Sraz tradiční dvojky - tedy mé maličkosti a Luboše - je v Hradci o půl jedenácté večer. Vlak odjíždí na čas ve 22.45 směr Pardubice. Tady přestup na rychlík „Cassovia“ na Slovensko. Kam že to vyrážíme? Jenom do Turecka!
Ve vlaku je pohoda, kupé na spaní jen pro nás. Zaléháme a budí nás až celníci na hranicích v Horní Lidči. Celní prohlídka je formalitou, ale do Žiliny už jen klimbáme. Přestupujeme na další mezinárodní rychlík, a to směr Maďarsko.
Ze Žiliny nejprve pod zříceninou hradu Strečno na druhou stranu Váhu. Potom následují Vrůtky, Martin a dál překrásná horská lesnatá krajina s tunely až do Zvolena. Ve Zvolenu nás vítá půvabný hrad nad městem. Pokračujeme krajinou, co oku lahodí, na Filakovo. I tady na nás kouká z kopce hrad. Stará, zachovalá zřícenina. Hezké. Za Filakovem už jen pár kilometrů a jsme v Maďarsku. Na hranicích žádný problém a my pokračujeme až do Budapešti.
Tady nejprve hledáme směnárnu. Měníme peníze, ale rovnou na rumunské. Zbývá nám trochu času, tak se jdeme projít do města. No, spíš do parku, co je kousek od nádraží. Počasí nám zatím přeje, můžeme se i natáhnout na trávu. Po návratu na nádraží se věnujeme jízdnímu řádu. Spojení je dobré, vlak do rumunské Bukurešti nás pobral, a jelikož v Maďarsku se není na co z okna dívat, zaléháme, ač je den. Na hranicích v Curtici jsme poprvé ve dne. Opět zaléháme a další probuzení je v Ploesti. Je však ještě moc brzy ráno, a tak pokračujeme ve spánku téměř až do Bukurešti. To je stále ošklivé město, přesto je tu vidět znatelné zlepšení. Ale i ceny povýšily. Asi jako u nás. Zásoby máme zatím svoje, tak si dáme aspoň kafíčko. Potom ještě zmrzlinku a pár žvýkaček pro Luboška.
Vlak do Istanbulu nám odjíždí ve 13 hodin. Sedáme včas a zabíráme pohodlně místa u oken. V kupé s námi jedou dva Bulhaři obalení nákupy. Docela se s nimi dokážeme domluvit. Hned za Bukureští přicházejí rumunští celníci. Nás si moc nevšímají, hlavně se věnují našim spolucestujícím. Moc se jim nedivíme. A je tady rumunská hranice – Georgi Nord. Přestože je celní prohlídka hotová, stojíme další hodinu ve stanici. Spolucestující Bulhaři si půjčují nůž, vracejí ho však bez špičky. Po úmorném čekání ve vedru vlak přejíždí Dunaj a my jsme v bulharském Ruse. Tady téměř všichni Bulhaři vystupují. Zůstává po nich nepředstavitelný bordel. Podlaha v celém vlaku je posetá slupkama. Ti Bulhaři jsou jak veverky. Celou dobu louskají jakási zrníčka a slupky samozřejmě hází na zem. Je to děs a hrůza. Ještě že přichází nějaký uklízeč a zametá vlak.
Na to, že jsme v pohraniční stanici, je to tady jak v divném filmu. Cestující vystupují na opačnou stranu peronu k plůtku, co odděluje stanici kvůli celní kontrole a celníci jim ještě otvírají vrátka. No, legální pašování ve velkém. Kupé se uvolňuje a my jedem dál zatím sami. Venku je na co koukat, ale proč tomuhle vlaku říkají EXPRES, to ví snad jen pán Bůh. Co se vleče, neuteče. My určitě ne. Navečer, před Svilengradem, přistupují jen dva Bulhaři, a tak až na čáru se jede v poklidu. Bulharský pohraniční Svilengrad a potom už je tu Turecko. Kapikule.
