem udělal druhou chybu. Místo, abychom prodej domů svěřili realitní kanceláři, nechal jsem se přesvědčit, že kupce najde sám bratr. Prý ušetříme. Ale nebyl jsem to já, kdo na tom nakonec vydělal. Až později jsem se náhodou dozvěděl, že si nad rámec prodejní ceny nechal bratr vyplatit od kupců několikamilionovou provizi. Důkazy nemám, soudit se s ním stejně nechci. Ať se těmi penězi třeba zadusí. A já o nějakém společném majetku nechci nikdy slyšet.

Už pět let pro mne bratr přestal existovat. Nestýkáme se, nepíšeme si, nevoláme si. Nebylo to vůbec jednoduché, Pavel byl moje druhé já. Kromě něho jsem ještě přišel o neteř a o synovce. Sám děti nemám, takže to bolí dvojnásob. Těch probdělých a proplakaných nocí bych nespočítal. Když si vzpomenu, jak jsme si jako kluci přísahali věrnost, mám slzy v očích ještě dnes.

Vrátit to nejde, spravit nejspíš také ne. Přitom těch pár milionů, co mám na účtu, bych ihned vyměnil za to, jak to bylo dřív. Ještěže se toho nedožila matka. Pokud to – nedejbůh – viděla, musela se v hrobě obracet. 

Petr Kábrt, Praha

Můj příběh
Autor: Redakce
Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.