Můj týden v Ráji a jak k němu došlo
Mám sestřenici Zuzanu (Zu), o rok starší než já, která s celou rodinou mého strýce emigrovala v roce 1948 do Austrálie. Jsme v kontaktu, hovoří česky, ale píše jen anglicky. Ve školním roce 1967/68 vycestovala se svojí australskou kamarádkou Leigh na jeden rok do Evropy. Universitou v Melbourne jim bylo přerušení studia nejen povoleno, ale i doporučeno - aby poznali "Starý svět".
Shodou okolností v témže školním roce začaly i u nás probíhat nečekané změny, směřující k Pražskému jaru 1968, a já jsem jich také využil. V březnu 1968 jsem dostal od Zu písemné pozvání do Řecka na jeden týden a podařilo se mi získat výjezdní doložku i malé kapesné v devizách. A tak jsem vyrazil. Během dlouhé cesty jsem ve vlaku šprtal alespoň základní slovíčka a fráze v řečtině. Nakonec se ukázalo, že to nebylo nutné, téměř s každým Řekem se bylo možné domluvit anglicky (na různé úrovni). Ale zjistil jsem, že těch mých pár řeckých slov bylo vždy Řeky s nadšením přijato.
Ukázalo se, že Zu a Leigh to měly snadné. Postačilo podat si v Athénách inzerát na doučování angličtiny. Zájem byl obrovský - mužů i žen a to ze všech společenských vrstev. Takže v době, kdy jsem tam dorazil, měly již holky spoustu přátel, kteří mě také přijali za svého a často se nám věnovali po večerech. Ale nebylo to nutné. I když jsme do nějaké taverny vyrazili jen ve třech, většnou jsme sami dlouho nezůstali a nějací Řekové nás oslovili, přisedli si a také nás pohostili, zvláště když zjistili, že jsme studenti. Možná na tom měl zásluhu vzhled Zuzky, (dříve i dnes atraktivní blondýnky), anebo šlo jen o typicky řeckou zvědavost, družnost a pohostinnost.
Jako v pohádce
Bylo toho hodně, co mne v Řecku okouzlilo. Samozřejmě příroda, umění a architektura, ale nejvíce ze všeho to byli právě Řekové a Řekyně se svými vlastnostmi a neobvyklým životním stylem. Proto své dnešní vyprávění zaměřím právě na ně a politiku úplně vynechám. Národní řecká povaha totiž existuje. Spočívá především v dobrosrdečnosti, upřímnosti, důvěřivosti a někdy až naivní dětinskosti, (stejně jako u dětí roztomilé). Ale především mají Řekové vzácný dar - umějí se radovat z maličkostí, což dokládají jejich tance a písničky, které se hrají na zvláštní nástroj podobný mandolíně - buzuki. Tehdy (v roce 1968) žili jen současností, nechtěli se obtěžovat myšlenkami na budoucnost. S tím souvisela i jejich nechuť plánovat a spořit.
Co na srdci, to na jazyku
Berme v úvahu, že jsem za komunistů vyrůstal v rodině, kde jsem od malička denně slyšel „tohle nesmíš nikde říct", zvláště ne ve škole. Také později v hospodě mezi přáteli si člověk musel dávat pozor na různé estébácké donašeče. Nic z toho v Řecku zřejmě nikdy neexistovalo, ani za vlády vojenské chunty. Bez obav a hlasitě si vyměňovali názory o politice. Zvláštní to bylo s jejich vztahem k převládající pravoslavné církvi. Neslyšel jsem žádné názorové střety, jako je tomu u nás - třeba o chamtivosti církve.
Ačkoliv z velké většiny byli věřící, nabyl jsem dojmu, že jejich vztah k církvi byl celkem vlažný. Dokonce jedna z jejich pověr je, že vidět ráno kněze znamená mít celý den smůlu. Výjimkou jsou ovšem slavnostní velikonoční nebo církevní svatební obřady. To je pro ně jen další příležitost k zábavě. Zajímavé je, že se velmi zajímali o naše naděje z Pražského jara a moc nám fandili. Ale pak se v tématech plynule přešlo od řecké mytologie třeba k jídlu, nápojům a kráse žen. (Řecké přísloví: „Ústa krásné ženy jsou květinou, která láká mnoho motýlů.")
Siesta
Charakteristickým rysem řeckého života je odpolední siesta, trvající 2-3 hodiny, kdy skutečně Řekové - podobně jako Italové - uléhají k spánku. V centru Athén se rozkládá půvabný park - Národní zahrady, který v tuto dobu v letních měsících připomíná království Šípkové Růženky. Všichni leží v rozmanitých pozicích na lavičkách, na trávnících nebo jen u cest a spí. Úředník vedle obchodníka, sekretářka vedle prodavačky. V tuto dobu je zavřena většina obchodů, bank, muzeí, siesta se dodržuje i v ubytovacích a stravovacích zařízeních.
