První jarní den 2015. Sedím na lavičce před gymnáziem, nastavuji tvář slunci, pozvolna se nabíjím a fyzicky cítím přeměnu slunečních paprsků v teplo. Pozoruji kolem procházející studenty, profesory i důchodce, mířící do přilehlé školní jídelny. Čikina sedí vedle mě, má přimhouřené oči a kumuluje sluneční energii do čerstvě vykoupané srsti. Na lavičce nesedíme bezúčelně, čekáme na kurýra se zásilkou.
Někdo neznámý mě zdraví, potom druhý, třetí, a najednou si uvědomuji, že možná budím pozornost omladiny svým nepřítomným výrazem a stále ještě zimomřivým choulením do bundy s kapucí lemovanou kožešinou, zatímco oni spěchají na oběd s obnaženými pažemi, jen v přiléhavých značkových tričkách.
S výjimkou pedagogů jsou studenti „čtiví“, a tak si krátím chvíle čekání překladem anglických nápisů, kterými jsou jejich trička vyzdobena, ale věty postrádají smysl. Zaměřím pozornost na defilé čísel. Dvě dívky s obrovskou osmašedesátkou na prsou s chichotáním poskakují vedle hezounka s nápisem "I love you" a společně dotančí do jídelny. Příště si vezmu bloček a vsadím nabízená čísla do sportky, kde jsem již několik let s malými přestávkami pouze věrným přispívajícím členem. Co kdyby?
Komunikativní důchodkyně osloví Čikinu, po očku kouká, jak budu reagovat, a když opětuji pozdrav, posadí se vedle nás a vypráví. Nevadí mi její přítomnost ani povídání. Neočekává zpětnou reakci, jenom si tak mluví, chvílemi pohlédne do slunce, na chvíli zmlkne a znovu pokračuje. Přijede kurýr, převezmeme zásilku a posezení končí.
U dveří potkáme naši známou švadlenku. „Už je jaro, zákaznice vylézají na slunce a já nevím samou prací, kam dřív skočit,“ prohlásí spokojeně a její vlasy mají shodnou barvu se srstí čivavy, která se vyhřívá vedle.
Znovu si uvědomuji, že sluneční energie je dar všemu živoucímu a hodlám užívat bezplatný zdroj tepla plnými doušky. Pokud se týká placených zdrojů energie, tak i letos uhájím dodávky od ČEZ před ataky neodbytných zástupců jiných distributorů elektřiny.