Cestovní horečka vrcholí a je tu start. Odjezd je v 8.36 z Pardubic EC Haškem do Budapešti. Počasí za oknem je pěkné, kouzelná česká krajina se míhá za okny. Hraniční problémy nejsou, a tak po hladkém průjezdu Slovenskem jedeme okolo Dunaje. Za Komárnem koukáme přes vodu na ostřihomskou katedrálu.
Do Budapešti není žádná zastávka na maďarském území. Na nádraží Keleti přijíždíme včas, ve 14.17. Krátký přestup na vedlejší kolej do rychlíku Mistral směr Zagreb. Vlak je přistaven a my zabíráme místa. V 15.00 vlak vyjíždí na jih. Pomalé courání okolo největšího rybníka Evropy, okolo Balatonu. Nuda, nuda, není na co se koukat. Do našeho kupé přistoupil Rumun, cestující do Rijeky. Takže do Zagrebu jede s námi. Jedeme přes Čakovec. Jízda je dlouhá, a tak je tu svačinka za jízdy. No, ono je to spíš večeře. Ve 22.21 jsme v Záhřebu, chorvatsky Zagrebu. Na přestup mnoho času není, ale přesto v pohodě. Náš vlak přijel na čas, a tak do 22.55 do odjezdu našeho vlaku do Splitu není problém.
Vlak je přistaven, my zabíráme kupé na spaní a přichází okamžitý spánek. Ani nevím, jak jsme vyjeli ze Zagrebu. Vyspání jak v pohádce. Jenže ouvej. V Perkoviči nás budí průvodčí a oznamuje, že tento vůz jede do Šibeniku. Nevadí, nejsme sami, kdo přechází do vedlejšího vozu. Do Splitu je to hodinka jízdy, a tak se ani nepokoušíme spát. Venku už pomalu vylézá sluníčko, a tak před Splitem máme krásný pohled na osvětlené okolí. Rozednívá se a pohled na moře je nádherný, tajemný. Sice se vlečeme jako s hnojem, ale přesto jedeme na čas. V 6.57 jsme na nádraží ve Splitu. Ač je to světoznámé turistické centrum, nádraží tomu neodpovídá. Malá budova, velice bídná informace. Úpravu odjezdů vlaků je zajímavá. Na tabuli je něco jiného, než je skutečnost. Navrch zde prý mají jakýsi svátek. Improvizujeme. Nevadí. Jdeme si prohlédnout staré město. Split jsou vlastně staré římské lázně, které si nechal upravit císař Dioklecianus jako místo odpočinku po ukončení vlády. Jakýsi soukromý domov důchodců. Takže stará římská pevnost a křesťanskými úpravami. Úzké uličky plné maličkých kavárniček nás vítají. Ač je poměrně ráno, kavárničky se začínají otevírat. Kavárničky jsou zasazeny do kouzla starých staveb, jež jsou z dob římských. Pečlivě udržované zbytky doplňuje naprosto nevhodný, nevkusný křesťanský kostel. Kličkujeme uličkami zpět na nábřeží přes nádherné náměstí, kterému dáváme jméno červené, neboť ho obklopují budovy v červené barvě. Stavba je asi tak z 15 století, romanticky středomořská. Zde se určitě událo nemálo důležitých události. Je odsud nádherný výhled na moře. Na nábřeží místo bývalé ulice, později parkoviště, vznikla krásná promenáda pod palmami. Dostatečné množství laviček umožňuje usadit se a dívat se na moře a na lodě. Využíváme toho a jednu lavičku zabíráme pro sebe. Vybalujeme řízek a chleba. Z batůžku přidáváme jedno z piv, co máme s sebou. No, snídaně jako květ. Ani na desinfekci jsme nezapomněli. Relaxujeme pod sluníčkem.