Ač je noc, musí všichni cestující ven z vlaku. Bez zavazadel. Ve stánku vedle stanice si kupujeme za 10 dolarů vstupní víza a jdeme do jakési čekárny. Tady je čtyřproudá fronta u okének. Za nimi celkem nepříjemní pasováci. Nalepují tu známku, co je celním vízem, do pasu a my jdeme zpět do vlaku. Po rozjezdu přicházejí ještě celníci. Vlak je ale nějak víc plný. Nám to nevadí, místa máme. Ale hlavní je, že jsme v TURECKU! A jelikož venku je tma, necháváme spadnout klapky. První probuzení – ISPARTAKULI. Je tu obrovská bytová výstavba na zelené louce. Jen tomu nějak chybějí okna a dveře. Samozřejmě i lidi. Cesty mezi novostavbami zarůstají travou. Že by došly peníze?
Teď už sledujeme krajinu, pro nás exotické země. Vlak je obsazen tak, jak u nás, jen asi cestující patří mezi ty chudší. Ale úsměvy nešetří. Výstavba okolo vlaku nasvědčuje, že se blížíme k velkému městu.Objevuje se moře a projíždíme zbytky mohutných hradeb. Z dáli nás vítají štíhlé věže minaretů, vítá nás Islám, jsme v Istambulu.
ISTANBUL – největší město Turecka. Ne však hlavní. Tím je Ankara. Istanbul je město, které se rozkládá na dvou kontinentech, Evropě i Asii. Bývalé hlavní město Byzantské říše, která vznikla odtržením východní části říše Římské a stala se centrem křesťanství východu. Hlavní město Konstantinopol později dobyli a přejmenovali na Istanbul.
My přijíždíme na nádraží SÍRKECÍ. Jako vždy a všude nejprve sháníme informace. Tragédie, tam, co mají napsáno informace, moc ochotni nejsou, a tak nic nevíme. Jízdní řád tu zastupuje jakási špatně srozumitelná tabule. To to bude vypadat. Směnárna peněz je ve stejném okénku jako tam, co prodávají jízdenky. Měníme a rázem jsou z nás milionáři. Ale jen úschovna, co objevuje Luboš, stojí půl milionu. Co dál, přeci se nebudeme vláčet s batohy. Už po ránu je tady pěkné vedro. Před nádražím je přístaviště a my si jdeme zjistit, kdy a odkud nám popluje převoz do Asie, neboť vlak dál do nitra Turecka jede z nádraží Haydarpasa. To však je na asijské straně města. Rukama nohama se domlouváme, že ještě musíme přes Atatürkův most. Jdeme si okouknout přístaviště a pak se vracíme zpět do města.
Vyrážíme kolem nádraží do kopečka směr TOPKAPI, což byl palácový komplex, v němž sídlil sultán. Palác je úspěšně nalezen dle našich bídných plánů a my vcházíme branou Eunuchů dovnitř. Vstup je pouhý milion tureckých liber. Už vstupní pohled je nádherný. Zeleň, zeleň a krásné historické stavby. Někde je zakázáno fotit, ale je to výjimečné. Vše je pastva pro oči. Palác či celý komplex je průchozí, a tak po prohlídce můžeme vyjít na opačném konci a není nutné se vracet. Za branou, kterou vycházím, stojí AJA SOFIA. Je to původně křesťanský chrám, který Turci po dobytí upravili jako mešitu. Přistavěli minarety. Když se Turecko ze sultanátu změnilo na republiku, změnila se mešita na muzeum. Obyvatelé se však nezměnili, a tak sice muži chodí po evropsku oblečení, ženy jsou stále polozahaleny. Tvář mají sice odhalenou, ale paže či noha jim není vidět. A ženu vidět v obchodě jako prodavačku se nepovede. Nejsou. Ženy vše řeší kabáty i v tom největším vedru. Chudáci. A fotit? To jen kradmo, aby majitel neviděl. I ženy se kvůli tomu rozčilují.
