Na vojnu mě povolali v roce 1964. Vojákoval jsem na letišti u Čáslavi. Na vycházky do města a na jedné, 1. června 1965 o půl 11, jsem potkal dvě slečny. Jedné jsem půjčil svůj tranzistorák jako důvod dalšího rande. Učila se v Čáslavi servírkou. Znáš to, vojáček chodil do města, slečna se přidala, i když bydlela na internátu. Jmenovala se Maruška. Domov ale měla 12 km od Čáslavi. Takže se tam dalo i v neděli zajet. Co dál ještě. Láska jako trám dvou, co o sexu možná snili, přesto jeho chuť nepoznali. Možná nebudeš věřit, ale je to tak. To pravé přišlo víc než po roce. Do té doby si spíš ruce hrály s dívčím poprsím, někdy i sklouzly kamsi dolů. Směšné, že?
Kačina je zámek nedaleko Kutné Hory. V roce 1967 mi bylo 22 roků a jezdit na rande do 60 km vzdálené Čáslavi se mi už nechtělo, a tak padlo rozhodnutí o svatbě. Takže moje žena byl dárek z vojny. Nezapomenutelný! A tak sobotu, 8.7.1967, se konala svatba a v pondělí už učňovské zkoušky dělala mladá paní. Na úvod byla nejprve gratulace k svatbě a potom zkouška.
Po svatbě jsme začali budovat hnízdečko u Maruščiny babičky a dědy v Šebestenicich, což je ve vedlejší vesnici než bydlela ona a zároveň asi 12km od Čáslavi. Maruš dělala servírku v Čáslavi. Jenže pracovní doba byla pro mě nevyhovující. Já dělal dopolední, ona zas odpolední. Někdy jsem si pro ni jezdil na motorce, aby byla dřív doma. Volno mívala v pondělí, já samozřejmě v neděli. Na mladé manželství to nebylo nejlepší řešení. Já nastoupil práci v Čáslavi, v městském podniku jako zámečník. Moc mi to nevyhovovalo, přešel jsem do autoopraven náklaďáků. Jenže bydlení u prarodičů nebylo to nejlepší řešení. Stařičký kamenný dům, kde se navíc moc úpravy dělat nesměly. Tak jsem při jedné návštěvě doma sondoval možnost bydlet u mých rodičů v Plačicích, na Hradecku.
Dohodli jsme se, že v jedné části domu můžeme bydlet. Tak, necelých půl roku po svatbě jsme se stěhovali do východních Čech. Můj taťka dělal jako topič v hradeckém depu a mě mašinky nějak přitahovaly už od malička. Prostě jsem,7.listopadu1967, nastoupil jako zámečník v Lokodepu v Hradci Králové. Do práce 3km. Maruš nastoupila úplně v jiném oboru. Přes známého vedoucího z opravny obuvi šla k němu opravovat botičky. Bylo sice méně peněz, ale byl čas navzájem na sebe. Pozvolna jsme si upravovali bydlení u rodičů. Od začátku ale jsem si vymínil, abychom bydleli samostatně. Včetně kuchyně. Sice mamka říkala, že bychom ušetřili, ale my chtěli svoje hnízdečko. Tak jsme makali a makali. Spolu. I škváráky na stavbu jsme spolu vyráběli.
Po dvou letech přišel na svět malý Petula a Maruš byla samozřejmě na mateřské. Tehdy nebyly ty možnosti jako dnes. Bylo to 500kč měsíčně. Nevadilo mi to, bydlení bylo upravené natolik, že jsme měli i svůj vlastní vchod. Rok a půl po Petulovi přišel na svět jeho bráška, Pavlík, takže mateřská pokračovala. Já si zkusil najít druhé zaměstnání. Byly prachy navíc, jenže znamenalo to dělat do půl třetí v depu, potom honem do města do zámečnické dílny. Večer domů. A to kluci už spali. Neužil jsem si jich. A tak vedlejšák nevydržel, kluci dostali přednost. Maruš měla od ševce domácí práci, takže i při hlídání kluků byly aspoň nějaké peníze. Samozřejmě to nebylo na nějaké dovolené, nevadilo nám to. Maruš jezdila pravidelně na návštěvy ke svým rodičům do Kluckých Chválovic. Její mamka dost často k nám. Jediný problém byl, že maminka měla vždy pravdu, bohužel.