Podle našich představ odcházíme na nádraží. Tady je však zklamání, vlak nejede. Je tady ten svátek a tabule lže. Nejbližší je lokálka do Stareho Kaštelu. Než jen tak sedět, jedem se svézt. Je to sice jen kousek, něco přes půl hodiny, ale zase máme krásný denní rozhled na pobřeží. Po půlhodině čekání v Kaštelu jedeme zpět do Splitu. Moje drzost zvítězila a jedu se strojvedoucím v boudě. Ve Splitu krátíme čekání kávičkou v tzv. kavárně u nádraží. Obsluha je pěkně protivná. Jelikož vlak do Zagrebu jede až večer, měníme plány a jedeme osobákem do Perkoviče a Šibeniku. Sice bychom mohli jet IC vlakem, ale místenka je za 10 kuna a z Perkoviče stejně jiný vlak nejede. V Perkoviči je půlhodinová zastávka a přestup na motorák do Šibeniku. Použití záchodu má nezvyklé zakončení. Nejde zevnitř otevřít. Vypadá to na stálý pobyt. Nakonec je vítězství naše a oběť je venku a koukáme spolu na krajinu, spadající k moři. V Šibeniku nejprve informace na nádraží. Bezva, vlak zpět jede ve 22 hodin a má přímý vůz až do Záhřebu.
Vyrážíme tedy do města. Staré, středomořské městečko, nad nímž se tyčí starý hrad. Vyrážíme tedy nejprve nahoru na ten hrad. Nejprve nějak se špatně orientujeme a místo na hradě jsme skončili na hřbitově. Nevadí, sešlápneme pár schodů zpět, vyšlápneme nové a jsme u brány. U ní sedí výběrčí a požaduje 20 Kuna, my však máme jen 15. Nechává se ukecat a pouští nás na hrad. Stejně si to dá do kapsy. Žádné vstupenky nedává. Při procházce hradem se dívám na jednu paní, co posmutně a zadumaně postává u hradební zdi. Prohazuju pár slov a ejhle, česká odpověď. Čeká prý na partnera a jsou Pražáci. Popovídáme si, prý jsou tady kolama. Jsou dobří. Loučíme se a jdeme dál kolem hradu. Při cestě dolů uličkami opět potkáváme naše Pražáky. Vyměňujeme si mejlové adresy, vlastně jen já jim dávám svoji. Troška zmatku. Začíná se pěkně rychle stmívat, a tak ještě trošku po nábřeží se projít a potom na vlak. A hele, zase naši známí. Dokončujeme tedy výměnu adres a loučíme se opravdu. Oni tady jsou na týden a mají nocleh. My mažem na nádraží, co tady potmě. Šibenik je malý, přesto jsme trošku zabloudili. Jen trochu. Na nádraží už stojí přistavený vlak, a tak si jdeme vyhédnout kupátko na spaní. Musíme se přesvědčit ,aby vůz opravdu jel až do Záhřebu. Pohoda, zatahujeme okna a okamžitě zaléháme. Ani nevím, kdy vlak odjel. Budí nás jen průvodčí a jinak až do Záhřebu je spaní.
Do Záhřebu přijíždíme s dvacetiminutovým zpožděním. Nevadí, máme dvě hodiny času na další vlak Jdeme tedy na procházku městem. Bohužel katedrála je v lešení, tak z focení mnoho není. Jdeme se podívat na tržnici, nahoru na staré město a po procházce se vracíme pozvolna na nádraží přes městský park. Tady pár obrázků se dá udělat. Na nádraží je už přistavený vlak směr Bělehrad. Samozřejmě se jdeme usadit. Jen opět bídné informace. Ač je vlak už napůl plný, dává se i s lidmi do pohybu, ač do odjezdu je ještě hodně času. Normálně i s cestujícími posunují. Do Bělehradu jede jen jeden vagon. No jsme ve správném, škoda však, že nejdou otvírat okna.
Vyrážíme přes Slavonii do Vinkovci. Tady končí většina vlaku, dál pokračují jen dva vozy. Hraniční stanicí je Travnik. Tady je pasová chorvatská kontrola.. Stojíme a stojíme. Kontrola je dávno za námi, i když byla pečlivá. Ve vagonu je jen pár lidí. Po hodině čekání se vlak plazivým pohybem sune do Srbska. Za okny je najednou samá kukuřice a kukuřice. Posekaná pole místní zapalují, a tak je okolo samý ohníček. Vůbec jim nevadí, že vedle je suché, nesklizené pole. A mimo kukuřici snad nic jiného nepěstují. Do teďka jsem si myslel, že Srbsko je hornaté. My však jedeme rovinou jak v Maďarsku. Přijíždíme k Bělehradu. Vlak má první zastávku, je to Nový Bělehrad. Před tímhle nádražím a mezi hlavním nádražím jsou neuvěřitelné cikánské osady. Z plechu a kartonových krabic. Říkám, hele, tady bydlí naši. Cikánské lágry se táhnou až k hlavnímu nádraží. Binec se ale táhne celým Srbskem.