Do Aja Sofie je vstupné opět milion a velká fronta. Tak pár obrázků z venku a jdeme k Modré mešitě. Po cestě potkáváme jakéhosi prodavače limonády či moštu. Má na sobě nádherný kroj. Fotíme se s ním, dává nám napít a my mu za to pěkně draze platíme. S úsměvem nám zamává a my pokračujeme k největší mešitě. Jako jediná má šest minaretů, což potvrzuje její význam. Jinak ostatní, byť významné mešity, mají nejvýše čtyři. Běžně však jen jeden. Před mešitou je zvláštní umyvárna. Je to vždy stolička s kohoutkem vody. Tady si všichni muži před vstupem do mešity umývají nohy. My jsme to v tom vedru pojali trochu jinak a umyvárnu využíváme kompletně, nejen na nohy. Nikomu to okolo nevadí, nikdo nic neříká. Parádně nás to zchladilo.
V mešitě se smí být pouze bez bot. Ale zásadně oblečeni. Na boty každý dostává igelitku. A Evropanky se musí zahalit. Dostávají na to jakousi látku. Uvnitř je to samý koberec.Všichni tu sedí na zemi. Okolo jsou jakési regálky, slouží jako botníky. V mešitě začínají však bohoslužby, a tak nás nevěřící pěkně vyšoupli, muslimové zůstávají. My pokračujeme dál směrem Velký Bazar. V jedné z uliček vidíme něco jako výstavu koberců. Jinak koberce jsou tu všude, i na zemi. Klidně po nich šlapou. Vracíme se však na ulici a jdem do Velkého Bazaru, což je mohutné, uzavřené tržiště i s uličkami. Jednu z nich přezdíváme na Zlatou. Je tu krámek vedle krámku a všude samé zlato, stříbro a šperky.
Touláme se dál městem uličkami okolo istanbulské university. Všude samá mešita a minarety. Dostáváme se nahoru k bývalému Valentovu Akvaduktu. Je to nádherná stavba z římských dob. Ač to vypadá jako most, je to bývalý vodovod do Konstantinopole. V parku před stavbou sedí mladá žena, která je přes to vedro oblečena, jako kdyby měly přijít mrazy Při snaze si ji vyfotit je velice nepříjemná. Stejně jejím slovům nerozumíme, ale gesto je výmluvné.
Radši balíme a obloukem se vracíme na nádraží pro batohy. Na nádraží jsme ztuhli. V úschovně nikdo není. Za chvíli však se objevuje usměvavý pán a máme batohy na zádech. Vyrážíme směr přístaviště. Nejprve nás láká jeden soukromník. Ten blázen chce za odvoz 6 milionů. Luboš šikovně vykličkovává a já ho následuji. V oficiálním přístavišti za to chtějí pouhých 125 000 tureckých liber. To je trochu rozdíl. Nasedáme a po půlhodinové plavbě vystupujeme přímo proti schodům do nádraží. Jmenuje se Haydarpasa a my jsme tedy v Asii.
Na nádraží je stejný problém s jízdním řádem a informacemi. Pracně nacházíme vlak směr Ankara. Potom však jsme objevili jiný, ale na něm je cedule, že jede až do Kayseri, což potřebujeme. Vlak je zatím samozřejmě prázdný. Průvodčí se nám pracně snaží vysvětlit, že musíme mít místenku. Ještě nám to ochotně píše na kus papíru a Luboš s ním jde k pokladně. Přišlo nás to v přepočtu na 50 Kč. A navíc až za jízdy zjišťujeme, že to vlastně jsou lehátka. Nevadí, stejně i tak je celé kupé naše a ještě se dá zevnitř uzavřít.
