Marusha na Karlštejně

Marusha na Karlštejně

4. 5. 2015

Siciliané jsou známí tím, že si pravidla dělaji sami. Nic je nepřinutí někoho poslouchat. Jsou hluční, nedisciplinovaní, a tedy těžko zvladatelní. Zvláště pro začínajícího průvodce.

„Důležitá je disciplína,“ namítl jednou jeden Ital ze severu.

„Jakápak disciplína! Fantazie!“ dostalo se mu odpovědi od jedné starší ženy ze Sicílie.

Myslím, že tato věta vystihuje Siciliany nejlépe.

Onoho května roku 1991 jsem si vyzvedla skupinu na letišti, abych je odvezla autobusem do hotelu. Tenkrát přišlo jaro brzo a květen, aby ukázal svou přívětivou tvář, naplnil dny slunečným počasím bez deště a srážek. Dokonce byl tak teplý, že se objevily rekordní teploty, a to téměř 30 stupňů. Vyšla jsem si naboso v letních šatech s krátkými rukávy a těšila se z horkých dní a rozkvetlých sadů. Jaké bylo mé překvapení, když jsem se v hale setkala se skupinou, která přiletěla ze Sicílie. Samé manželské páry ve věku 45 - 55 let. Ženy si vykračovaly v nádherných pravých kožichách a muži byli také oblečeni, jakoby letěli na Sibiř. Když jsem jim oznámila rekordní teploty a doporučila jsem jim lehké šaty, odpověděli:

„Když my nic jiného než teplé věci nemáme.“

 A tak začal jejich čtyřdenní pobyt v Praze. Skupina mne následovala v teplých šatech a úpěla. Byli unaveni horkem již po půlhodině a byli strašně mrzutí. Navíc byli bohatí a všechno u nás se jim zdálo ubohé a nuzné.

„Víš, my jsme zvyklí na luxus,“ řekl mi jeden z nich a dodal:

“Nás už nic nenadchne.“ A druhý dodal:

„Kde se dá dobře najíst v Praze? Ale dobře, poraď nám nějakou dobrou restauraci. Ale žádnou ubohou pro venkovany či zemědělce.“

Byli pořád bez nálady a bylo peklo s nimi být. Tehdy jsem neměla moc zkušeností, nesmírně mě vyčerpával výklad, neboť jsem neviděla žádný zájem, žádnou spřízněnou duši. V autobuse obvykle podřimovali a já přemýšlela, jestli mám mezi tou bdící hrstkou a spící většinou pokračovat. Mám počkat, až se probudí? Vyřešil to za mě Ital, který seděl za mnou. Začal tak silně chrápat, že všechny postupně probudil. Bylo to tak silné chrápání, že přehlušil i můj hlas v mikrofonu. Když jsem se otočila, mé oči se střetly s očima jeho manželky a já v nich vyčetla lhostejnost, ba dokonce radost, že ruší. Jakoby mi očima říkala:

„Jen si ho taky užij, já ho mám doma pořád. Tak to chvíli vydrž i ty.“

Doslova se bavila jeho zesměšněním. Zábavu jí překazily brzdy, autobus drcnul, všichni  se lehce posunuli dopředu a tímto nárazem se Ital probral, zamlaskal a ztichl.

Bylo mi těžko z jejich povýšeného, nadutého chování. Copak bohatství vezme člověku všechen cit a estetické vnímání? Jak je možné, že jsou tak bez nadšení? Jejich chování mě nesmírně ponižovalo, pokořoval mě jejich neustále povýšený tón a zároveň jsem cítila odpor k jejich citové prázdnotě. Jsou nasyceni a přesyceni všeho, že se zdá, že už nic dobrého neumějí vychutnat? Všechno jen zběžně a letmo. Jediné, co je zajímalo, byly vitríny obchůdků a při každé procházce se rázem roztrousili do obchodů. Vůbec nedbali mého výkladu, vešli dovnitř a začali nakupovat. Když se nedokázali s prodavačkou domluvit, z dálky na mě gestikulovali, abych přišla a pomohla jim. Když jsem dělala, že nevidím a nechápu, aniž bych přerušila výklad, byli nuceni se domluvit sami a vrátit ke mně.