A jsme na hlavním nádraží Bělehradu. Jelikož máme trochu zpoždění, nemáme čas jít do města. Máme jen půl hodiny. Sháníme aspoň vodu a vlak na noc do Bukurešti. Má odjíždět v 16.20. Je už přistavený, a tak hledáme místečko. No, spíš kupátko. Pojedeme celou noc, a tak něco i na spaní. Vůz, který jede až do Bukurešti, jsme našli, kupé zabrali. Jen letiště z něj určitě udělat nepůjde. Je to rumunský vůz s koženkovými sedadly volně položenými. No, snad se to nerozpadne. Bělehradské nádraží nedělá zrovna dobrý dojem, vagon ten dojem jen podporuje. Má ale otevírací okna, tak kdyby náhodou bylo co fotit, tak stačí stáhnout okno. Je 16.20 a my odjíždíme na čas. No, spíš vycouváváme. Není to jen, protože nádraží je koncové, ale směrem na Bukurešť prostě koleje z něho nevedou. Takže po chvíli vlak dostává jiný směr a my nějakými zadními kolejemi odjíždíme z hlavního města Srbska. No, že bychom byli nadšeni, se říci nedá. Projíždíme přes most. Souběžně s námi vede i silniční most. Tam mezi auty jede cikánská bryčka s koníčkem. V dáli je vidět ten Nový Bělehrad. První zastávka je jakási předměstská tržnice. Nastoupila taková stará fešanda, mírně přitmavělá, retko v puse. No, chvála, jde si sednout do jiného kupé. Oddychli jsme si. Za městem opět známé plechové městečko. Jedna osada má dokonce vyvýšenou luxusní část. Z nějakého přívěsu postaveného na spodních bednách. Asi nějaká šlechta. Jinak opět samá kukuřice. Oni tady snad jedí jen tu kukuřici. A zase samé ohně. Stereotyp.
A je tady hranice. Teda srbská. Přichází kontrola od Srbů. A s nimi rumunský voják. Při kontrole pasů zjišťuje, že jsme Češi, a tak používá pár českých slov. Jeho babička je prý taky Češka. Od nich v Rumunsku. Ptám se ho, jestli je z Banátu. To je kraj, kde žijí Češi . Povídá, že ano. A tak, jestli umí česky. Prý už ne. Jen něco. Hlavně babička a husička. Jinak je příjemný a usměvavý. Nadzvedává sedadla a dívá se pod ně. Omlouvá se. Jede s námi přes hranici, kde přistupují další rumunští celníci. A opět prohledávají vagon a samozřejmě sedadla. Nechápeme. Po odchodu celníků a odjezdu vlaku přichází muž v civilu v doprovodu průvodčího. Zvedá nás ze sedadel a opět je nadzvedává. Průvodčí říká, že je to policista. Pán prohledává kryty topení a vytahuje kartony cigaret. A nejen v našem kupé. Má toho plnou tašku. Za chvíli dvě. Ale určitě to není policista. Obyčejný pašerák, spolupracující s průvodčím. Mají hotovo a my si můžeme jít lehnout. Konečně! Zas jeden nepříjemný zážitek za námi. Už alespoň víme, proč ti praví celníci tak šacovali vagon. Zaléháme a na rozvrzaných sedadlech spíme až do rána. Rumunsko za oknem vypadá podstatně lépe než Srbsko. Začínají trošku kopečky a zmizela ta kukuřice a je tu větší pestrost políček. Teploučko ve vagoně je zpočátku příjemné, později se přímo potíme a ztlumit to nejde. No, lepší než zima. Bohužel tma za okny je v této roční době již brzy. Jdeme tedy spát. Budíme se vlastně až v Bukurešti. Jen nám nepasuje čas. Aha, změna času, no, spíš posun.