Ve vlaku potkáváme Čechy, samozřejmě nádražáky. Výpravčí ze Šumperka. Sehnali nějaký jízdní řád, byť je šest let starý. Aspoň povšechné informace. Vlaky tomu moc neodpovídají, aspoň tedy směrově to sedí. Zaléháme a probouzíme se v Ankaře, ale nepřehled jízdního řádu s dalším spojením nám nedovolí vystoupit. Bohužel ji tedy vidíme jen z vlaku. My musíme dál.
Jinak úroveň vlaků je podstatně horší než u nás. Záchody jsou jen dvě šlapky na boty, na stojáka. Držadla žádná, takže vláčku, moc sebou necukej, nebo to špatně skončí tam, kde nemá. Výhybka nebyla, dobrá věc se podařila a my pereme jen z důvodů propocení. Umyvadlo je děsně mrňavé, ale my nemáme žádné velké prádlo. V tom vedru vše krásně a rychle uschne. Krajina okolo je pěkná, zajímavá a my pololežmo snídáme. Jen nevíme, jak to bude s vodou na pití. Je žízeň. Vedle v chodbičce však stojí průvodčí a má připravené lahve na vodu. Přizpůsobujeme se, a když se objevuje to správné nádraží, hrneme se taky ke kohoutku s vodou.
Voda je nabraná, a tak se vláček sune dál. Proč těm vlakům říkají Expres, je záhada. Jenže obloha venku se začíná zatahovat. Krajina se taky mění, je horší. Přesto je tu jedna světlá událost. Přesně v 9.55 Luboš dokouřil poslední cigaretu a prý skončil úplně. No uvidíme. Jako by to ve vedlejším kupé místní cestující slyšel, přichází a nabízí nám dvě jablka. Za oknem jsou sice kopce, ale naprosto bezlesé, téměř bez zeleně, barvu mají hnědou. My jim říkáme hliněné. Obydlí jsou tu výjimečně. Sem tam je pár malých políček obilí.
Přijíždíme do stanice YENIYPAN, kde je i posun. Oživením je oslík, co se tu prochází mezi kolejemi. Po chvíli další jízdy je vzrůšo. Vedle kolejí leží lokomotiva koly vzhůru. Šestikolák. Leží kousek pod svahem a jsou na ní už „nehoďáci“. Luboš se k tomu vyjadřuje coby odborník. Náš vláček ale jede pomalu dál. Při vjezdu do jednoho nádražíčka zůstává stát těsně za návěstidlem a strojvedoucí vylézá z mašiny a kráčí podél vlaku se přesvědčit, co tam bylo. Asi je to v pořádku, jelikož se hned vrací na lokomotivu a my pokračujeme dál. Jenže venku začíná pršet a to asi změní naše plány. Rušíme program a ve stanici HINEDEDE nevystupujeme a jedeme dál až do KAYSERI.
Sem dojíždíme odpoledne ve čtyři hodiny. Město nás vítá těžkými, černými mraky. Chvilkami poprchává. Jinak toto město je prý perla. No, zatím nic moc. V prvním obchodě kupujeme čerstvý chleba. Říkají mu tady EKMEK. Je to sice spíš veka či veliký rohlík, ale je dobrý. Cena vychází na naších 5 Kč. Fotíme, natáčíme a Luboš hlavně kupuje žvýkačky. Daří se mu.
Ve středu města je citadela a na konci města je mešita MONAT HAUM. Bohužel ji opravují, nedostaneme se do ní, je všude lešení. Místní dopravu tu zajišťují malé autobusy, dolmusy. Začíná pršet, a tak se vracíme pomalu k nádraží. Horší je, že se není kam pořádně schovat, nejvýše tak do obchodu. chvilku stojíme na zastávce. a pak to vzdáváme a jdeme zpět. Po cestě ještě jednou kupujeme chleba, ten předešlý už jsme stihli sníst. Ten nový je ještě teplý a samozřejmě dobrý. Trochu přestává pršet, a tak si cestu krátíme přes Atatürkův park.
