Holubi se uhnízdili na vedlejší terase v balkonových krabicích, po odstěhované sousedce. U ní si trávili jídlo, ke mně se odlétali vykálet. Dlaždice terasy byly souvisle pokryty černo-šedým trusem.
Zkoušel jsem je odnaučit tohle místo. Ještě nemám palnou zbraň, jako už má polovina českého obyvatelstva. Musel jsem je odhánět jen tleskáním. Ze začátku se mě báli a rychle odlétali. Dali si jedno kolečko a usedli na vedlejší činžák.
Pak se vrátili, po zdravém proletění mi podělali terasu ještě většími lejny. Totéž se dělo po dalším zatleskání. Jeden z asi deseti holubů byl simulant a přede mnou předváděl, že ze zdravotních důvodů létat nemůže. Musel jsem přidat pokřik, toho se lekl on i chodci dole na chodníku.
Plašil jsem je několikrát denně. Na třetí zatleskání odlétli až na protější a vyšší stavbu ghetta.
Chtěl jsem je rušit i v noci. To ale přespávali někde jinde. Hned zrána se zase vrátili a štěstím se načepýřili, hned se začali uvolňovat na mé dlaždičky. Asi nad nimi nezvítězím.
Stopy našeho společného pobývání musí napravit až prudký déšť, lepší bude ale průtrž mračen.