Mám-li použít výrok, který mi kdysi adresovala má známá, léčitelka, řeknu jen: Tady mi Bůh nenadělil. Nemám auto a nikdy jsem neměla řidičský průkaz. Zkrátka, nejezdím. A co je ještě kurióznější, neumím jezdit ani na kole.
Jako děti ze sociálně slabé, znárodněné rodiny jsme kolo neměly. Moje kamarádka Zdenka mi ochotně nabídla svoje a zároveň mě na něm učila jezdit. Když jsem ale málem povalila paní s taškami, které jsem se při vší snaze nevyhnula, mé prvotní cyklistické období skončilo.
Na vysoké škole mě kamarádka Majka zviklala, abych s ní začala chodit do jezdeckého oddílu. Koně jsem měla odjakživa ráda. Na jízdárně jsem byla jako doma, hřebelcovala jsem, podestýlala, ale ježdění mi nebylo vlastní. Krok, klus, to bych ještě zvládla, ale jak přešel kůň do cvalu, zpanikařila jsem a za chvíli jsem spadla. Přesněji řečeno, „odešla“ jsem dobrovolně. Někdy jsem byla trochu potlučená, ale venku ze situace, kterou jsem psychicky nezvládla.
Ve 24 letech jsem se ještě jednou vrátila ke kolu. Poté, co se mi na svatbě mé kamarádky Marušky trochu posmíval jeden ženichův známý, umínila jsem si, že se jezdit naučím. Maruščina o hodně mladší sestra měla tehdy velmi módní skládací kolo a na něm mě učila jezdit na stadionu. Asi na nás byl pohled, ona 12letá školačka a já 24letá učitelka němčiny. Ale snaha měla přece jen trochu úspěch. Rovnováhu jsem udržela, už chybělo jen to kolo. Na to jsem z učitelského platu nenašetřila. Výjimečně mi kolega půjčil Favorita, ale mé sváteční jízdy vypadaly asi tak, že když se v protisměru objevil autobus, sesedla jsem z kola a počkala, až přejede.
Moje sestra jezdila báječně. Měla sice jen Trabanta, ale muži z místního Svazarmu ji uznávali. Občas jsem s ní jela jako spolujezdkyně na branně-bezpečnostní motoristické závody. Brali nás jako sportovní dvojku a asi nikdo netušil, že já vůbec řidička nejsem.
Po zkušenostech s kolem i koněm, tedy s nutností řídit rychlost vlastními silami, mi autoškola vůbec nepřišla na mysl. Jako bych si v podvědomí zakódovala, že se mě to netýká. Anebo to byl pud sebezáchovy? Nevím. Znala jsem lidi, kteří prošli autoškolou a pak nejezdili. Kamarádka Maruška nebyla talent na ježdění. Poté, co s čerstvým řidičským průkazem narazila po rozjezdu do zdi, manžel ji už za volant nepustil. A kolega historik si během návštěvy autoškoly už dopředu koupil v autobazaru vůz, bez řidičáku se ho pokusil dopravit domů, skončil v první křižovatce a někdo mu auto musel odvézt. Pak ale autoškolu neudělal a auto zase prodal. Takže, mnozí výtečníci to alespoň zkusili. Já ne.
Můj partner, s kterým jsem se před lety rozhodla žít, byl profesionální řidič. Jezdil výborně. Jenže se rád napil a to nebyla zrovna dobrá kombinace. Jezdila jsem s ním ráda, ale jednou jsem cítila, že jede jinak, riskantně a velmi bezstarostně. Přiznal se, že pil, protože nevěděl, že pojede. Krátce nato se mi před spaním najednou promítlo, že bude mít havárii a že mi to přijde oznámit policista. Záhy se to přesně tak stalo. Zbyla po něm dcerka z prvního manželství, vrak půjčeného auta a dva těžce ranění z protijedoucího vozu. A pak já s podivným pocitem spoluviny, dluhy a samotou.
Od té doby utekla dlouhá doba. Zvlášť po revoluci se ukázalo, že nemít řidičský průkaz je určitý handicap. Řada zaměstnavatelů ho ve svých požadavcích má. A cestovat s kočkami hromadnou dopravou také není žádná výhra. Takže je občas třeba shánět náhradní řešení.
Kuriózně se mi čas od času zdá, že řídím auto. Jedu celkem pomalu na opuštěné venkovské silnici a vždy s vědomím, že je to načerno. Nevím, má-li to být jistá satisfakce za skutečnost nebo naopak varování. Jízda se mi ale líbí a nemám z ní strach.
Jako dítě jsem nebyla sportovní dřevo. Dělala jsem atletiku, gymnastiku, lyžovala jsem i bruslila. Díky svému současnému zaměstnání a vytvořeným kontaktům jsem už mnohokrát cestovala letadlem. Zastupovala jsem archiv na konferencích a dalších akcích v cizině, setkala jsem se i s význačnými osobnostmi. U někoho to občas budí závist. Z mé strany to ale není vůbec sebechvála. Naopak, teď sem přihodím ten paradox: Nemám řidičák. Ba, co víc, neumím jezdit na kole. A zajdu-li v úvahách ještě dál, zjišťuji, že bych nejspíš nezvládla ani koloběžku, natož lyže nebo brusle. Mým problémem je zřejmě rychlost, kterou vlastní silou neovládnu. V alternativní medicíně se mluví o uzavřené 1. čakře a s ní spojené obavě o život. Neřeším to, nejezdím.
O čem to tedy všechno je?
O tom, že každý z nás je jiný, originál ve smyslu „Ten dělá to a ten zas tohle“. A je to také o skromnosti a ochotě ocenit druhé, o směšné závisti a zbytečných mindrácích. Je to o úžasné pestrosti života, který nám nabízí nepřeberné množství variant seberealizace, z nichž žádná není ani lepší, ani horší. Buďme rádi, že nejsme všichni nudně stejní!
Tak, a teď si půjdu spravit sebevědomí mezi motorkáře. Samozřejmě ale jen na zadní sedadlo.
Všechny zdraví Zuzana