Jméno Atatürk je všude přítomné. Byl to totiž první turecký prezident a jméno v překladu znamená Otec Turků. Déšť ustal, a tak, ač se stmívá, jdeme si sednout do parku, kde je krásně. Na lavičce povečeříme a chvíli sledujeme okolí. Za chvíli parkem procházejí policisté, ale žádný problém. Ještě si stihnem poslechnout večerní modlitbu z minaretu za námi a pak jdeme na nádraží. Je to už kousíček. Tady objevujeme 4 roky starý jízdní řád. Snad trochu platí. První vlak jede před půlnocí, další ráno ve 4.40 hodin. Ten ranní přijíždí už teď a souprava tu bude stát do rána. Tak se do něho jdeme vyspat a zároveň s ním ráno odjedeme. Sice přichází se podívat průvodčí, ale když mu pracně vysvětlíme co chceme, mávne rukou a odchází. My zaléháme ,jenže je tu zima, nedá se s tím však nic udělat.
Ráno se probouzíme už na trati. Jsme právě ve stanici NIGDE. Do vlaku přistupuje mladík v riflovém obleku a má snahu se s námi bavit. Shodli jsme se na ruštině. Prý pracoval v Rusku. Vystupuje s námi ve stanici ULUKSILA. Tady je nejbližší přípoj za 6 hodin. Batohy dáváme do úschovy k výpravčímu. Spolucestující se nabízí jako průvodce městečkem. Je to prý jeho domov. Kousek od nádraží hučí turecký bazar od rána. Kdekdo na nás mává, zdraví, ač nás nezná. Pokus o návštěvu v domácnosti našeho průvodce však nevyšla, jeho babička to zatrhla.
Vracíme se na nádraží. Vedle je skutečná hospoda s pivem. Jdu se mrknout, když jeden z hostů zjistí, že jsem Čech, hned mi nabízí pivo. Bylo dobré. Jelikož máme stále ještě moře času, vyrážíme na protější kopec. Zkracujeme si to přes koleje a lezeme nahoru. Na vršku je překvapení, makové pole, jen se to tam červená. Za kopcem jsou překrásné vysoké hory, pod námi je naše městečko. Pěkný výhled. Zpět se vracíme jinou cestou necestou. Potkáváme dědu s oslíkem, který zkoumá, odkud jsme. Začíná však zas kapat shora. Honem na vlak. Jenže ten má dvě hodiny zpoždění. Tak aspoň nabíráme pitnou vodu na cestu.
Vláček je tady. Nastupuje poměrně hodně lidí na takové mrňavé nádraží. S námi v kupé sedí pán a má něco mezi kytarou a balalajkou. Je to nějaká místní specialita. Drnká a zpívá. Přisedá pan průvodčí a spolu s vedle sedícím strojvedoucím, jedoucím do služby, zpívají. Lubošovi to rve uši, mně to však nevadí. Je to místní folklór, tak o co jde. Náš vlak míří do města KONYA. Krajina okolo se podstatně zhoršila, nějak zchudla. Hliněné domy nejsou úplnou výjimkou. Jakým kontrastem je k tomu město Konya.
Ráno nás vítá sluníčkem město, jež je východiskem za tureckým pokladem, PAMUKÁLE. Před nádražím vlakovým je stanoviště autobusů. A už nás nahánějí. Dolmusy se musí uživit. Mladý šofér se na nás usmívá a zařizuje u šéfa směnu peněz. S odjezdem nijak nespěchají. Ještě nás „šéf“ zve na čaj. Je samozřejmostí, že za jeho. Patří to ke koloritu podnikání. Do Pamukále je to asi 20km. Před obcí se pase velbloudice s mládětem. Když šofér vidí můj zájem o fotku, zastavuje, nechá mě vyfotit a pak v klidu jedeme dál. PAMUKÁLE je bývalé antické město HIERAPOLIS s termálními lázněmi. Římané byli koumáci. Voda je léčivá a je 45° teplá. Voda volně stéká po skalách a pokrývá je bílou vrstvou.