Bukurešťské nádraží dělá dobrý dojem. Čisto, pořádek, dobré informace. Jdeme se na moment mrknout před nádraží. Je tam samý taxík. Aspoň 20. A všechny pěkně žluté. Ranní, probouzející se velkoměsto. Návrat na nádraží, směna peněz a vyhledáváme vlak směrem Brašov. Zabíráme si kupé, i když to není na spánek, a vyrážíme. Za okny je hezká krajiny, kopečky začínají. Sibiu, Predell, hezká místa. Láká to vystoupit. My však máme v plánu Brašova hrad starýho Drákuly. Přejíždíme hory a trošku se pouštíme z kopců. Je tu Brašov, a tak vystupujeme. Drákulův hrad je v městečku Bran a autobus prý jede z autobusového nádraží. Před vlakovým však stojí jen městská doprava. Ptám se na Bran, šofér kývá, a tak nastupujeme. Nemáme ale jízdenku. Jízda na černo. Sakra, je to nepříjemné. Za jízdy se rozhlížíme a přemýšlíme nahlas, kde vystoupíme. Vedle stojící mladík chápe, že se nemůžeme vyznat, a na jedné stanici říká Bran a ukazuje,že máme vystoupit. Jdeme. Vede nás na autobusové nádraží opodál. Odtud teprve prý jede autobus do Branu. Děkujeme. Jak jinak než česky. Hledáme, kdy něco jede, ale je to až za hodinu, a tak hledáme hospůdku, kde bychom si dali pivo. Objevuji ji naproti nádraží, a tak si jdeme sednout na jedno. Vychází na dvacku. 2Lei. Oknem vidíme, že autobus je přistavený, a tak nasedáme. Dohromady to stojí 7 Lei. Asi to bude trošku dál. Uvidíme. Autobus je ale dost obsazený, a jelikož jsme nesehnali místa aspoň u oken, nevidíme, kam jedeme. Jen sem tam něco zahlédneme, neboť ulička je plná. Tady v Rumunsku je hromadná doprava jaksi více využívaná, včetně vlaků. Maličko se uvolňuje, a tak vidíme ven. Vedle vedou koleje, jsou dost oježděné, možná, že tam jede i vlak. Teď už je to stejně fuč. Musíme si hlídat, kdy vystoupit. Paní vedle najednou říká Bran. Děkujeme a vystupujeme. Hned na zastávce se nabízí kluk s noclehem. Vychází to na 400 Kč. Nebereme, uvidíme. Počasí nic moc, ale neprší. Rozhlížíme se, hrad je nad námi. Jen najít cestu. Kdo umí, ten umí, a stojíme před branou skanzenu. Ouha, pán u brány chce vstupné. Nevadí, hned vedle je pokladna. 6 Lei za jednoho, ale je to nakonec i do hradu. Takže nejprve skanzen. Hezké, i když naše jsou upravenější. Nevadí, nám se tu líbí. Procházíme si vesničku a potom hurá do kopečka na hrad. Je tu volná prohlídka bez průvodce. Hrad není moc velký, ale hezký. Jen za focení tu chtějí stovku. Fotíme radši jen maličko a na černo. Dole u východu jsou záchody. Ale naprosto luxusní. Milé překvapení, i když je to jen a nebo právě proto, že je to WC. Včetně umývárny. Paráda.
Vracíme se z hradu, ještě parčík a jdeme na autobus. Jede dřív, než jsme si našli v jízdním řádu. Vracíme se do Brašova. Tentokrát můžeme sledovat okolí. Nad městečkem Razsov se tyčí pěkný hrad. Velký. My ale jedeme dál. Vystupujeme v Brašově na autobusáku a hledáme dopravu na vlakové nádraží. Opět jeden ochotný člověk a ukazuje, že tam jede autobus č.23. Kupujeme jízdenky v trafice a jedeme na GARE. Ještě chceme jet do Sigišoary. Vlak nám však ujel před nosem. Než jsme se zorientovali. je fuč. Nevadí, jdeme se projít do města naproti. Do dalšího vlaku máme dvě hodiny. Narážíme na cukrárnu, a tak jdeme na kafe. A zákusek k tomu. Sice vychází na dvacku, zato je veliký. Jen toho kafe by mohli dávat víc. Z procházky tak moc není. Nevadí, je to jen velkoměsto. Vracíme se na dráhu a na vlak.
