V jedné slabé chvíli jsem dvojčatům řekl, že do Chorvatska za nimi přijedu, i kdyby na ostrově byly. A ony si vybraly dovolenou na ostrově Mljet. Když jsem se zeptal, kde to je, tak prý v Chorvatsku. To bylo vše, co jsem věděl.
Tak moje putování do Chorvatska začalo vlastně náhodně v Pardubicích. V jedné cestovce jsem se zkusil zeptat, jestli vědí, kde je ten ostrov. Sice to nevěděli, ale měli tam pod sklem mapu Chorvatska. Slečna se nabídla, že mi ji okopíruje, neboť mají jen tu jednu. Poděkoval jsem za okopírovanou mapku a doma začala první část akce. Prostudoval jsem mapu a našel ostrůvek se jménem Mljet. Objednanou FIP, což je mezinárodní jízdenka, do Chorvatska přes Maďarsko jsem už měl, tak jen vyhledat cestu.
Do Splitu to bylo jednoduché. Tam moc možností zrovna není. Potom jsem ještě věděl, že na FIP se dostanu autobusem směr Dubrovník. A to mi pro začátek stačilo.
Je čtvrtek 7.července 2000 a já nasedám v Čeperce do vláčku vybaven pouze mapkou Chorvatska s přibližným místem ostrova. Z Pardubic do Kolína a odtud zpožděnou Panonií do Budapešti. Tady jsem v pátek ráno v 8.15 a další vlak mi jede v 10.10, takže mám dvě hodiny času. Maďarská nádraží nejsou nijak příjemná a venku se není kam podívat. Tady u těch tatarů je to nezábavné. Konečně. Je téměř půl jedenácté a vlak se rozjíždí. Je to mezinárodní rychlík, ale okolo Balatonu se vlak vleče hůř než osobák. Stavíme na každé mezi či u nějaké chalupy. Ve vlaku jede nějaká zvláštní výprava mládeže, a tak je tu hlučno a plno. Než dojedeme do Geykanes, tak se to uvolňuje a na hranicích je už klid.
Hraniční stanice je právě Geykanes a na peróně stojí už i chorvatští celníci. Té slečně se něco nelíbí a volá staršího kolegu. Ten se slovensky ptá, kam jedu a jestli mám zajištěný pobyt. Když říkám, že jen na výlet, povídá „ Peter dobrú cestu“ a pouští mě. Jen ještě chce vidět jízdenku. Vidí FIP a je spokojený. Přes Koprivnici jedu až do Záhřebu. Tady je nádraží bez proudu. Celé to tu předělávají. Všude samý policajt. Mám dost času, a tak jedu vlaku naproti. Na slovinsko-chorvatských hranicích je opět ale problém s celníky, i když jsem neopustil vůbec Chorvatsko. Přijíždí rychlík do Splitu a celníci to vzdávají. Nasedám a jedu. Záhřeb je pro mě jen stanicí na trati Moc lidí zde nenastupuje. Ostatně náš vlak má jen čtyři vozy. V kupé je jen mamka s dětmi a všichni sedí na jedné lavici. Je to parádní vyspání a já se probouzím těsně před Splitem. Je sice půl šesté ráno, ale sluníčko už svítí.
Je sobota ráno, a tak doufám, že budou nějaké spoje lodí. Jdu se tedy podívat do toho jejich lodního nádraží. Hledání bylo marné. Spojení žádné. Nevzdávám to, čas mám. Vím že z nádraží přeci jezdí autobus CROATI EXPRES směr Dubrovník.. Fipka v něm platí a lidí moc nejede. Nasedám a po cestě do Ploče se musím rozhodnout, zda vystoupím v Ploči a dostanu se na Mljet, nějak odtud, nebo pojedu až do Dubrovníka. Lodní linky vedou z obojího. Jízdní řád však neznám. Do Ploče je to 100 km, tak mám chvíli čas se dívat po krajině a rozhodnout se. Cesta vede podél pobřeží celkem úzkou silnicí, která je navíc přeplněná a klikatá. V jednom místě dokonce přejíždíme přes Bosnu. Asi 10 km. Zas hraniční kontrola, ale žádný problém. V Ploči je delší zastávka. Všichni vystupují a jdou na občerstvení. Já se rozhoduji, že tady končím s autobusem, a jdu do přístavu hledat nějakou dopravu na poloostrov Trpanj(Trpaň). Po krátké době objevuji trajekt. Dle jízdního řádu cesta je dlouhá asi 18 km a loď pluje přibližně hodinu. Lodní lístek se platí až na lodi a není to ani moc drahé. Vím, že na ten poloostrov se musím dostat a tam nějak na druhou stranu poloostrova do vesnice či města Trstenik, odkud podle mé mapy,kterou mám z Pardubic, by měla jet nějaká loď na Mljet.
