XI.
Policisté měli oznámit jeho milé a rodičům jeho smrt. Je to jako v detektivních příbězích, nikomu se do toho nechce. Nikdo to nemohl pochopit.
Kdo ho zavraždil? Kdo mohl mít zájem se ho zbavit? Proč? Těch otázek padalo moc.
Když Policie oznámila Ivaně jeho smrt, měla jediné štěstí, že nebyla sama a byl u ní Karel a ještě policisté, kteří sepisovali protokol o rozrabovaném bytu. Po dotazu, zda se jmenuje Ivana Palečková, a zda je sama nebo s někým, zaznělo: "Váš přítel Vladimír Karmazín byl zavražděn."
Ivana se dala do hrozného vzlykání, které končilo nekonečným pláčem a smutkem. Schoulila se ke Karlovi a vzlykala, nemohla se uklidnit. Mezitím si policisté volali a opustili Vladimírův byt, který chtěli zapečetit. Ivana a Karel odjeli taxíkem zpět do Karlova ateliéru, nechtěl ji nechat samotnou. Sám byl posmutnělý a nešťastný ze ztráty svého kamaráda a nejlepšího přítele.
K rodičům zajeli policisté raději osobně. Jeho rodiče s ním někdy jezdívali na Líšnici, podívat se, jak hraje, a dali si tam oběd. Tatínek, kterému bylo 78 let, ještě golf hrál. Byl to on, který mu jako první vložil golfovou hůl do ruky. Bydleli kousek, na cestě po "jižní spojce". Jejich reakce byla zvláštní. Oba stáli, chudáci, a nemohli nic než říkat, že to není možné, jejich syn nežije. Maminka poté chytla svého muže a otočila se k němu a hlasitě začala plakat. "Naše jediné dítě, náš jediný syn."
V tu chvíli si policejní vyšetřovatel uvědomil všechny marnosti, které občas na tomto světě jsou, a jsou zbytečné. Když potom rodiče přežijí své dítě, to je nesmutnější příběh života.
Ivana lkala čím dál víc, pila a kouřila, smutkem a bolestí sevřená, nemohla ani mluvit. Nedokázala si život bez něho představit, měla ho opravdu ráda a byl pro ní vším. A Karel byl na tom podobně, avšak zachoval se jako gentleman a své slzení potlačil. Byla to smutná noc a dlouhá noc. Ivana usnula na pohovce v ateliéru, přikryl ji kostkovanou dekou a sám si usedl do hlubokého ušáku, přišlo mu nefér jít ulehnout do postele. Nemohl ani do své laboratoře, jen stále přemítal, proč a kdo to udělal.
XII.
"Ještě včera bych nikdy neřekl, že toto je možné," prohlásil Karel, když uviděl probouzející se a zdrchanou Ivanu. Ta ho prosila, aby ji odvezl k ní domů. Volala svému šéfovi, že nepřijde a co se stalo. Byla omluvena. Chtěla spát, protože bolest ji svírala u srdce a nespala, jen polospánkem. Nechtěla s nikým mluvit, chtěla se zavřít a být sama se sebou. Karel jí vyhověl a řekl, že večer přiveze večeři. Souhlasila. Byla zesláblá a smutná.
Po převozu Ivany jel Karel rovnou do redakce známého magazínu a sdělil všem, co se stalo. Všichni byli zděšení, překvapení, že to není možné. Smutný údiv, smutné oči přítomných. A co bude dál?
Jediné, na čem se dohodli, že titulní obálka bude foto Karla. To cudné foto Alžběty, které Karel ukázal Vladimírovi a které se mu tolik líbilo. Karel měl radost, ale byl posmutnělý stejně jako ostatní. Debata se dotáhla až do poledních hodin, kdy se muselo již pracovat na vydání.
Zdrcený a unavený Karel se odebral k domovu.Alžběta mu volala do redakce, zda se může zastavit, jen tak a trochu ho utěšit. Byl rád, potřeboval to.
"Vzala jsem si den volna a čekám tu na tebe." Seděla na schodech jako školačka s úhledným koženým baťůžkem, který doplňoval její oblečení, jeansy a dlouhou košili.
"Jsem rád, že tě vidím, mohu jen nabídnout, že si zajdeme vedle do restaurace na oběd anebo si necháme přivézt oběd a budeme sedět na terase." Zvolili oba to druhé.
Alžběta se k němu přivinula až úplně u dveří, jakoby chtěla ukázat jsem "tvá". Měl radost i v tom smutku. Vše s ní rozebíral a byl opravdu nešťasten a smuten. Vladimír už není. Už nebudou debaty do rána, už nebudou návštěvy barů a nočních podniků, kde tak rádi řešili svůj job, ale i svůj život.
"Jsem zvědav, zda vyšetří, kdo ho zabil?", ale dal najevo své velké pochybení.
Alžběta otevřela láhev bílého Sauvignonu a zeptala se, zda mu může pomoci.
"Buď tu se mnou a naslouchej, mně to pomůže. Večer musím k Ivaně. Půjdu s ní na čerstvý vzduch, byla to výborná parťačka a holka do života, a on ji měl tolik rád. Holka to ponese těžce."
"A jediné co pro tebe mám, Betynko, jako překvapení, ta cudná hezká fotka tvá zvítězila, a budeš na titulní straně, máš radost?"
Alžbětě vyskočily na lících ruměnce radosti. Její pomněnkové oči zazářily. Jemně ho políbila a pohladila. Byl šťasten. Ač byl smuten.
Paprsky slunce ozářily Alžbětinu spokojenou tvář. Usedla v jeho objetí. Pak se dlouze a vášnivě líbali jako opravdoví milenci.
Vladimír není, ale Karel našel Alžbětu. Smutek se prolíná s citem, kdy úsměv se spřátelil s novou láskou.
Konec.
Je to příběh, který se opravdu stal, jen jména jsou jiná. Vyšetřování trvalo téměř pět let, než ruská mafie, která Vladimíra vydírala a chtěla, aby uveřejnil fota některých jejich dívek, které k nám do Čech vozili, byla dopadena. Chladnokrevné zabití.
Věnováno Vladimírovi, který měl život tolik rád.
