Kriminovela na pokračování
I.
Bylo srpnové odpoledne, takové pěkné letní odpoledne, jak má být. Paprsky slunce dopadaly přes střešní světlík ateliéru na měkký koberec. Na něm se rýsovalo půvabné tělo Alžběty. Její bílou jemnou pleť paprsky slunce ozařovaly, že celkový dojem měl sametový nádech. Alžběta ležela na boku, s přikrčenými koleny, vypadala jako ten malý zárodek dítěte ve zvětšenině.
"Bezva, nehýbat se...", Karel několikrát spustil spoušť. Poprvé, podruhé, potřetí, stále vyhledával vhodný úhel, jak krásné tělo Alžběty zabrat. Znovu a znovu klekal a snímal ji, s patřičnými rozkazy, kam se má dívat a jak se má nehýbat.
"Teď se trochu otoč a neboj se, obličej ti nebude vidět." Alžběta byla velmi poslušná a uposlechla, avšak její podmínka byla, že ji Karel nebude nutit odhalit tvář. Věřila mu, byl profík.
Jeho fotoreportáže znali, sex-appeal jeho modelek přitahoval muže, ale i ženy. Ony modelky byly zahaleny tajemstvím, které je obestíralo a dodávalo jim ještě větší popularitu.
Když se Alžběta poprvé objevila v jeho ateliéru, pravila: "Přišla jsem na inzerát." Když poznala jeho příjemné vystupování a jeho kultivovaný a profesionální projev, zeptala se: "Mám se svléknout?"
Vypadala sice nesebejistě, ale s úsměvem ji nechal, věděl, že nucení nikdy nemá smysl, svou příjemnou trpělivostí dokázal vyloudit od modelek vzrušivé scény. Jenomže Alžběta měla na rozdíl od ostatních slušné vystupování a bylo vidět i dobrou výchovu. Nepoužívala vulgární slang a občas se chovala nesebejistě, ale o to více to bylo přitažlivé pro takového profíka, jako byl známý fotograf a publicista Karel.
Za skládacím paravanem se svlékla až do krásných svůdných spodních kalhotek, které byly tzv. "hanbálky". Byla to nádhera, vidět ty křivky jejího božského těla. Její půvab mu nebyl lhostejný. Svůj honorář si určila sama, avšak dokola opakovala, že její tvář nebude vidět. Byl to zvláštní požadavek.
Život Alžběty byl zastřen různými tajemnostmi. Protože byla krásná, zaujala Karla tím, že byla dojímavá a velmi kultivovaná. To ho vzrušovalo. Bylo v ní něco velmi jemného, její úsměv byl milý a přitažlivý.
Alžběta se oblékla, on se jí zeptal, zda není unavená, ona odpověděla: "Však už nejsem malé děvčátko".
Přijal ji na zkoušku, vyplatil jí honorář, mezi dveřmi se krátce políbili na tváře a domluvili se, že se opět sejdou. Karel věděl, že to bude brzy.
Radoval se, jak si prohlédne nafocené snímky a že některé budou jen a jen jeho, protože ty čtenáři a čekatelé slavného magazínu neuvidí.
II.
Karel nelenil a vyšel na chodbu, aby se podíval z okna a zahlédl ji, jak běží jako laň. Jeho ateliér měl nádhernou terasu, dovnitř domu, a potom střešní světlík.
Běžela opravdu jako rychlonohá laň. Měla v sobě tolik půvabu a něžnosti. Po jejím odchodu cítil i její vůni. Sedl si na terasu a zápalil si doutník, potom si dal sklenku Bourbona a pak rychle spěchal do své laboratoře. V malé tmavé komoře, po staru zařízené, mu bylo vždy příjemně. Pokaždé si uvědomil, že mu buší srdce napětím, jak dopadly nafocené snímky. Byl upocený, ale pohrával si pečlivě s miskami, vývojkami a zvětšovákem.
Uvědomil si, že po dlouhé době nemyslí jen na výsledek focení, ale že myslí i na svůj model. Alžbětino vymodelované tělo ozářené paprsky na sněhově bílém koberci nádherně vynikalo. Snímky se povedly a byly velmi sexy, protože tvář byla ve stínu a o to víc to bylo vzrušivé. Dnes večer se měl sejít s šéfredaktorem a měli spolu jít na večeři. Ale Karel se omluvil, že má ještě nějakou práci, že se uvidí ráno na poradě. Těšil se svými snímky, jak v redakci překvapí, a pevně doufal, že Alžbětino božské tělo dostane na hlavní stránku magazínu. Hlavní strana magazínu byla pro "vlčáky a neukojené muže" velmi lákavá a hodně podstatná. Hlavní stránka vždy rozhodovala o tom, jak se magazín bude prodávat.
Karel si udělal večeři tentokrát sám, těšil se, jak si opět prohlédně snímky a připraví se na zítřejší den. Měl takovou vnitřní pověru, že pokud snímek nikomu dopředu neukázal, vždy byl úspěšný a sklidil potlesk redakce. A tak se stalo.
Po večeři se podíval na jeho oblíbený detektivní seriál Komisař Montalbano, natočený podle předlohy populárního a známého Siciliána Andrei Camilleri, který byl i jeho oblíbeným autorem. Detektivní příběhy jeho měl velmi rád, protože skrývaly cudnou noblesu a džentlemanství ve vztahu k ženám. A to se Karlovi líbilo. Byla to jakási starosvětská mužnost, která se až tak nezákladá na sexuální výkonnosti, ale je o sebeovládání a prosté slušnosti. Navíc postava populárního komisaře Montalbaniho byla prošpikovaná neodolatelným humorem.
Většinou večer usínal unavený, ale u toho detektivního seriálu ne.
Pokračování zítra