V Trpanji nejprve hledám informační kancelář a nějakou dopravu. Na druhou stranu poloostrova to má být jen asi 20 km. O dopravě jsem se nic nedozvěděl, a tak jdu za ves na stopa. Za vesnicí to hned stoupá do kopce. Kousek nad vsí slyším však autobus, a tak na něj mávám. S úsměvem zastavuje . Ptá se, kam jedu. Říkám Trstenik. Něco k tomu sice dodává ,ale bere mě. Moc jsem mu nerozuměl, ale každý kilometr dobrý. A ani nechce jízdné. Vyjeli jsme na kopec(to bych si dal) a už zas je vidět moře na druhé straně poloostrova. Sedím hned na první lavici a sleduji cestu. Za křižovatkou něco volá paní zezadu na řidiče. Ten honem zastavuje a ukazuje mi, že já mám jít doleva, a ještě se omlouvá. Děkuji a vyrážím určeným směrem. Teď je to z kopce. Kousek za křižovatkou mávám na projíždějící auto. Zastavuje a já se ptám česky, jestli mě vezmou. Odpověď byla taky česká. Pán je prý Čech a oženil se sem. Zas pár kiláčků ušetřených. Kousek nad mořem na křižovatce zastavují a ukazují opodál vesničku. To je Trstenik. Děkuji a ten necelý kiláček v pohodičce dojdu. Ještě si naopak v klidu fotím pobřeží. Je tu hezky.
V Trsteniku nejprve hledám dopravu. Prý nejbližší loď až zítra ráno. No, nějak to přežiju. Jdu se tedy aspoň smočit do moře. Takových čvachtalů je tu kůpa. Je to tady vlastně rekreační prostor. Připlouvá člun a má napsáno POMENA. Tak se jmenuje ten jediný hotel na Mljetu. Jdu se jich zeptat, jestli poplují zpět a jestli by mě nevzali. Moc se jim nechce,ale nakonec kývají, že ano. Ale prý až za hodinu. Žádný problém. I tak je to zázrak z nebe. Čekají prý na zákazníka. Potom přijíždí taxik a vystupují pán, klasický mafián, a dáma v bílém. Nos má nahoru a mluví rusky. Kufry jim nesou až do loďky. Přidávám se a za chvíli je odjezd. Zprvu je to pohodička. Dámička s mafiánem naproti mně a ještě se slunečníkem. Jenže jak nabíráme na rychlosti, tak nejprve slunečník mizí, potom dáma nabírá barvu svých šatů. Voda cáká přes opěradla a za chvilku je vše na palubě mokré. Mafián se ukrývá ke kapitánovi, promočené dámě se dělá nějak špatně a nakonec končí taky u kapitána, ale v poloze ležmo. Já vše ze sebe svlékl a nacpal do batohu. Ten nepromokne a mně mokré trenky nevadí. Po vlnách to pěkně skáče, vůbec to není milé. Dal jsem se ale na dobrodružství, tak to vydržím. Za hodinu se objevuje v dáli pevnina, vlastně ostrov Mljet.
V přístavišti stojí dvě postavičky a asi vyhlížejí zázrak. Ten zázrak jsem já, a tak opětuji mávání. Prostě je tu uvítací výbor v červených čepicích. Prý nevěřily, že splním svůj slib. Divil jsem se tomu, že stály na molu, když jsem přijel, ale na ostrově je jen jediný hotel a ten stojí nad přístavištěm. Svítí do dáli bělobou. Ubytování mám v pokoji „u dvou víl“. Samozřejmě na černo. Večer je slyšet z hotelu hudba, a tak se koná taneček za svitu luny na terase.