My nejprve jdeme sehnat ubytování. V motelu nám spaní nabízejí za 9-12 milionů. To vzdáváme a jdeme se projít po lázních. Při tom narážíme na kemp, kde nám nabízejí chatku za 2 miliony , ale pro oba. Bereme. S potěšením se jdeme nejprve ubytovat. Je to sice jen taková ta psí bouda, ale toalety a umyvárna jsou k dispozici. Takže nejprve hygiena, prádlo a jídlo. Potom jdeme k bývalému antickému divadlu opodál. Je pěkné, zkoušíme, jaký pohled měl tehdejší divák. Že byli staří Římané šikovní, je důkazů okolo dost. Původní město prý bylo zničeno zemětřesením. Jdeme se ještě podívat na bílé kaskády. Nádhera.
A hele, potkáváme český zájezd. Je příjemné slyšet češtinu. Jen kdyby nebylo to hrozné vedro - 36° na slunci a stín se moc sehnat nedá. Samý komár, a tak znovu pod sprchu. Ale průšvih, zásuvka je odpojena a my potřebujeme zapnout nabíječku. Šikovné české ručičky a zásuvka je v provozu. Následuje podvečerní procházka a jde se na kutě, budíček bude v 5 hodin.
Ráno se nám dobře vstává, ač je brzy. Hygiena a odcházíme. O půl šesté jsme už dole v obci na silnici. Jelikož žádný autobus nejede, musíme se spolehnout na stopa. Máme štěstí. Sice pár aut projíždí, ale potom nás bere pekař. Vrací se do Denizli. Cosi nám vysvětluje po cestě, ale my stejně nechápem, hlavně ať nás vezme až do města. Na okraji města jsme pochopili, co říkal. Zahýbá jinam. Ještě nám ale zařizuje další odvoz a prodává čerstvoučký chleba. Je fajn. Vysadil nás na konečné dolmusů a vyjednal vše se šoférem, který nás bere k nádraží. Peníze žádné nechce.
V Denizli jsme brzo, a tak máme čas na.procházku městem. Je docela pěkné. Ale musíme včas na vlak. Na nádraží si sedáme na lavičku a hlídáme spoj. Sháním pití a na zastrčené koleji stojí vlak a na něm je cedule Basmane. To je náš vlak do Izmíru. Málem nám ujel. To by byl velký průšvih. Honem batohy a do vlaku. Vlak je místní lokálka na dlouhé tratě. Krajina za okny se podstatně zlepšuje. Už je na co se dívat. Na polích je nějaká kukuřice, u cesty topolová alej. Běžné je tu pole, a to nejen s obilím. Nalevo se na kopci objevuje dokonce hrad. Náš kostitřas končí jízdu o půl třetí v IZMÍRU.
Izmír, starobylé přístavní město, donedávna obývané řeckou komunitou. Mezi válkami je velmi tvrdě Turci vyhnali ze země předků. Zůstal tady ale evropský vliv. Źeny tu chodí v normálních evropských šatech a dokonce jsou i v obchodech jako prodavačky. Málo sice, ale jsou. Źeny tu dokonce mají výstřihy. Tak to tu ještě nebylo. Na ulicích je automobilový zmatek, ale žádné bouračky. V Izmíru je jedna z posledních výměn peněz. Luboškovi se totiž daří řádný nákup žvýkaček. Musí ještě doplnit svůj „skrovný“ nákup. Ochota a úsměv v obchodě je pravidlem. Prohlížíme si pamětihodnosti a odpočatí se vracíme dolů na nádraží. Uličky jsou úzké a křivolaké. Já se naivně ptám party mladíků na cestu. Sice ji velice ochotně vysvětlují, ale nemůžeme se jich nějak zbavit. Doprovází nás bohužel až do vlaku a stále chtějí peníze. Už aby ten vlak odjel. Zkoušíme si přesednout, abychom se jim ztratili. Konečně vlak se rozjel a my si z hluboka oddechli.
