Mám jednu slabost. No, slabost, ona je to spíš závislost. Anebo, proč to nepřiznat, je to úchylka. Prostě "neodolatelná nutnost vyhlédnout z okna". Kamkoli poprvé přijdu, musím se nejdříve podívat z okna, jaký je tam výhled.
Přijedeme na dovolenou do penzionu či hotelu, a hned po otevření dveří spěchám oknu a kochám se výhledem do krajiny. Někdo možná nejdříve sleduje, zda je pokoj čistý, jaké jsou tam postele, koupelna, toaleta, vybavení kuchyně. Mě zajímá výhled. Mám nějakou pracovní schůzku, po vstupu do kanceláře se nenápadně sunu k oknu a někdy jen tak mimoděk, jindy zcela bezostyšně, vyhlédnu z jejich okna. V restauraci si sedám vždy k oknu a když u něj není místo, alespoň krátce nahlédnu, ale už vím, že mi nebude tolik chutnat jako kdybych seděl vedle parapetu.
Když jsem po přestěhování z Ostravy do Prahy střídal nejrůznější pronájmy, zajímalo mě samozřejmě především to, jaký bude v pronajímaném bytě výhled. A přitom nejde o to, že bych se potřeboval z toho okna pravidelně dívat. Nejsem čumil, který sleduje, co se děje na ulici či u sousedů. Zajímá mě prostě jen ten první výhled, jako by mi mozek vždy po vojensku přikazoval "Z okna hleď!"
Fascinující jsou samozřejmě výhledy z oken nejrůznějších hradů a zámků, v Praze je úžasný výhled z Žižkovského vysílače, ale třeba i z budovy České spořitelny na Pankráci, líbí se mi pohled z Lichtenštejnského paláce na střechy malostranských domů, uklidňují mě pohledy z horských chalup na lesy a stráně. Nedávno jsem daroval své ženě k narozeninám poukaz na dvoudenní ubytování v hotelu Ještěd. Proč asi…?
Ale nemyslete si, jsou i okna, která nemám rád. Například pohled z okna letadla mi zrovna moc dobře nedělá, v letadle vždy počítám minuty do přistání a nemohu se dočkat, až nakouknu z okna poté, co letadlo na letišti bezpečně doroluje. Nemám rád ani pohled na počítačová Windows, protože to většinou znamená práci. A nepříjemná jsou i okna po pozření většího množství alkoholu...
Pohled z vlastních oken
Před patnácti lety jsem narazil na výhodnou koupi malého domku na kraji Prahy, kromě ceny mne samozřejmě zaujal výhled z okna – hned jsem věděl, že tady chci žít. Pohled přes střechy domků na kopec zvaný Klapice mne dostal. Navíc byl podzim, stromy měly ty nejhezčí barvy, prostě nešlo odolat.
A když jsme pak se ženou dům rekonstruovali, nechali jsme si vyrobit na jedné straně hodně velká okna. Hned za nimi je koruna statného ořechu a my přímo z postele můžeme pozorovat sýkorky, prohánějící se mezi větvemi, strakapoudy, jak buší do kmene, nebojácné sojky, anebo jen kmitající listí v lehkém vánku.
Severní okno z koupelny vedou do lesa, s nímž náš domek sousedí. A tak kromě ptáků jsme již pozorovali zajíce, srny a dokonce i kance. Poslední okna míří k sousedům. Do jejich oken vidíme jen od podzimu do jara, než se stromy a keře, které dělí naše domy, zazelenají.
Pohled z okna prostě miluju a myslím, že se s tou úchylkou dá docela dobře žít.
P.S.: Co vidíte z okna vy? A máte také nějakou svou úchylku?