Je tu neděle ráno, sluníčko mě vytáhlo poměrně brzo. Chci vidět východ, moc to nestihám. Nevadí, příště to určitě stihnu. Dámy šly na snídani, ta byla na výdrž. Trvala skoro dvě hodiny. Prý si tam povídaly se sousedy u stolu. Já si zatím prohlížím okolí hotelu. Jediný hotel je tu proto, že ostrov je prý rezervace. Tak tu zas tolik turistů není, i když ten hotel je řádný komplex. Víly berou plavky, přibírají mě a vyrážíme se vykoupat.Je to spojené s menší vycházkou ke slanému jezeru. Jezero není moc veliké, pláže vlastně žádné, jen kamenitý nebo kořeny zarostlý břeh. Ale takhle divné je to v celém Chorvatsku. Máčíme se celé dopoledne, i na knihu tu dochází. Pohled na polonahá ženská těla je docela příjemný. Moc tu však koupajících není. Po řádné koupeli mají dámy oběd, taky je na dlouho, asi mají ryby. Opět je konverzace se spolustolovníky důležitější než já. Tak se zatím na pokoji překuluji na posteli a mám polední siestu. Stejně je venku děsné vedro. Dámy se vracejí a vaří kávičku. No, prostě obsluha je tu komfortní. Je to tu přeci u dvou víl. Mírně upovídaných, ale jinak by to byla nuda. Svoje hlasivky tak šetřím. Je to vlastně pro moje zdraví. Odpoledne dole na betonové pláži grilují kuřata. No, spíš slepice. To nevadí, aspoň neolizujeme jen kosti. Ještě však zbyl čas na projíždku na kole. Jsou však jen dvě, a tak jedeme samozřejmě ve dvou. Já a jedna z víl. Není kde zabloudit, neboť tu vede jen jedna jediná cesta. Náš výlet končí ve vesnici. Na celém ostrově však jsou jen dvě. Kousek za vesnicí jsme na mořském břehu. Skály a tříštící se vlny. Do dáli jen voda a voda. Vracíme se zpět k hotelu, stejně bude už večeře.
K večeři mají děvčata snad rýži a jedí ji po jedné. Bude po večeři tanec? Nevypadá to. Než se dámy vrátí z večeře, jdu se podívat na západ slunce. Je fantastický. Jeden hezký den končí. Víly se vrátily až za tmy. Jdeme si lehnout na pokoj. Povídáme a povídáme a povídáme.
Je tu pondělní ráno. Než se kolegyně probudí, vyrážím na procházku okolo pobřeží. V dáli v zálivu je vidět nějaká vesnice, a tak se tam jdu podívat. Samozřejmě s foťákem. Není to vesnice, ale vojenská základna. Hlídají to tam se samopaly a vůbec se jim nelíbím. Vracím se zpátky. Dámy zatím odešly na snídani, a tak mám milion času. Tradičně se vracejí po dlouhé době. Dnes prý bude výlet k nějakému klášteru. Scházejí se zájemci o výlet a jdeme podle naší předchozí pláže až k dalšímu jezeru, které je podstatně větší. Tady na nás čeká objednaná loď. Moc nás není, jen asi 12. Máme s sebou průvodce od cestovky ATLAS. Objíždíme jezero. Okolo je skalnatá krajina stejně jako celé jadranské pobřeží. Tady asi není lehký život. Ještě, že tu teď mají tu turistiku. Proplouváme okolo vesnice, v které jsme byli včera. Uprostřed jezera je malý ostrůvek a na něm vybudovali v dřívějších dobách klášter. Mniši tu žili poměrně v bezpečí, ale zároveň to bylo jako vězení. Dnes je klášter opuštěn a je z něho jen turistická atrakce. Uvnitř kláštera je kostel, který má výbornou akustiku. Vedle mě se staví jedna paní učitelka a otočená ke zdi zpívá. Zpěv se nese celým kostelem. Stačí se postavit u protější zdi a poslouchat. Moje dvě víly se taky daly do zpěvu a hezky zpívají. Nádvoří kláštera je docela zarostlé, moc to asi neudržují. Třeba sem jezdí málo turistů. Okolo hlavní budovy jsou nadělané dlážděné chodníky. Jdeme se projít kolem dokola. Procházka končí u přístaviště, naloďujeme se a návrat. Výlet byl hezký a čas je tak akorát na oběd. Takový pozdější, ale tady se stejně neobědvá v poledne.
