Cry - baby

Cry - baby

17. 5. 2015

Martin seděl na lavičce v parku s Evou. Byl nádherný den, slunce hřálo, ale nepálilo, lidi byli nedaleko, ale neobtěžovali hlukem, nebylo přelidněno. Ani dětský křik se neozýval. Zkrátka klidné, nedělní odpoledne, ale Martin měl zase jednu ze svých nálad, kdy se do něj zakousla minulost a hryzala ve svém vědomí a svědomí. Vybavovaly se mu všechny nechutnosti posledních let s bývalou ženou a neuměl se s jejím odchodem vyrovnat a povznést se nad to. A teď seděl s Evou v parku a mlátil kolem sebe hlava nehlava, jen aby umlčel nevyřešenou minulost a aspoň na chvíli na nic nemyslel a bavil se normálně. Hovor se mu nedařil, byl stále kousavější a jízlivější.

„Víš, já jsem dřív měl čtyři holky najednou. Chodil jsem hned se čtyřma.“ Věděl, že hned první ranou trefí do černého a zasáhne.  

„Já jsem měl jednu rád více, druhou méně... Já se neumím pro nic pořádně nadchnout. Ty všechno moc prožíváš. 

Já se vlastně ani nechci vázat. Mně je smutno jen o vánocích. Ale abych se ženil kvůli Štědrému dni. Pojď, projdem se.“

Evu přešla chuť na jakýkoli hovor. Šli vedle sebe mlčky. Eva pozorovala sousoší, ke kterému se přibližovali. Martin prolomil ticho otázkou.

„Co je tamhle na nástropní malbě v kapli?“

„To je Zvěstování.“

„To musel bejt hroznej šok, najednou někomu říct, že bude mít dítě… Ty máš taky dítě, viď?... To víš, musíš si uvědomit, že na něj budeš sama… Ty máš proti mně výhodu, že je ti o deset let míň...“

Ten den se rozešli dřív než obvykle. Eva byla ráda, že je večer sama, rozhodnutá, že Martinovi už nezavolá. Ale Martin se ozval hned druhý den ráno a prosil o schůzku celý zoufalý. Eva ho vlastně litovala, že ho opustila žena a našla si jiného. Jen ji někdy napadalo, že asi měla proč. Ale když viděla Martina celého zničeného a poníženého, bylo jí ho líto. Lítost ještě není láska, ale dává shovívavost a toleranci. Eva velkoryse promíjela urážky a narážky, na vše, co se jí nějak týkalo a dotýkalo.  

„Můžem se sejít dneska večer? Přijď ke mně“, prosil Martin, a tak svolila.

Večer byl Martin jako vyměněný. Byl milý, vlídný, hýřil vtipem. Povídali si o všem možném. Na stole láhev Vavřince, podmanivá hudba dokreslovala intimní atmosféru. Eva se dívala na CD a najednou si všimla Janis Joplin.

„Jé, ty máš Joplin. Pustíme si ji.“

Martin vzal cédečko a pokojem se rozlehl syrový hlas Janis Joplin. Cry-baby.

„Víš, co to znamená?“, ptala se Eva a aniž čekala na odpověď, povídá:

„Cry-baby, to je idiom, něco jako fňukal, kňoural, ufňukánek, nebo taky slzavý údolí.“

Martin na Evě obdivoval znalost jazyků, kterou naprosto postrádal. 

Vzal Evu do náruče a odnášel ji do svého pokoje.

„Pusť mě, vždyť jsem těžká.“

Martin se ze všech sil snažil Evu donést do postele. Podlamovaly se mu nohy, vrávoral pod tíhou. Eva se smála a domlouvala mu, ať ji pustí. U postele Martinovi došly síly a bezvládně spadli oba na postel.

Martin těžce oddychoval, Eva vzala jeho hlavu do dlaní a políbila na čelo. Když ho k sobě přitiskla, zadrnčel telefon.

„Teď nejsme doma“, zašeptal a blížil se k Evě.

Ale telefon nepřestával zvonit a drnčel bez přestání. Eva namítla.

„Bylo by lepší ho zvednout“.

„Ne, teď ne.“

Telefon konečně přestal. Ale jen na pět minut, aby znovu vešel nezvaně do pokoje a narušil atmosféru.

„Tak teď to zvedni. Ten nedá pokoj.“

Neochotně poslechl. Hudbu ovšem vypnul, takže bylo naprosté ticho, které Evě umožnilo vyslechnout hovor. Eva poznala, že na druhém konci je ženský hlas, který byl velmi vlídný a přátelský. Podle Martinova tónu hlasu vycítila, že tento ženský hlas mu není úplně lhostejný.     

Eva se vrátila do obýváku, kde popíjeli a kde si pouštěli hudbu. Namátkou vzala cédečko s Janis Joplin a vložila do magnetofonu. Martin se na ni zděšeně díval a dělal posuňky, aby hudbu nepouštěla. Ale Eva snad právě proto, že měla vypito, ztratila kontrolu nad situací a hudbu zapnula. Ozvalo se Cry-baby. Drsný, syrový hlas zaplnil celý pokoj. A Eva se smála na celé kolo a bavila se Martinovým vyděšeným výrazem. Smála se potichu, takže její smích do telefonu nepronikl. Smála se i potom, co slyšela Martinovu nestydatou řeč.

„To je divný, mně se zapnul magneťák, já jsem ho před chvílí pouštěl a vypnul. Já jsem z toho celej vyjukanej.“

Eva pochopila, že Martin jiný nebude. A že se bude muset se situací smířit. Jenom z toho nedělat slzavý údolí, žádnej pláč. Ale také nechtěla přistoupit na Martinovy hanebné podmínky. Ze začátku věděla, že Martin je muž, kterého by mohla milovat, ale teď si uvědomila, že je to muž, kterého by mohla nenávidět. Bylo by hloupé jednat s tímto prostopášníkem velkoryse. Beztak vzplanul oheň zášti, a i když byl uhasen, věděla, že vzplane silnějším plamenem znovu a že jednou pod ním vše shoří.

Když večer oba mlčky ulehli, oba dělali, že spí. Každý se svými myšlenkami, téměř u sebe a přesto nesmírně daleko od sebe. Tak daleko, že už nebylo návratu.  

Můj příběh
Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 43. týden

Tento týden se budeme ve vědomostním kvízu věnovat památkám kulturního světového dědictví zapsaných na seznam UNESCO.