V Jizerských horách jsem s rodiči trávíval prázdninové letní pobyty od 50. let. Jsem tamním znalcem krajiny a pamětníkem osudů poválečných přistěhovalců. Musel jsem se tam vypravit i letos. K mému autu, zaparkovaném na opačné pražské periférii, jsem tak jel MHD. Dlouho jsem čekal na autobus. Na stanici se povalovali nezaměstnaní a opilí dosídlenci z dřívější ČSFR. Udivili mě obrovskou znalostí minulosti. Štěstím ze života v nezaměstnanosti si zazpívali celou Československou státní hymnu, i se slovenskou částí.
Pak už cesta za Liberec trvala prázdnou dálnicí jenom dvě hodiny. Na Liberecku byla před dvěma lety povodeň. Podemlela silnice, rozervala kanalizace a spláchla některé domy. Opravovalo se to až letos, asi z peněz EU. Příjezd autem po silnici do lázní byl skoro nemožný, semafory, objížďky, výkopy. Bylo to jako ve válečném Berlíně, v roce 1945. Novináři tomu říkají vznešeně povodeň. Ta tu bývá ale třikrát ročně.
Cestou na Liberecku mě zastihlo tornádo. Musel jsem zastavit. Smršť trvala jen pár minut. Vzduchem mě přeletěla statná horská kráva. Do jámy dopadl i kanec, museli ho vyprostit hasiči. Vzduchem létali ptáci, nahoru a dolů, i neuvázaní psi. Ne nadarmo se zdejším končinám říká „nočník Evropy“. Strašlivě tu umí pršet. Někde nešla pár dnů elektřina, mrazáky se roztékaly. Večer nám vše ukazovala televize.
V páteční večer se v Lázních Libverda vždycky griluje, tentokrát bylo na řadě vepřové koleno. Grilovat ho měl tamní výborný kuchař, řečený podle jedné dřevěné nohy Kapitán Achab (film Bílá velryba). Umí uvařit jídlo lépe než dvojnozí! Pro množství minutkových objednávek zapomněl maso osolit. Tak byl tentokrát gril svěřen místním amatérům. Pozval jsem na koleno mou tamní přítelkyni Zuzku. Ta byla po chudobné večeři penzistky, pojedla jen suchou housku s jedním kolečkem gothajského salámu. Když uviděla grilované maso, dostala opravdový hlad. S chutí jsme se do tučného kolena zakousli. Nebylo dobře prosolené, bylo tvrdé, vypadalo lépe, než pak chutnalo. Nedojedli jsme. Měli jsme kolena doslova „plné zuby“. Pokračovali jsme raději pivem značky Konrád Henlein. Koleno jsme tahali ze zubů ještě druhý den.
Bydlení
Objednal jsem si penzion pro přestárlé lidi, na dožití. Bylo tam jen málo starců, nejstaršímu bylo teprve 94 let, mladíkovi 75. Dívali se na TV obrazovku, stejně nechápali, co se na ní odehrávalo. Byli nahluchlí a už špatně viděli. Někteří se v noci oblékli a utekli do přírody. Pak je musela hledat policie s „čuchacími“ psy. Neutekli ale daleko, nejdál 30 kilometrů. V tomto tropickém létu tu byly noci chladné. Od úst šla pára a ruce křehly. Měl jsem prvotřídní apartmá, s balkonem, ale o hladu! Nocleh byl dražší, než jsem měl nedávno v Paříži, kde byl i se snídaní. Káva a internet tam byly zdarma.
Nezaměstnanost
Letos už na ni jenom vzpomínají. Všude jsou zavěšené tabule s nápisy, hledáme pracovní síly. Vyhledávají pracovníky i pro vyšší pracovní posty - technolog, vedoucí skladník, řidič náklaďáku. Nikdo se ale nehlásí. Vše tu bylo obráceně. Běloši pobírají tučné sociální dávky a v poklidu se doma do noci dívají na televizní pořady. Ráno se jim nechce z tepla postele. Zvykli si na výdobytky totality. Mají tak bezpracné zisky. Státní podpory jsou jisté a pravidelné. S oblibou v dlouhé chvíli venčí psy a pořvávají na ně, několikrát denně. V pracovní době se tak mohou věnovat péči o rodinu. Romové jsou „vycepovaní totalitou“, tak si na obživu ještě vydělávají každodenní prací.
Starousedlíci
Místní občan se posílil pěti pivy a vydal se na kole k dalekému rybníku. Nikdo se tam nekoupal. Neuměl plavat, a tak se v něm utopil. Až druhý den ho hasiči a saniťáci vytáhli mrtvého. Bylo mu 50 let. Tak tu zase viselo parte.
Horská holička byla hovorná, zdůrazňovala, že svou práci miluje! Ráda mě ostříhala za poloviční cenu, než je v Praze. Já jí za to povídal libverdské klepy, které jí místní ženy neříkaly. Byla znalá zdejších povodní, před krámem měla pořád připravených pár pytlů s protipovodňovým pískem. Letos mě ostříhala tak dokonale, že mě ve Frýdlantu oslovil osmdesátiletý důchodce s dotazem, zda nosím paruku.
Horský mystik. O moudrostech z náboženských knih si s místními moc nepopovídá, ti mají jen přízemní starosti. Se mnou se rozhovořil a odlil mi „svěcenou vodu – diamantovou“. Druhý den mi ukázal „léčivou“ pyramidu ze sibiřského cedru. Mohl jsem si pod ní lehnout a „načerpat sil“. Musel jsem se hodně ohnout a podlézt ji. Prkénka ale nebyla sešroubovaná, a tak mi některá padala na hlavu. Mystik z té zkázy a hrůzy strašlivě křičel.