Čas s jinou veličinou
To říká televizní režisér George Agathonikiadis, který strávil přesně půl života v Československu a půl v Řecku. Díky pozorovacímu talentu a odstupu se nebojí detailně popsat povahu obyčejných Řeků i příčiny, proč se Řecko ocitlo v současné krizi. Od dvou let vyrůstal v Brně a okamžitě si vzpomene, co českého mu chybělo, když se v pětatřiceti letech vracel do rodného Řecka: „Dodržování předpisů, systém. Jistota, že autobus přijede včas. Ale řecký řidič se hájil: ‚Vezl jsem Sofii a Mariku, je jim osmdesát, tak je zavezu až před dům, pomůžu jim vystoupit – a tím se zdržím.' Mohl jsem mu něco vytknout? V Řecku má čas jinou veličinu. Lidskou."
Vysvětluje to tím, že v Řecku dlouho neexistoval průmysl, a proto Řekové nebyli nucení chodit přesně. „Nespěchá se, ale lidé mají díky tomu čas na vás, mají k sobě mnohem blíž. Představte si pražskou autobusovou zastávku. Každý čeká zvlášť, nikdo s nikým nemluví, přijde nějaký kluk, nikdo si ho nevšímá. Pak přijede autobus, na minutu přesně a všichni nastoupí. O pět stanic dál kluk vystoupí, jde k mostu a skočí. A teď řecká verze: Na zastávce čeká deset lidí, žvatlají mezi sebou, každý vyzvídá a svěřuje se, v tom přijde kluk, všichni se na něj vrhnou a začnou se ho ptát – a jak se máš, co dělá tatínek, co studuješ? Přijede zpožděný autobus, lidi nastoupí, ale ten kluk se vrátí domů."
Můj vlastní zážitek s autobusy
Na křižovatce v Athénách se dva autobusy srazily. Řidiči vystoupili a začali se spolu dohadovat, posléze i boxovat. V tu chvíli vystoupili všichni cestující z obou autobusů, vytvořili kolem nich kruh a začali hlasitě fandit - každý z nich tomu svému řidiči. No řekněte, přátelé, umíte si podobnou situaci představit u nás, kde všichni pořád někam spěcháme?
Úsměvné příběhy z doslechu
1. Když byla v Řecku znovu nastolena demokracie, Řekové po nějakou dobu přestali respektovat semafory na křižovatkách. Přednost měl prostě ten, kdo přijel první.
2. Svého času se v Athénách pokusili omezit dopravu, a tím i emisní zatížení v centru města vyhláškou, která povolovala vjezd do centra střídavě jen některým autům. Sudá či lichá poslední číslice na SPZ povolovala jízdu jen v sudých či lichých dnech. Výsledek: Počet aut skokem vzrostl, kdo na to měl, tak si pořídil dvě auta. Kde jsou ty časy!
A jeden příběh prožitý
Přítel Zu a Leigh měl poslední den před výplatou stále ještě peníze, a tak se rozhodl nás pozvat na večeři do taverny. Tam i zpět jsme jeli taxíkem. Jenže peníze mu pořád ještě zbývaly, a tak přikázal řidiči ještě několikrát objet náměstí, aby je utratil. Prostě nějaké šetření ho nezajímalo. Škoda, dnes asi lituje.
Řecké tance
Mají tradici už od starověku.Tanec hraje v životě Řeků velmi vyznamnou roli a tančí se při nejrůznějších příležitostech anebo i zcela bez podnětu. Většinou se jedná o tance kruhové. Při tanci se drží za ruce, kolem ramen nebo za šátky. Bylo zvykem že ženy tančily ve vnitřnim kruhu a muži ve vnějším. Pokud se jedná o smíšený tanec v kruhu, vede ho nejstarší muž a drží v pravé ruce šátek. Při sólových i kruhových tancích ostatní házejí a rozbijejí talíře. Nepodařilo se mi vypátrat původ této tradice. Ale zažil jsem to mnohokrát v tavernách. Dokonce včetně toho, že nám číšník přinesl na stůl štos talířů k házení a jen udělal na účetní lístek čárky – tak jako u nás za každé pivo.
Rozhodně nepřehlédněte!
Následující ukázky tance jsou všechny také v ústřední melodii z filmu „Řek Zorba", která je dodnes v Řecku velmi oblíbená. Upozorňuji vás, že tento skvělý film s Anthony Quinnem jsem na Google našel hned na několika místech ke stažení zdarma.
1. Dance Zorba the Greek – Tanec v ulici
2. Dancing Zorbas in street
Toto je něco, co jsem zažil. Může to začít zcela bez přípravy - jediným člověkem a náhodní chodci se přidají. Nakonec tančí snad všichni, kromě turistů. Dokoukejte do konce, i rozbíjení talířů přijde v závěru na řadu. A nikdo se neptá, kdo je zaplatí. No řekněte, přátelé, nejsou ti Řekové a Řekyně k sežrání? Já jsem byl jejich spontánností nadšen.
