Rosalba

Rosalba

23. 5. 2015

Rosalba přijela se skupinou jako vedoucí skupiny, tour-leader. Vlastně se průvodcováním ani neživila. Byla malířkou. Bylo jí něco přes čtyřicet let a byla velmi hezká. Vlasy barvy medové až k ramenům, oči oříškové barvy a příjemný sametový hlas, to vše zmnohonásobovalo její půvab a krásu. Chodila vždy hezky oblečená, barvy bezvadně sladěné a byla chic dokonce i v džínách a v bleděmodrém svetru, který si vlastnoručně upletla.

Měla již velkého syna a byla vdova. A to byla její největší bolest. Jak se tak říká, „vdova má celý svět za nepřítele“, a taková byla i ona. Svět se jí zdál nepřátelský, propadala melancholii a lehká depresivní nálada se jí zračila v zamlžených očích. Když mi ukazovala poslední fotku svého manžela, dlouze si povzdychla:

„Proč zrovna já, proč se to stalo mně? Zrovna mně?

Samota byla pro ni největším nepřítelem. Rovnala se poloviční smrti. Byla jako ostnatý drát, zarývající se do srdce.

Jednou jsme spolu a s celou skupinou večeřeli v jedné luxusní restauraci ve spodní části Václavského náměstí. Restaurace byla právě po rekonstrukci, křesla a lavice čalouněné do tmavě červené barvy, celý večer hrála hudba a taneční skupina předváděla nádherné kreace tanga. Jídlo bylo chutné, obsluha milá a večer byl tak příjemný, že jsem cítila radostnou vlnu, která procházela celým mým tělem. Člověka ani nenapadlo, že vlastně pracuje. Spíš měl pocit, že je někde na večeři s příjemnými lidmi a že tento večer se na problémy nemyslí, vše se bude řešit až druhý den.

Ale Rosalba seděla jako tělo bez duše. Kdyby tu byl Roberto. Byli bychom spolu. Zatančili bychom si. Určitě by mě držel za ruku a povídali bychom si o tom, co se nám líbí a co ne. Takhle jsem taková opuštěná, tak sama. A najednou jí začaly téct po tvářích slzy, brada jí klesla a třásla se jako malá holčička. Připomínala malé děvčátko, které není zvyklé žádnému odříkání a strádání a doposud dostalo vše, co chtělo.

„Víš, já kolikrát propadám depresi.“ rozhovořila se náhle. „A jednou, když jsem pořád brečela celý odpoledne, tak za mnou přišel syn a podal mi vizitku jedné psychoterapeutky.  Ať se za ní podívám a svěřím se jí. První návštěvu mi zaplatil, a když se mi u ní bude líbit a bude mi to vyhovovat, tak ať pokračuju.“

„A pokračovala´s?“

„Ano, absolvovala jsem pár návštěv. Ona mi radí, jak žít, jak se chovat a bránit proti smutku. Abych byla víc průbojná.“

Pak se odmlčela a dala se znovu do usedavého pláče. Tento tichý pláč zoufale oznamoval její bolest, smutek, který jen těžko odezníval.

„Člověku je tak smutno, zvlášť večer. Večery jsou tak dlouhé.“

Skupině, i přes svůj smutek, vycházela co nejvíc vstříc, a jak sama říkala, někdy až moc. Byla přesvědčená, že se moc rozdává. Jenomže její citlivý organismus nebyl schopen vydat velké množství energie a navíc ona sama nechápala míru, kde by spíš měla říct ne. Proto dělala spousty věcí navíc a tím cítila únavu, která jí velmi vyčerpávala a která se spolu s jejím smutkem hromadila na dně duše, takže Rosalba začala cítit přetlak a napětí, kterého se nemohla zbavit.

Předposlední den odpoledne bylo volno, a tak skupina po obědě nasedla spolu s Rosalbou do tramvaje č. 22, aby je odvezla do centra. Tramvaj byla poloprázdná a většina z nás si pohodlně sedla a pozorovala pražský všední život.

„Jé, Rosalbo, a kde máme vystoupit?“

„Já vám řeknu, kde přestoupíme na metro, nebojte se.“

„Já nemám lístek na zpáteční cestu, koupíš mi ho?“

„Já taky ne, a nemám taky známky na pohledy. Koupíš mi je?“

Najednou se Rosalba postavila a na celé kolo začala křičet. Neudržela na uzdě ani svůj hněv ani jazyk. Hněv nabíral na síle a předal vládu jazyku.

„Já nejsem vaše služka, to si neumíte zařídit sami? Copak si neumíte koupit známku na pohled? Já jen doprovázím skupinu a už toho mám tak akorát dost.“

Skupina její nepřiměřené chování nečekala. Nikdo se ani nepohnul, nikdo neřekl ani slovo, všichni čekali, až se ten příval valících slov zastaví a rámus ztichne. Ona vlastně vykřičela svoji nechuť k oné chvíli, která jí tížila stejně jako pohodlní klienti. Když se uklidnila, sedla si vedle mě a řekla:

„Tak, a teď by ze mě moje terapeutka měla radost. Teď jsem řekla ne.“

Všichni tiše vystoupili z tramvaje a v tichosti také přestoupili na metro, každý si hledal způsob, jak sám svůj problém vyřeší.

Když odjížděli, nechala jsem jí svůj telefon s tím, ať se někdy ozve. Ozvala se jednou, právě po povodních, ustrašená a smutná, jak prý to v Praze vypadá.

„Víš, já když slyšela, že Karlův most možná nevydrží povodně, tak jsem brečela jako malá holka.“

Pak jsme si povídaly o všem možném, slyšela jsem její veselý smích a pomalu mi bylo jasné, že si našla cestu k lidem, ke světu a hlavně k sobě samé. Že smrt milovaného člověka pro ni už není konec všeho, ale začátek nové etapy, která má sice počátek v bolesti, ale která se časem utiší, ale že je také branou na cestě do neznáma. A že to neznámo zdaleka nemusí být jen tíživé a nepřátelské.          

deprese Můj příběh
Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 46. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?