Přijíždíme do největšího tureckého města Istanbulu podruhé. Nádraží Haydarpaša. Honem kupujeme talony na loď do Evropy. Jenže jsme zazmatkovali a loď je fuč. Smůla nekončí a nám ujíždí i druhá. Na třetí pokus jsme se trefili a přeplouváme na evropsku stranu. Sbohem, Asie. Odjíždíme z Istanbulu a po půlnoci jsme v pohraniční KAPIKULE. Celní prohlídka se nás téměř netýká. Horší je to s těmi dvěma Rumunkami. Platí a platí. Tak a jsme venku z Turecka.
A je tady Bulharsko. Přistupují další lidé. Vlastně jen jeden Bulhar a kouří. Hrůza. Přicházejí bulharští celníci a průvodčí. Tahají ze spolucestujících peníze, jinak prý „ven“. Hajzlové. Vše chtějí v markách. Přitom klidně veřejně ve službě chlastají. Při změně průvodčích se to opakuje. Samé podplácení a podplácení a veřejně. Kouřící Bulhar už s babkou dávno vystoupili, takže se dá v kupé dýchat. Vlečeme se přes Bulharsko jako šneci. Konečně jsme v pohraniční stanici RUSE. Tady opět celníci předvádějí komedii. Během prohlídky cestující klidně kšeftují s těmi na peróně. Obyčejná tržnice na nástupišti pod dohledem celníků. Ti jen koukají, co by z toho vytřískali pro sebe od těch, co jedou dál.
Ještě, že neotravují nás. Konečně odjezd a my přejíždíme most do Rumunska. Giorgiu Nord, rumunští celníci a pak už Bukurešť. Jdeme do města. Chceme najít jednu tržnici, ale nedaří se. Trošku bloudíme. Tak si radši dáváme zmrzlinku. Návrat na nádraží je spojen s velkonákupem žvýkaček. Vlak do Budapešti je místenkový. Nevadí, zaplatíme a jedeme. Krajina rumunských hor je nádherná. Vše kazí problémy na hranicích. Zas tam slouží náš známý blbec, co doluje z lidí peníze pod různými záminkami. U nás si počkal, až ostatní odejdou, a pak se vrátil. Znovu chce vidět pas, teda můj. Prý se mi odlepuje fotka a budu se muset vrátit do Bukurešti na vyslanectví. Nebo ať zaplatím, samozřejmě v markách. Musím mu dát těch 10 marek, jinak se ho nezbavíme. S úsměvem hajzl odchází a my přejíždíme do Maďarska.
Do Budapešti je to jako obvykle na spaní. Z Budapešti jedeme osobákem na Slovensko. Krajina okolo Dunaje je však hezká, kopcovitá. Zastavujeme ve stanici NAGYMAROSZ. Po bývalé stavbě přehrady tu není ani památky. Na protější straně Dunaje je pěkný hrad. Někdy přijedeme. Přechod na Slovensko téměř nevnímáme a jsme ve Štúrově. Tady před nádražím si dáváme jídlo a pivo. Popovídáme si ještě s místními nádražáky a potom nasedáme na IC vlak, který nás zaveze do Břeclavi, kde přesedáme směr Přerov. Ještě jeden přestup a jedeme až do Pardubic. Tím jsme vlastně doma. Rozcházíme se, Luboš vyráží rychlíkem do Hradce a já osobákem domů.
Po Turecku jsme najezdili 2500 km, ale bylo to zajímavé. Mešity, byly jste hezké, zajímavé, ale doma v Čechách je to hezčí. Přesto zas někam vyrazíme, jen zatím nevíme, kam. Snad Rakousko či Slovinsko.
