Vyhovovala mi tma, nic nevidět, ještě tak nic nevědět! Bála jsem se nového dne. Co bude?
Co by bylo. Fungovala jsem jako robot. Hromadu starých tašek z přístavku jsem vyvozila na kárce do kontejneru. Trvalo mi to týden. Nachodila jsem kilometry a nad hlavu vyzvedala x těžkých kbelíků, abych je vysypala. Noci byly sladké, spala jsem únavou jak zabitá. Těžká práce držela moji psychiku na uzdě.
Konečně jsem se odvážila navštívit Stavební odbor a poptala se na stavební povolení. "Nemůžeme vám dát povolení, pokud nebudete mít statický posudek na stávající dům."
Dobře. Vyhledala jsem geodézii, přišel statik, prohlédl dům, poplácal sedmdesát centimetrů tlusté zdi a řekl: "Tady v chodbě odkryjte základ do hloubky jeden a půl metru, tady na půdě odkryjte trám."
Nářadí jsem měla. Odstranila jsem dlaždice a krumpáčem vykopala potřebnou jámu. Než jsem našla a odhalila trám na půdě, překopala jsem x metrů podivné podlahy. Mých 56 kilo se snažilo. Donesla jsem na úřad posudek statiky domu. Uznali, že je potřeba stavět, když je právě uzavřena ulice z důvodu výměny potrubí a může tam stát jeřáb, uznali, že nechci tvárnice nechat napospas počasí, ale co naplat: "Bydlíte v ulici chráněné Památkovou péčí. Nevíme, kdy odsouhlasí váš projekt."
Šla jsem tedy k památkářům. Připadala jsem si jak ubohý prosebníček, takové nic, když jsem prosila o urychlení rozhodnutí, abych stihla vše včas. "Nemáme jenom vás, máme měsíc na správní řízení a ten váš arkýř... Hlesla jsem: "Není jediný v té ulici a paní architektka říkala..." Odbyli mne, odešla jsem se svěšenou hlavou a s hrozbou tučné pokuty, začne-li se stavět. Měla jsem dojem, že se všechno a všichni proti mně spikli.
Chodila jsem na tento odbor pravidelně a vedla s nimi spor. S paní vedoucí odboru jsme se staly nepřítelkyněmi. Stála na straně těch, kteří měli o domek zájem a chtěli ho koupit. Povolení jsem si doslova vyštěkala. Odborník v pohodlném obývákovém posedu mi s gustem vylíčil, co smím a co ne. Zachovat a ošetřit prožraný krov, jen přírodní materiály...
Firma, která stavěla, byla solidní, dělníci však lajdáci. Pokrývačskou četu jsem vyhodila a jejich nářadí za nimi, protože v pracovní době hráli karty a smrděli alkoholem. Skoro tři týdny jsem zatloukala vchod do domu překližkovou deskou, stejnou dobu jsme do patra lezli po žebříku. Stavbyvedoucí byl neschopný břídil. Prázdniny uběhly a plynaři ne a ne povolit rozvod plynu v novém poschodí. Jednání s vedoucím této instituce mne přivádělo k infarktu. Skoro dvoumetrový chlap kuňkal jak ropucha na prameni a čekala jsem, kdy konečně natáhne ruku. Urazila bych mu ji. Uběhlo září, byl říjen, začínala chladna a já jsem se musela uchýlit k stížnosti. Dobře jsem udělala.
Konečně jsme vše uklidili, přestěhovali se a všichni tři unavení strávili první vánoce v novém bytě, kam jsme si přenesli a dali zabudovat vše, co manžel ze dřeva vyrobil a co jsme měli tak rádi. Život se ubíral dál. Našla jsem si vedlejší pracovní poměr a den rozpočítaný na minuty dokonale vyplnila prací. Vyměřili nám vyšší daň za nemovitost a já ve věčném nedostatku času jsem ji šla zaplatit na Finanční úřad.
Dorazila jsem tam několik minut po půl čtvrté. Okénko bylo stažené a úřednice - pokladní měla vyrovnané bankovky do sloupků a něco psala. Nevšímala si mě. Počkala jsem chvíli a pak zaťukala na okno. Úřednice nadzvedla okénko a houkla. "Je zavřeno". Podívala jsem se na úřední hodiny a optala se: "Jak to? Vždyť je tu napsáno do šestnácti hodin." "Už mám spočítanou kasu, přijďte si zítra!" Nepřijdu, jsem tu dnes," položila jsem na parapet peníze se složenkou. Dohadovaly jsme se a já nemohla pochopit, proč to nemohu zaplatit. Její argument jsem nebrala. Představila jsem si, kolik času já musím věnovat své práci a nehledět na hodiny. "Zítra přijdu zase takhle, nemám jindy čas." "Pošlete to poštou!" "Nepošlu, jde mi o čas a o každou korunu. Chci mluvit s ředitelem!" Úřednice telefonovala, pak nadzvedla okénko a vystrčila na parapet telefon. Představila jsem se a řekla problém. I on mě poslal na poštu. Cloumala se mnou bezmocnost. Bouchly ve mně saze. "No bodejť by to tu fungovalo, když je tu neschopný ředitel..." a třískla jsem sluchátkem do vidlice, až se rozlomilo na dvě půlky. Odešla jsem pomalu, se vztyčenou hlavou a jen jsem zaslechla u vrátnice něco o policii. Šla jsem domů klidná, odhodlaná Finanční úřad zlikvidovat.
Nikdo mne nestíhal a pět let za mne domovní daň platily kolegyně. Už tam zase dávno chodím, radím se o výpočtu daní z pracovní činnosti, telefonují mi, abych si nezapomněla vyzvednout přeplatek na dani. Jsou tam úplně jiní lidé. Nebo jsem jiná já?