Na nástupišti je překvapení. Čeká tam patrový osobák. Vlak hrůzy. Jednak je nacpaný. Některé figurky moc příjemné nejsou. Vagon je špinavý, těsně před rozpadem. Jako spoluzavazadlo se veze ledacos. I gauč. No, jedeme. Krajina okolo je opět kouzelná. Cestujících ubývá, a tak to vypadá lepší. Škoda, že jsme nestihli předcházející vlak. Do Sigišoary přijíždíme až v 7 večer. Vítá nás tma a déšť. Škoda. Stejně vyrážíme do města. Nejprve narážíme na krásný pravoslavný kostel. No, na focení to zrovna není. Tak přes vodu a uličkou nahoru na staré město. Déšť ustává. Staré město je hezké i pod světly. Po návratu dolů procházíme asi nejhezčí rumunské město. Opravdu je tu hezky. Ve dne a se sluníčkem by to byla úplná paráda. Zastavujeme se v obchodě. Jen pro porovnání cen. Couráme se směrem k nádraží. Ještě jedna návštěva v obchůdku a kupujeme si dva veliké rohlíky pro ochutnání. Pokračujeme k nádraží, a jelikož času je ještě dost a z hospůdky je slyšet hudba, jdeme na jedno. Samozřejmě místní. V hospůdce sedí místní štamgasti a kouří. Jeden však vyskakuje a ukazuje nám vedlejší místnost. V místnůstce sedíme sami. Hostinská přináší pivko a my v klidu popíjíme. Koukám na hodiny a zvedáme se. Beru půlitry a vracím je na pult. Hostinská mi říká, že KAPUT. Konec. No jo, ona už má dávno zavřeno. Přesto nás nevyhodila. A ty chlapy vedle taky ne. Děkujeme a jdeme na nádraží. Je kousíček. Na nádraží nikdo není. Ono to je divné nádraží. Budova je po generálce, ale je mimo provoz. Před nádražím jsou dvě dřevěné boudy a jedna slouží jako pokladna, druhá jako čekárna. Nám to nevadí. Jdeme na nástupiště. Je celkem teplo.
Ve 22.58 přijíždí noční vlak do Budapešti. Jen musíme najít přímý vůz. Pohoda a my nastupujeme. Kupé je naše a zaléháme. Průvodčí, hraniční kontrola a spíme. Tentokrát je to úplně blbý vagon a vyspání je mizerné. Ráno je zase změna času, a tak v Budapešti jsme brzy po ránu. Na EC máme 3 hodiny času, a tak jdeme na ranní procházku Budapeští. Sice mě to moc neláká, ale čas využít musíme. Budapešť je velkoměsto a mně se vůbec nelíbí. Navíc těm tatarům není vůbec nic rozumět. Dostali jsme se až Dunaji. Pohled na budapešťský hrad naproti, chvilka na nábřeží a vracíme se. Z takového města jen bolí nohy. Na nádraží vyhledáváme vlak, za zbytky forintů kupujeme pivo a kafe a v 9.50 odjíždíme. Původně jsme počítal, že pojedeme až Haškem, a tak máme ještě 4 hodiny rezervu. Přemýšlím, jak to vyplnit. Napadá mě Štúrovo a Ostřihom. Vystupujeme teda ve Štúrově. Říkáme si a jsme doma!
Před nádražím je bufet, Máme chuť na párek, ale potřebujeme nejprve do města. Hledáme, kterým autobusem se dostaneme do města. Radí nám trafikant, ale nakonec se nabízí, že nás sveze sám. Je to taky nádražák. Odváží nás k pěší zoně, odtud je kousek k mostu přes Dunaj do Ostřihomi. Tenhle most byl od války 50 let rozbitý. Zprovozněn byl nedávno. A tak ze Štúrova do Ostřihomi je to jen přes most. Na druhé straně na skále nad Dunajem je veliká katedrála. Na tu se jdeme podívat. Za mostem zahneme hned přes parčík ke kostelu a od něho uličkou po schodech nahoru zkratkou ke katedrále. Uf, uf, kdo to má šlapat. No, a jsme nahoře. Je to mohutná stavba. K čemu to církev asi tak potřebuje. K povýšenosti? K nadutosti? Hlavně k ovládání! Po prohlídce návrat zpět do Štúrova. V jedné z hospůdek si dáváme oběd. Úplně jsme se přecpali, jen se kulíme k zastávce na autobus. Přijíždějící autobus nás však donutil k poklusu. Ptám se, jestli jede na nádraží, šofér kývá, a tak nasedáme a jedeme. No, nějak se divně motáme až za město, hlavně, ať to stihneme na vlak. Klídek, ještě stiháme jedno pivko v kiosku u nádraží. Dopíjíme a jdeme na vlak. Na nástupišti se setkáváme se známým nádražákem. Přijíždí EC Hašek, nasedáme a jedem až Pardubic. Menší zpoždění, ale v Pardubicích přípojové vlaky čekají, a tak končí zas jedno putování. Máme za sebou 4677 kilometrů, několik piv, bechera, čili lék a dobrý pocit z výletu.