3. A nakonec varianta v koncertním podání celým orchestrem (Andre Rieu & Sirtaki Zorba Dance in Royal Albert Hall).
Můj poslední den v Athénách
Akropoli jsem si nechal na konec a vypravil jsem se tam sám, bez svých Australanek, které tam již byly. Dlouhou dobu jsem seděl na kameni před Erechtheionem a potom před Parthenonem a jen tak do sebe vstřebával tu krásnou architekturu. Dnes již vím, proč je tak působivá. Odborně se té kompozici říká „Zlatý řez v umění a architektuře". Tehdy jsem to ještě neznal. A pak se stalo něco zvláštního. Nedaleko ode mne seděla na jiném kameni taková zrzavá pihatá slečna a s obdivem zírala na vše stejně jako já. Napadlo mne ji oslovit, a tak jsem k ní přistoupil.
„Hello, já jsem Libor. To je krása, viď. Směl bych přisednout?"
„Hello, já jsem Helga. Je to úžasné. Sedni si ke mně, prosím"
Já jsem ale udělal ještě něco jiného - políbil jsem ji krátce se slovy: „Miluji Tě, Afrodité".
Helga: „Já Tebe také, Paride" a můj polibek opětovala.
(Viz Wikipedie „Afrodita a Paridův soud" zde)
Takhle náhodně byly posledního dne završeny mé krásné zážitky celého týdne. Helga byla studentka z Mnichova a měli jsme si o čem povídal až do noci. Vodili jsme se za ruce a navštívili ještě pár míst v Athénách, včetně Národního archeologického muzea. Když jsme se loučili, vyměnili jsme si adresy a domluvili si další setkání na konec prázdnin v Mnichově. Měl jsem v plánu strávit léto ve studentském pracovním kempu v Anglii a zpátky to vzít z Calais autostopem přes Mnichov. Jenže osudový srpen 1968 s okupací Československa mě zastihl v Londýně, změnil mé plány a již jsme se neviděli. Také mé ostatní kontakty na řecké přátele se již staly bezpředmětnými.
Závěr
Vážení přátelé, prostě jsem měl Řeky moc rád a oni měli zase rádi nás, Čechoslováky, (Němce ne) a tento stav trvá i dnes. Proto bych jen rád vyjádřil několika větami, co dnes cítím.
1. Můj vzkaz Řekům. Moc vám přeji, aby vše dobře dopadlo a do životů vašich, nebo alespoň vašich dětí, se zase vrátila úsměvná bezstarostnost a radost ze života. Prožil jsem s vámi nejkrásnější mládenecký týden svého života. Efcharistó, dear friends.
2. Moje prosba Athéně - bohyni moudrosti a vítězné války, práva, spravedlnosti a umění. Pohlédni, božská, na své milé a užij svých zkušeností radou na místech patřičných.
3. Moje výzva vedoucím představitelům OSN a EU. Uvědomte si, prosím, že bohyně Athéna je dnes již stařičká dáma v důchodu a sama na to nestačí. Antické řecké památky patří k nejkrásnějším v seznamu UNESCO a je přímo vaší povinností je ochránit před zničením nějakým šíleným teroristou z takzvaného Islámského státu, který se dnes snadno vmísí mezi imigranty. Navrhuji tedy stálou ozbrojenou pomoc modrých přileb OSN, a to na náklady OSN neboť se jedná o celosvětové kulturní dědictví.
4. Moje prosba čtenářkám a čtenářům i60. Pokud je to jen trochu možné, naplánujte si cestu do Řecka. Jestli mi to zdravotní stav v budoucnu dovolí, také bych se tam rád ještě vrátil a budu mezi vámi hledat přátele do party. Ale vy můžete vyrazit třeba ještě letos na podzim, kdy bude počasí ještě stále pěkné a navíc naskočí posezónní slevy cen, případně i další slevy u zájezdů „last minute". Anebo na jaře zase slevy předsezónní. Než navštívíte cestovní kanceláře, velmi vám doporučuji podívat se ještě na následující videa. Jsou pěkně zpracovaná a nejsou dlouhá.
*Cestománie: Řecko - V sídlech bohů. Pod Olympem sklízejí lidé vinné hrozny, mandle a olivy, vysoko v horách se mniši modlí v klášterech - viz zde.
*Cestománie: Řecko - Egejský trojúhelník. Athény a jejich okolí, jak je neznáte - viz zde.
*Cestománie – řecké ostrovy – Kyklády - Putování po ostrovech v Egejském moři, které oplývají vínem a mnoha slavnostmi - viz zde.
A ještě jeden zajímavý odkaz s praktickými radami pro turisty:
„Stahujte materiály z Řecka" - zde.
Najdete tam důležité kontakty a informace všeho druhu, včetně základní frazeologie.
Stylově modrý smajlík s přáním šťastné cesty!