Trvalé obyvatelstvo tvrdí, že je to tu rok od roku horší! Prý tu chcípnul pes. Chudnutí místa je třeba vidět na nápisech tří pensionů. Je na nich napsáno: K pronajmutí. Nikdo si je ale nenajímá, prodělal by kalhoty! Místní vrhají na lázeňské návštěvníky velmi dlouhé a zpytavé pohledy. Jsou hovorní, i děti se rozpovídávají s cizími lidmi. Zdraví se mluvením – lidsky, krátce spolu pohovoří. Naráz se zamračí, zastaví a začnou něco pořvávat do mobilu.
Drží se tu polední klid. Prodavačky zavřou obchody a jdou domů uvařit rodině oběd. Jako to bývalo za starých časů. Někteří místní si pamatují mou tvář z dřívějších let pobytů. Letos mi říkali, že vypadám jako filmový komisař Clouseau. Před léty mi říkali Rajko Doleček.
Lázeňští hosté
Viktor je můj lázeňský kamarád. Je z Prahy, zvyklý si pokuřovat. Je mladistvě a pražsky „IN“, oslovuje okolí „ty vole“. Nemá rád drzé a dotěrné nekuřáky. V restauracích je vnitřní prostor nekuřácký, venkovní kuřácký. Ven došel taťula s dětmi, usedli. Dotěrný nekuřák Viktora požádal, aby před jeho dětmi nekouřil. Naštvalo ho to, a poslal ho i s mláďaty dovnitř, do jejich nekuřáckého prostoru. Vznikl spor, ke rvačce ale nedošlo. Přeci nepřestane kouřit v 70-ti letech! Obyvatelstvo je tu teď pěkně zblblé z amerikánských nekuřáckých reklam a seriálů. Žádná demokracie pro kuřáky tu není, jde o genocidu nekuřáků! A to máme už 21. století.
V hospodách chybí zábavní hosté. Posedávají jen utrápení a mlčící lidé. Něco pozřou a tiše odchází. Hospod je málo, neuživily by se. V jedné se objednává vše výkřikem: „Pocem, ty krávo blbá!“ Kuchařka vyleze z kuchyně a objednávku přijme. Musí se ale hlídat, jednou mi přinesla třeba čerstvý řízek s přiškvařenou mouchou. Jinde je ochotná servírka, hned hostovi napovídá zpěvavým hlasem “Pííívečččko, pííívečččko?“
Opravdu skutečný mistr vaření je zmíněný kuchař, zvaný Kapitán Achab. Letos se opravdu předvedl s telecím masem. Jednou bylo na másle, podruhé na rozmarýnu. Tak dobré jako od něj jsem snad nikdy nejedl. Na náměstí byl otevřen bufet. V něm se mohou dobře a levně naobědvat všichni. Na servírování se tu tolik nehledí. Servírka při účtování drží druhou rukou mobil a do něj něco krákorá. Nikdo se ale nepohoršuje.
Koupil jsem si po obědě červenou zmrzlinu a venku usedl v bílých kalhotách na lavičku. Labužnicky jsem ji v tom letním žáru vychutnával. Roztekla se mi a spadla na mé bílé kalhoty. Nebylo se kde umýt, a tak jsem šel do penzionu, jako po vraždě.
Vietnamci
U nich se dá teď nakoupit vše běžné, od rána do noci, i o víkendu. Manželství jsou pevná, vedle pokladny v krámě má Vietnamka dítě, které občas nakojí. Chvilkami si popovídá s manželem přes internet, při únavě si za pokladnou zdřímne. Mají mezi sebou hluboký citový vztah, nerozpadávající se jako ty naše. V sousedním městě mají Vietnamci světové zboží, zajímavější než bývalo v Tuzexu.
WC
Je jich tu nedostatek. Do pekařského krámu třeba přišel mladý chlapec a nabídl prodavačce pětikorunu. Chtěl si koupit „vstupenku“ do kabiny. Neuváženě se ho zeptala, co to tam bude dělat? Myslela jenom na toaletní papír. On měl asi jiný plán. Zčervenal v tváři a s ostudou utekl, peníze si zpět nevzal. Ten totalitní záchod na náměstí, musel být pro velký počet zájemců odstřelen! Tak tu vznikla přidružená „výroba“, k několikaminutovému pronájmu si lze záchod vypůjčit třeba v cukrárně či v klášteře.
Návrat do Prahy
Musel jsem zaparkovat před naším činžákem. Je tam parkovací placená zóna a já nemám kartu. Jako naschvál hned za mnou zastavili policisté. Myslel jsem, že jdou po mně. Dva vyskočili a utíkali zběsile do roští. Tam si na trávníku udělali piknik vagabundi - bezdomovci, klidně popíjeli a pojídali. Asi po půlhodině vyšetřování je policisté nechali a někam odjeli. Policie si teď znovu začala všímat kriminálních živlů a nesekýruje počestné občany. Za tu dobu vyšetřování jsem stihl zalít doma pokojové květiny, vypakovat a urychleně odjet do klidnějších končin, v mém letním sídle v Hnojákově.
Zkáza v pražském bytě byla letos jen malá. Nikdo mi ho nevykradl. Jen baterie v nástěnných hodinách pukla a vytekla. Vzedmuly se žárem balkonové dlaždice. Pokojové květiny v pekáči s vodou kupodivu letošní tropy přežily.