Již jsem zde popsala několik příběhů z pátého kontinentu od protinožců, tento je o příchodu bouře na Hamilton Island a malém kostelíku.
Ráno bylo nádherné jako vždy, nekonečně dlouhý pruh stříbřitého jemného písku na nebeské pláži, skřehot papoušků, příjemný větřík a překrásné ranní plavání, kdy jsem se snažila počítat kokosové palmy a obdivovala bujnou tropickou vegetaci, která lemuje onu nádhernou bílou pláž. Den jako vymalovaný. Mušličky, které vás lákají je sbírat. Po ranním plavání jdem na snídani, kde trávíme většinou dvě hodiny diskuzí s ostatními hotelovými hosty a jejich zážitky.
Najednou přijde provozní hotelu a hlasí, abychom se nikam nevydávali, protože je hlášen cyklón Marry, který údajně ostrov od roku 1918 nepostihl. Nechtěla jsem se ani ptát, jak taková bouře vypadá, a tak jsme se bavili o potápění. Ale upozornili nás, že nesmíme vycházet nikam do okolí, že bouře dle hlášení bude silná. Většina Australanů si vezme Bibli, která se nachází v každém nočním stolku hotelového pokoje, a jdou se modlit. My jsme si šli číst a jen jsme si říkali, co nastane. Opravdu jsem měla pocit strachu.
Bouře byla silná, ale přehnala se během 30 minut a byla pryč. Jak rychle přišel cyklón, tak rychle odešel. Prudký silný déšť. Bylo to šílené a přímo dramatické dívat se, co tak silný cyklón dokáže, jak se rozbouřilo moře, jak se klátily kokosové palmy až téměř k zemí, ale pak se opět vzpřímily a najednou vysvitlo slunce a byl klid i jasné azurové moře. Vyšli jsme se podívat na nebeskou pláž, všude bylo hodně popadaných kokosových ořechů. Takový kokosový ořech, kdyby spadl na hlavu? Raději vůbec nepomyslet. Ale byli jsme rádi, že cyklón je pryč. Člověku se v těch okamžicích honí hlavou všemožné, že je daleko, daleko od domova, nemůže nikam zavolat, zkrátka musí trpělivě čekat.
Večer jsme se domluvili, že půjdeme do místního kostelíčku. Kostel se nacházel úplně na kopci. Byl odtud nádherný výhled, a tak jsme vystoupali 40 minut pomalou chůzí nahoru. Bylo příjemně po dešti a nádherný vzduch. Říkala jsem, si jak asi taková mše v kostelíčku na ostrově vypadá? Bylo to velké překvapení.
Dřevěný bílý malý kostelík byl vevnitř vybaven jen lavicemi a malým oltáříkem s bílým křížem. Setkali se zde nejen místní ostrované, ale i turisté. A mladý farář přišel v krátkých kalhotech, zavěsil plátno, na kterém jeho pomocník promítal texty písní, farář usedl k elektronickým varhanům a všichni začali zpívat. Obřad trval hodinu, zapojili jsme se tichým zpěvem i my. Bylo to velmi uklidňující. Lidé se na konci vzájemně objímali a podali si ruce. Farář popřál všem jednotlivě hodně zdraví, podal každému ruku a pronesl pár vět, ať nás Bůh ochraňuje. Byl to pro mne velmi krásný a nezapomenutelný zážitek.
Potom jsme sešli pomalu dolů, dali si k večeři ryby a láhev australského Chardonnay a dlouho ve společnosti rozjímali o kostelíku a zdejším zvyku. Bylo to krásné.