Stojím před zrcadlem, které je nalepeno trochu nakřivo na dveřích koupelny, ve svém prťavém minibytečku. Ach jo, prý jedna plus kk. Jo jedna to je, místnost třicetčtyři čtverečních metrů, v rohu malinkatá skříňka jako kuchyň a dvouplotýnkový vařič, ještěže je na plyn.
Prohlížím se ze všech stran, jsem jen v tílku a malinkatých kalhotkách, máma by zvedla oči k nebi, na co je vůbec mám. Stoupnu si bokem, prohnu se trošku v kříži a vypoulím jinak ploché bříško, lehce přes něj přejedu rukou a usměju se. Ne, stojím před zrcadlem ve svém, zdůrazňuji slůvko „svém“ novém domově. Zatím ještě je to jen můj nový domov, ale až přijdeš, maličké, bude to náš domov.
Popadnu polštářek se srdíčkem a nápisem I love you a nacpu si ho pod tílko. Je to legrační a vůbec to nepřipomíná těhotenské bříško. V tom to na mě padá, obavy, co bude, jak bude, až ty, maličké, se rozkřičíš ze své postýlky. Zamyšleně stojím před tím nalepeným zrcadlem, ale svůj obraz v něm už nevidím. Ztrácím se v pohledu do doby nedávné a tak bolestné.
Byli jsme dva, na radost, na lásku a já myslela, že na vše. Dva. Ráno jsem si udělala těhotenský test a čekala jsem až se ON večer vrátí. To je novina. Čas se mi nekonečně vlekl. Šest hodin, konečně. Čekám až se ozve zvonkohra nade dveřmi. Čekám, hodinu, dvě. Ozve se mobil a já po něm vystřelím ruku, ale je to jen Olina. Já nevděčnice. Jen Olina. Chvíli mě přemlouvá, abych šla ven. Venku je krásný červnový večer. Neochotně přitakám, no což, dnes už stejně nepřijde. Jdu za ní ven. Nejraději bych ji tu žhavou novinu řekla hned, ale první to musí vědět ON. A tak brouzdáme večerní rosou kolem řeky. Olině je jasné, že se něco děje. Jsem duchem nepřítomná. Po chvíli zdráhání se jí svěřím, jsem těhotná.
„Ty bláho,“ řekne a mlčí.
Já vím, že neschvaluje moje chození s Kamilem, ale jsem zamilovaná a nechci slyšet její argumenty.
„On se rozvede, děti nemají a s manželkou je jen ze zvyku. Až uslyší tu novinu,“ povídám překotně a vše vidím zbarvené do růžova, i když i mně poslední slova znějí nějak hluše.
Po návratu domů mě mobil přímo pálí v dlani, ale volat se neodvážím. Kamil mi to přísně zakázal. Musím čekat. A čekat já umím. Už tři roky jsem taková Čekanka.
A pak se rozechvěle tetelím v jeho náruči.
„Co se děje?“ usmívá se. „Pojď, posaď se, mám pro tebe novinu.“
„Hm, to já taky,“ odpoví mi.
Pořád se tak nějak nejistě usmívá.V tu chvíli to ale nevnímám. Už mu to chci vyklopit, chci mu udělat radost. O tom přece láska je, abychom si dělali radost. A má novina bude velká radost.
Rozpačitě vstává z pohovky a přechází k oknu, beze slova se dlouze dívá ven. Zůstávám sedět celá zkoprnělá. A co prý teď chci dělat, chci si „TO“ nechat? To je přece nesmysl, jsem ještě mladá, na dítě mám dost času. JÁ a co ON? Je o patnáct let starší ode mne, takže na dítě pravý čas, aby nebyl tatínek - dědeček. Má jiné plány, dostal dlouhodobou nabídku na práci venku, přišel se vlastně rozloučit, odjíždí za dva dny, vlastně odjíždějí. Oba.
Mlčím. Choulím se do sebe jak raněné zvířátko. Kde zůstala láska, kde zůstaly sliby? Nechci uvěřit. Ale vím, že to tak je. Cítím to z jeho odmítavého pohledu. Je velkorysý, nabízí mi peníze na potrat a prý, než se zotavím, můžu zůstat i v bytě, nájem už zaplatil stejně na tři měsíce dopředu. V hlavě mi šumí jeho hlas, po tváři stékají slzavé praménky. Stále mlčím. Nedovedu se bránit, jen nevěřícně kroutím hlavou a bezútěšně polykám slané slzy. Na hrudi mě pálí. Otáčí se od ztemnělého okna, ucuknu před jeho rukou, kterou mi chce navyklým pohybem prohrábnout vlasy. Tak nějak lhostejně pokrčí rameny a odchází.
Beze slov, bez výčitek. I tak končí láska. Volá Olina. Telefon pípá a pípá. Nezvedám ho, nemohu. Ráno jdu mátožně do práce a nedovedu si představit, jak přečkám den. Olina na mě čeká před nemocnicí, na oddělení jdeme spolu. Tiše. Ona už to ví, má asi radar na problémy. Jsem ráda za její mlčení, za to, že neříká „já jsem ti to říkala“. Ještě v ten samý den sháním nové bydlení. Za dva dny stojím ve svém novém bytečku a prohlížím se v zrcadle.
Neboj se, maličké, my to zvládneme.
