Kamarád Martin

Kamarád Martin

20. 5. 2015

Seděl v zahrádce před hospodou a cucal už druhé pivo. Neměl na něj snad ani chuť. A tak do sebe mezitím hodil už tři panáky fernetu. Kde ten Martin je? Nebudu tady tvrdnout dvě hodiny, zatímco on oblbuje někde nějaké ženské.

No, to je dost, na protější židli se svalil Martin, jeho nejbližší kamarád. Malý a zrzavý chlap s křivými zuby. Znají se spolu z učňáku, pravda, pak se jeden druhému na pár let ztratili a narazili na sebe úplně náhodou v tomto pitomém městě. V jedné zaplivané putyce.

Čau!“ řekl Martin a vůbec se neobtěžoval s nějakým vysvětlením svého zdržení.
„Kde jsi, člověče? Už tady čekám celou věčnost.“
„Jen se nezblázni, Prďasi,“ řekl na výčitku Martin.

Viděl, že je Prďas, teda vlastně Dalibor, jinak taky inženýr chemie, celý napružený a vzteklý. Kývnul na číšníka a objednal pro oba fernety, které přistály na jejich stole v cuku letu. Dalibor nečekal a hodil panáka do sebe, ani si s Martinem nepřiťuknul. Ten jen pobaveně zvednul obočí.

Hele, brzdi, co se děje?"
Někoho má! Vím to!“
Kdo, tvoje žena? Jak jsi na to přišel?“
Včera v noci, vlastně už dneska nad ránem jí zvonil mobil. Vyletěla z postele a zavřela se do koupelny a kecala tam snad dvacet minut. Myslíš, že mi řekla, s kým? Neřekla! Ani slovo,“ odpověděl si Dalibor sám.
A zjistil jsi, kdo to byl?“ zkoušel Martin opatrně půdu.

Ušklíbl se nad zachmuřeným kamarádem, v očích podivné ohníčky zášti. Kamarád, po učňáku se na mě vykašlal. Udělal maturitu a pak i výšku. Přiženil se do nóbl rodiny a vzal si nejkrásnější holku z městečka. A já? Já jsem dobrý jen jako vrba, když si vylévá to své žárlivé srdce. Ať jde do háje. K nim domů mě ještě nikdy nepozval. Ale já jsem si ji stejně našel, tu jeho ženušku. Je to fakt kus. Ale dlouho jeho nebude, o to se postarám. Usmál se ve chvíli, kdy Dalibor zrovna zvedl hlavu.

„Čemu se křeníš, vole? Já ti tady vykládám, že ta moje má nějakého amanta, a ty se křeníš.“

Číšník před ně postavil nové panáky a Dalibor se nasupeně díval na kamaráda. Na toho chudáka, co se na nic nezmohl. On snad ještě neměl ve třiceti ani žádnou ženskou. Bydlí v garsonce v ušmudlaném paneláku. Kecá o lásce jako kniha a žádnou nikdy neměl. Láska, ta jeho láska je jen děvka prodejná. Ruce svíral v pěst. Zlost s ním cloumala. Najednou se mu v hospodě už sedět nechtělo, vztekle hodil na stůl zmuchlanou pětistovku a se slovy „zaplať to“ se zvedl od stolu.

„Kam jdeš, Prďas?“
Říkal jsem ti už mockrát, abys mi tak neříkal. Jmenuji se Da-li-bor, Dalibor, rozumíš!“ cedil mezi zuby jedovatě, zavrávoral, jak se naklonil nad stůl.

Otočil se na podpatku a odkráčel. Pravda, trochu nejistě, ale ještě se držel celkem rovně. Teď ještě ano, ale než dojde do jejich ulice, potká tři hospody. A těm Prďas Dalibor neodolá. A jeho krásná žena v krásném baráku bude zuřit. To věděl. Sám na tom má podíl. Blonďatá pipina.

Martin se kysele usmál a vytáhl mobil. Vytočil číslo a čekal, jedno – dvě – třetí zvonění a „Prosím?“ melodický ženský hlas, hlas který by poznal mezi stovkou jiných. Již několik měsíců té ženě volá. Nejdříve s ním mluvit nechtěla, dokonce si změnila číslo, ale to pro něj nebyl žádný problém. Dalibor byl přece jeho nejlepší kamarád a mobil často zůstal ležet na hospodském stole. V hospodě spolu trávili času více než dost. Příležitost se našla.

„To jsem já. Jak se máš? Co máš na sobě?“ zeptal se laškovným hlasem.

Žena se zahihňala a chvíli bylo ticho. Čekal.

„Musela jsem zavřít dveře. Co bys chtěl, abych měla na sobě, teplákovku?“ znovu hihňání.
„Ale no tak, fuj. Školní uniformu a mašli ve vlasech. Pomalu, úplně pomalu si ji rozvaž.“

Při té představě se mu zrychlil dech. Zvedl se a odešel na pány. Nechce být na očích, to by si tuto chvilku nevychutnal.

Mašli mám modrou a blonďaté vlasy, zvedám ruce nad hlavu … lehounce se dotýkám vlasů a rozvazuji tu modrou stuhu. Jsi tam?“
Jsem,“ těžce polkl Martin. Ale nelíbilo se mu, že jeho představy přerušila otázkou.
Jsi nehodná holka, musíš si kleknout!“ šeptal do mobilu zastřeným hlasem. Znova ženské chichotání.
„To joó, ale ty jsi zase zlobivý chlapeček. Vzbudil jsi mě ve tři ráno a ten můj se mohl zcvoknout. Jak mu to říkáš, Prďas?“

Mlčel, vzrušení se vytratilo a cítil jen vztek. Vztek na Prďase, na ni i na sebe. Přes telefon mu balení šlo, ale ve skutečnosti před každou sukní koktal jak puberťák. Jak on JE nenáviděl, za to, že se mu smály, i když se nesmály.

Vypnul mobil, strčil ho do kapsy a kopnutím otevřel dveře kabinky. Není všem dnům konec, umí být trpělivý, když chce. Však on jim ukáže.

Moje próza
Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 46. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?