Jednou jsme s Maruš, byl to únor, seděli nad novinami, myslím, že to byla Vlasta, a tam byl inzerát na montovaný domek. Chytlo nás to, a tak jsme začali okolo toho něco dělat. V tom časopise nabízely středočeské dřevařské závody montovaný domek. Nepamatuju si, jak se jmenoval,vím jen,že byl ze Středočeských dřevařských závodů. Nevadí. Ale to byl jen úvod. Dál jsme objevili nabídku na domek Multi 66 východočeských dřevařů z Trutnova. Jeho stavebnice stála tehdy 49 500 Kč. Jen si sami udělat spodek pod stavbu. Ten domek se nám líbil, a tak začal fofr okolo. Nejprve najít místo, kde ho postavit. Vybrali jsme vesnici Čeperku, která je na půl cesty mezi Hradcem a Pardubicemi. Zhruba deset minut jízdy vlakem na obě strany. Tak jsme vyjednali pozemek, přestože to nebylo jednoduché. Obec to odkývla, bylo to naproti hřbitovu. To bylo pro Maruš nejprve zděšení, dnes si říkám nejlepší sousedi. Kdybych nechal odkup pozemku na úřadě, tak to bylo nadlouho. Vyrazil jsem tedy místo úředníků za majitelem, který bydlel v Pardubicích. Jeho souhlas, úřední souhlas a objednávka stavebnice. Znamenalo to být neodbytný na všech místech. I v dřevařských závodech. Byly z toho i cesty na motorce do Trutnova. Ale nakonec se vše podařilo.
Rodiče však nemohli pochopit, že jdeme za svým. Jen taťka se mě snažil přemluvit ke stavbě zděného domu. Povolení bylo, kopaly se základy. My dva a čas. Jen s drobnostmi pomohli kamarádi od podniku. Koupili jsme si svoji malou míchačku, hliníkovou lopatu, kterou jsem z hecu dal Maruš k narozeninám. Po letech mi to vyčetla. Holka makala jako šroub, já taky. Před prací mojí ženy jen klobouk dolů. Sklep místo pod polovinou domku jsme udělali pod celým, bez povolení. Nějak to dopadne. Zedník jsem nikdy nebyl, ale znáš to. I Dalibor se naučil hrát na housle. Prostě a jednoduše, už v červenci jsme mohli stavět vrchní stavbu. Nejprve jsem se poradil v Hronově v podniku u chlapů, co to běžně stavěli. Podnik za to chtěl 7000.-, meloucháři 5000.-.A nakonec jsme stavěli sami. Takhle jsme ušetřili. Každá koruna dobrá. Pomohl nakonec i taťka. Stavba do 14 dnů stála zastřešená.
Po uzavření okny začala práce uvnitř. Příčky, podlahy, vodovod, topení, elektrika. Soboty neděle, volná odpoledne, doma dva malí špunti. Betonoval jsem podlahy i v únoru, když nemrzlo. Na řemeslníky nebylo a tak musel jsem nastoupit jako všeuměl. Ne, že bych všechno uměl, něco se učilo za pochodu. Jen parkety jsem neuměl položit, nikdy jsem to neviděl. Tak na část přišel parketář, zbytek jsem s jeho radou doplácal sám. Ale za rok jsme se stěhovali, byť nebyla ještě kolaudace. Když pán na kolaudaci přišel, tak jsme mu na radu známých nabídli flašku. Odmítl, že ví, co stavba stojí. Zkolaudoval barák bez připomínek, i když půl sklepa bylo navíc a stěny ve sklepě nenahozené. Fajn úředník. A my bydleli. Klobouk dolů před ženou, namakala se dost. Bohužel i to mi po letech vyčetla. Jenže tenkrát nebyly prachy. Takže řešením byla stavební půjčka 50 000.Kč. Sice to bylo 2,7 %, ale to bylo každoročně. Půjčka však byla spočítána na 25 let. Něco málo byly ale nějaké peníze od okresu, něco málo za včasné dokončení. Myslím 4000 Kč, pokud to šlo, tak vše šlo na půjčku,na splácení. Něco málo půjčili rodiče a tak byla půjčka splacená předem. Sice nevěděli jsme co je dovolená, ale to nebylo tak hrozné. Maruš s klukama jezdila k babičce do Chválovic, já mohl doma dělat.
První dovča byla s klukama se stanem kousek za Přeloučí, v Sovoluské Lhotě. Asi 30km od baráku. Bylo tam nádherně. Mně ty dovolené nějak ale nechyběly. Jen na výlety vlakem se Maruš se mnou moc nechtělo. U babičky bylo lepší. Jenže postavit barák a všechno úplně dokončit je trošku rozdíl. Navíc bylo stále co upravovat. Vždy jsem měl před sebou to, že to dělám hlavně pro Maruš. Samozřejmě, že u toho fungovala mužská ješitnost. Jak se říká, muž má postavit dům, zplodit syna a zasadit strom. Nejprve to bylo spíš nějaké vykácení břízek, ale potom jsme zasadili třešničku. Naší třešničku. Byl i pokus o pěstování králíků, ale problém byl je potom zabít. Každý měl jméno, a tak se těžko zabíjí Pepík a mít ho potom k obědu? Nechutnalo by mi to. Rozmazlené byly i slepice. A i pes běhal naprosto volně po zahradě. Svobodně. Jen honil kočku. Náš vlčáček se jmenoval Šarik podle polského seriálu. I když to byl velký pes postavou, mazlivej byl jako ta malá kočka. Jako všechna naše havěť.