Jeden den jsme jeli na Karlštejn. Byl zase horký letní den, oni zase ve vlněných šatech a mračili se na celý svět. Po prohlídce hradu šli všichni nakupovat a vrátili se obtěžkáni taškami s křišťálem, granátky a podobně. Když jsme vyjížděli z Karlštejna, zezadu v autobusu se najednou ozval křik, ať zastavíme. Žena vyběhla ke mně a říkala: 

„Já jsem v krámu nechala celou tašku s nákupem. Kupovala jsem křišťál i granátky za dvacet tisíc korun. Musíme se vrátit.“

„Dobře, já půjdu s vámi, ale v kterém?“

„To nevím, já si to nepamatuju.“

„Půjdeme tedy zespoda nahoru a vy si vzpomenete, kde to bylo,“ řekla jsem jí a ona souhlasila.

Vyšly jsme, bylo horko, že se nedalo dýchat, a už jsme utrmácené měly za sebou poslední část cesty, tedy tu nejstrmější, a ona stále obchod nepoznávala.

Byla to taková rozmazlená, bohatá Siciliána. Říkali jí Marusha. Mně to jméno znělo slovansky, tedy rusky, ale neměla jsem chuť se s ní dát do řeči, jak přišla ke svému jménu. Marusha byla pohledná žena, na které bylo na první pohled vidět, že se v životě moc nenadřela a že měla jednoduchý život bez velkých problémů. To se projevovalo její dětinskostí, neboť jakmile cítila nepohodlí, začala jako malé dítě naříkat a domáhala se nápravy. Vše, co ve výkladní skříni viděla a co se jí  zalíbilo, hned chtěla mít. Její soustředěnost, ostatně jako všech ostatních, trvala několik minut a myšlenky stejně jako oči přelétaly a poskakovaly jako vrabčáci, kteří sbírají drobečky  po náhodných chodcích u laviček. Svým věčným štěbetáním přetrhla jakoukoli nit výkladu.

Postupovaly jsme stále vzhůru a Marusha, když zahlédla poslední část našeho výstupu, onen strmý svah, odmítla jít nahoru a že tedy radši těch dvacet tisíc korun za granátky oželí a že jdeme zpátky. Přestože obchod poznala, uvědomila si, že je hned za kopcem, trvala na tom, že jdeme zpátky. Nedala ani na moje přemlouvání, otočila se  a šla. Když jsme mlčky došly asi tak do poloviny cesty, doslova zkolabovala. Začala kňučet, kňourat, skuhrat, že už nemůže, a stále opakovala: “Já omdlím, já omdlím.“

Trpělivě jsem ji uklidňovala, pak jsem zahlédla patník a řekla jí:

„Tady se posaďte a já pro vás přijedu autobusem. Sem už autobus může.“ Sedla si na patník a rázem zmlkla. Já se dala do běhu, abych se od ní co nejrychleji vzdálila a ukončila tuhle nepříjemnou záležitost.

„Pane řidiči, otočte to a dojeďte do půl cesty, Marusha mi sedí na patníku a nechce se hnout.“

Řidič se na mě podíval, jako bych se pomátla, ale vyjel. Dojely jsme k Marushe. Ona nasedla a my vyjeli. Myslela jsem, že už je všemu konec, ale sotva jsme se rozjeli, Marusha začala tak nahlas naříkat a kňourat, že to bylo k nevydržení. Stále opakovala:

„Je mi horko, je mi horko, horko.“

Bylo to takové to nesnesitelné skuhrání, které rve uši a i klidný člověk za chvíli vzkypí zlostí. Když to trvalo asi deset minut, žena za mnou, tedy manželka věčně chrápajícího Itala, zařvala na celý autobus.

„Tak dost. Basta. Marusha. Konec. Nám je taky horko.“

A bylo ticho. Cestu jsme absolvovali za hrobového ticha a já jsem si libovala, že druhý den odjedou. Utěšovala jsem se, že i po nejdelší noci přijde ráno, a nesmírně jsem se těšila na transfer na letiště.

Následujícího dne jsem dorazila do hotelu ve výborné náladě. Teď už mě nic nerozhází. Za chvíli odletí a už se nikdy neuvidíme. Když jsem skupinu odbavila, rozloučila jsem se s ní. Popřála jsem jim šťastný let a vykročila jsem k výstupu. Tu z řady vyšla Marusha a mířila si to rovnou ke mně. Přede mnou se zastavila a povídá:

„Hele, promiň, já se ti omlouvám.“

Už nevím, jestli v mých očích byly slzy vzteku či dodatečného zadostiučinění, pravda je, že Marusha si jich všimla, ale dělala, že je nevidí.                          

Můj příběh
Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 46. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?