Po obědě tradiční siesta. Na pokoj přichází průvodce a ve čtyřech hrajeme karty. Odpoledne připlouvají krásné plachetnice, jedna po druhé. Brzo jich tady je pět. Nejprve nevím, proč se sem sjíždějí, ale bylo mi vysvětleno, že se v zálivu ukrývají před bouří. Je to pravda, Večer je trošku větší rachot. Potom stejně v zálivu se rozsvěcejí světla a je veselo. Hudba hraje a lidi se baví. Víly a já se jdeme projít na večerní procházku okolo zálivu. Je to pro mě poslední večer na Mljetu. Zítra pluje loď na pobřeží. Musím toho využít.
A je tady poslední den. V 10 hodin odváží trošku větší člun turisty. Jelikož všichni jsou klienty cestovky Atlas a loď taky, tak vůbec nijak nekontrolují pasažéry. Klidně se tam vnucuji. Na molo mě vyprovázejí bílé oblečky a červené čepičky obou krásek. Dlouho na sebe máváme. Moře za člunem zanechává stopu a bílá budova hotelu nenávratně se ztrácí za obzorem a brzy se objevuje pobřeží . Opět je tu Trstenik. Sem má přijet pro české turisty autobus, který jede dokonce až do Hradce Králové. Zkusím se zeptat, jestli by mě nevzal. Jsme tady však moc brzy. Autobus prý přijede až odpoledne. Tak se jdu opalovat.
Autobus je tady a já jdu vyjednávat. Představa jednoduché cesty domů je lákavá. Jenže autobusáci říkají ne. Prý nikoho cizího nemohou vézt. Každý musí být přes cestovku pojištěný. Nakonec mě prý vezmou aspoň do Splitu. Jsem spokojený. Odtamtud mám již jízdenku. Děkuji a čekám, kde mě usadí. Vyšlo to opět vpředu. Jelikož jsme na poloostrově, tak musíme jet po celé délce až na pevninu. Trajekt byl paradoxně rychlejší. Poloostrov je poměrně dlouhý, a tak, než se nám podaří dostat se na pevninu, trvá to dlouho. Cesta do Splitu se protáhla, neboť bereme po cestě další cestující. Tu jednoho, tu skupinku. Stejně je autobus poloprázdný. Přesto ve Splitu autobus opouštím a jdu na vlak. Stihl jsem to bez problému, ještě mám dost času. Jede to až na noc, po desáté hodině. Doufám, že to nebude nacpané.
Vlak je přistaven, ale vůz se plní cestujícími. Jakápak bude asi noc? Hlavně, aby na mě zbylo místo, Jede nějaká velká skupina, doufám, že to nebude na uličku. Vyšlo to, vlak se rozjíždí a jedu k domovu. Ráno o půl sedmé jsem v Záhřebu a vyspalý. Chvilku jdu před nádraží. Mám hodinu čas. Je tam v parku docela hezký vodotrysk. Vracím se na vlak a prchám z Chorvatska. Přímý rychlík do Budapešti to řeší. Má název jako mořský vítr, Maestral. Jedu sice opět přes Budapešt, ale tentokrát přes Varaždin. Touto trasou moc turisti nejezdí, a tak FIP je pro průvodčí zvláštnost. Jinak je to pohodová cesta a ani na hranicích nejsou potíže. Odpoledne o půl třetí jsem v Budapešti na nádraží Keleti. Na EC vlak bych musel mít příplatek, a tak to řeším přes Rajku do Bratislavy. Znamená to přesun na nádraží Nugaty, které je až bůhví kde. Ještě, že mám dost času. Je to tam asi 40 minut slušné chůze. Tak a jsem na dalším nepříjemným maďarským nádraží. Teď již zbývá jen cesta do Bratislavy a odtud domů. Ale jak jsem na Slovensku, tak už jsem doma. Tady rozumím lidem. Jen ještě z Bratislavy si najít místečko do Pardubic.
Tak končí jedna z mých cest k Jaderskému moři. Cesta sice úplně do prázdna, ale úspěšná. Dokázal jsem si,že ještě trochu cestovat umím, a i když řeč neznám, domluvím se. Ješitnost zvítězila nad rozumem.