Kluci šli do školky, Pavlík byl vlastně nejmladší z celé školky. Ale byli ve školce spokojeni. Vlastně spokojená byla celá rodinka. Kluci propadli stejně jako jejich taťka malým vláčkům. Takže každoročně k Vánocům byly pod stromečkem mašinky a vagonky. Však Vánoce byly vždy nádherným svátkem. Ne církevním, ale rodinným. Ale to je samostatná kapitola.
Stromeček se koupil vždy včas. A musel být pořádně vyzdoben. Nešetřilo se na parádě. Ráno na Štědrý den kluci si přispali, pak se podívali na pohádky. Když už byli o něco větší, tak už strojili stromek sami. Maruš v kuchyni připravovala večeři, což byla hostina. Já se v kuchyni přimotával, tam udělej to, tam zas tohle. Brambory na salát, a podobně. Salám na kostičky, bílé klobásky připravit. Jen kapr u nás nebýval. Nebezpečné kostičky. Takže navečer se připravil stůl ve velkém. Pomáhali i kluci. Vánoční ubrus, sváteční talíře a příbory. Večeře se skládala z několika chodů. Bramborový salát s řízkem, bílé klobásy s bramborovou kaší, vánoční cukroví, svíčky, penízky na talířku, pivo a pití pro kluky. Vše muselo být na stole, neboť při jídle už se nesmělo vstávat. Takže před večeří všichni do svátečního. Ještě před tím se nanosili pod stromeček dárky. Všechny pečlivě zabalené a popsané. Stromek se rozsvítil a šlo se na večeři. Pustila se hudba a začal nejkrásnější večer roku. Po jídle se jen odklidilo nádobí a šlo se ke svítícímu stromku. Začalo rozbalování dárků. A muselo jich být vždy kupa i za cenu, že se něco rozdělilo. Papíry od balíčků se vršily na hromádku. Po rozbalení se pustila pohádka v televizi. Po pohádce kluci se pustili do hraček a večerka byla až v pozdní noci. Však ráno nebylo potřeba brzy vstávat. Žádný úklid, to vše zůstalo na ráno. Takže i druhý den ráno byly vánoce. Teprve ráno úklid, který ke svátečním dnům patřil.
Kluci rostli jako z vody. Ze školky se přesunuli do místní základky. A Maruš tam šla dělat školnici. To nebyl jen úklid, ale samozřejmé otevírání školy a drobná údržba. Takže jsem do té školy chodil i já. Pokud se to dalo zvládnout a opravit, bylo to v pohodě. Ve škole byly jen dvě učitelky. Vlastně učitelka a ředitelka. Jednou u kafe padnul návrh. Děti by mohly mít jednoduché svačinky. Začalo to mlíčkem a rohlíkem, ale pomaloučku se to rozšiřovalo. Maruš byla snaživá, a tak občas i nějaká pomazánka. Bylo to fajn a líbilo se to dětem i rodičům.
Moje toulavé boty mě nejprve vtáhly do místního Sokola. Nikdy jsem se k něčemu takovému nedostal, ale byla to v podstatě hra. Nakonec to přerostlo v kroužek, co jezdil na výlety. Zprvu bylo kromě našich kluků jen pár dětí, ale pomalu se rozšiřovaly řady a nakonec nebyl problém, abych měl těch dětí až 22. Na některé výlety jezdila i Maruš. Bývaly to nádherné časy. Děcka si na výletech dokázaly i drobně vařit. Z jednodenních výletů se stávaly vícedenní. Český ráj, Litice s Potštejnem a další. Ještě jsem se angažoval ve sdružení rodičů a tak vznikly vánoční besídky pro všechna děcka ze vsi.
Kluci odrostli čeperské základce a do vyšších tříd začali jezdit do vedlejších Opatovic. Jelikož nikdy neexistovalo autobusové spojení, jezdili v létě v zimě na kolech. Ale nebylo to zase nic tragického. Vždyť to byly jen 2 km. Parta dětí se držela, a tak i potom výlety pokračovaly.
Po 11 letech se klukům narodil bráška,Tomik. Kluci se v něm jen viděli a oni pro něj byli zákonem. A tak pohádka pokračovala...
