Egypt a moje plavba po Nilu

Egypt a moje plavba po Nilu

18. 10. 2015

K civilizaci našich předků patřilo, i za všech minulých režimů, navštívit památky pravěkého Egypta. Tehdy se tam turisté dostávali těžko, třeba jen vlakem a lodí, za dlouho. Dnes už je to otázka odsezení jen čtyř hodin v letadle. (Cesta pár kilometrů do zaměstnání a zpět mi trvá v Praze dvě hodiny denně!)

Tak i já jsem se tam, za dějepisem starým pět tisíc let konečně vydal. Smutné bylo, že během mého celého plného pracovního procesu jsem na to neměl peníze, ale teď, v penzi a s výdělkem za poloviční pracovní úvazek však ano...

O historii Egypta bylo napsáno odborníky mnoho článků a knih, proto se následující text zaobírá spíše mými aktuálními dojmy ze současnosti této země.

Už při uzavírání cestovní smlouvy se mě úřednice v pražském Čedoku zeptala (vzhledem k mému věku), zda-li se nechci pojistit proti náhlému úmrtí. Tak špatně ale zase ještě nevypadám, dotklo se mě to!

Naše červnová trasa pouští i lodí po Nilu byla před čtyřmi lety následující:

  • KARNAK
  • LUXOR TEMPLE
  • ÚDOLÍ KRÁLŮ
  • AL DEI, AL BAHAI TEMPLE
  • EDFU TEMPLE
  • KAN OMBO TEMPLE
  • PHIALE TEMPLE
  • EGYPTSKÉ NÁRODNÍ MUZEUM
  • GIZA PYRAMIDY
  • LISTERING DEVICES

Odlet z Prahy

Musel jsem do letištního detektoru odložit i pásek. Moc jim vadila má nedopitá cola v zakoupené láhvi na letišti.

Letiště v Ruzyni (při návratu i v Hurghadě) jsou si velmi podobná. Tedy alespoň v tom, že každý panel ukazoval úplně jiný čas odletu právě našeho letadla. Počítače jsou na světě prý pro zjednodušení lidských omylů, ale fungovaly v těchto situacích ve skutečnosti opačně! Hurghadští počítačoví odborníci asi studovali náročnou výpočetní techniku v Praze.

Na pražské Ruzyni, před startem, připoutávali dvoumetroví slovenští stewardi (pro vysokou postavu drhli hlavou o stop letadla) kojence, batolata a předškoláky, speciálními povazy. Pak jsme v letadle hodovali dvě hodiny, lidská cestující mláďata byla krmena také nudlemi. Nechutnaly jim, a tak byly za chvíli na koberci letadla.

Letěli jsme ve výšce jedenáct kilometrů, rychlostí 900 kilometrů, venkovní teplota byla -55 stupňů. Při nouzovém přistání na moře prý nemáme prchat k zadním nouzovým východům, ty se na moři prý stejně neotevírají! V letadle jsem měl sedadlo do uličky, kolemjdoucí cestou na záchod a zpět do mě neustále šťouchali a budili mě.

Z letadla jsme měli noční výhled na 22milionovou Káhiru. Takový oblak světel v jednom městě jsem dosud neviděl!

Pilot se v noční tmě trefil na přistávací dráhu v Hurghadě, zlé jazyky českých cestujících tvrdily, že jenom proto, že před ním běžel po zemi místní zřízenec s rozsvícenou baterkou.

Egyptská Hurghada

Už cestou z letiště byl vidět zdejší obrovský stavební boom. Domy se tam staví rychleji než stačí vytěžit v jejich okolí písek.

Hotel se třásl dopravou těžkých náklaďáků s kamením, pískem a jiným těžkým nákladem. Jezdily ve dne i v noci a stále troubily. Ulice Hurghady byly špinavé a s barevnými odpadky. Auta si vytrubovala snad každý metr - taxíkáři lákali kolemjdoucí.

V současnosti je Egypt silně průmyslová země s jen menším zemědělstvím. Dnešní Egypťané mluví plynule česky, rusky, polsky, francouzsky, německy, rusky i anglicky. Jsou hovorní, hned se ptají odkud jsme. Spokojení byli, že jsme právě Češi, že znají Karla Gotta a hned ať si jdeme něco koupit do jejich krámu.

Hotel Triton Empire

Měl vlastní informační televizní vysílání s hotelovým každodenním programem. Jinak se v něm dalo sledovat asi 12 egyptských a pět světových zahraničních stanic (BBC, CNN, ruské, italské, polské, německé, španělské).

Rád jsem vysedával a pokuřoval v hotelovém klimatizovaném přízemní. Na dvorku hotelu byly otevřené bazény s pekelným vedrem. Jednou jsem si sedl ke spojovacím dveřím obou prostor. Z venku tam táhlo strašlivé vedro (my známe rčení, že zima táhne od dveří).

Umělá klimatizace opravdu tělu škodí. V hotelu byla prvotřídní. Běda ale střídat ji s venkovním klimatem. Hned začaly akutní dýchací obtíže a v mém případě pak nastoupil i ischias. Sotva jsem chodil po ulici.

V Hurghadě a tomto hotelu jsme pobyli celkem tři dny. Kdo si prý nezvykne na tuhle zemi už v Hurghadě, nezvykne si na Egypt už nikdy! I v tomto městě jsou už dávno přistěhovaní moravští bratři. Založili si tu českou hospodu s názvem Praha. Mají prý v ní plzeňské pivo, vepřové maso i knedlíky. To si ale mohu sníst v Čechách po návratu, za obyčejnou cenu.

Hotel byl vybaven dopolední „vexlárnou“. Brala eura i dolary, vlastně v nejlepším kurzu. Žádné doklady nevyžadovala a stvrzenku nevydávala. Za 30 USD dávala 180 egyptských liber.

Balkonové dveře našeho hotelu byly zkřivené, otevíraly se lehko, ale zamykat se musely tvrdým kopancem. Uklízeč mi otřel nábytek lepícím čistícím prostředkem, pak mi na ně položil pohlednice obrázky dolů. Ty se pochopitelně k desce přilepily, a já pak musel kupovat nové!

Hotel byl luxusní, srovnatelný s evropskými letovisky. Všude byl nápis: Jste uprostřed pouště, šetřete vodou, ta je tu cennější než ropa! Některá čísla pokojů ale na informačních tabulích pater chyběla, jejich arabské číslice jsou jiné než ty naše. Pokojský nás pak musel k příslušným pokojům osobně dovést.

Rusky si v hotelové restauraci sebevědomě poroučely vodku s tonikem. Skoro všude byly popelníky, kouří se tam o 106!

První den jsme neměli oběd, a tak jsme šli k soukromému hospodskému (pro jeho tričko v barvách olympijských her řečeného Barcelona). Když už jsme vstoupili, už se nedalo utéci. Knajpa měla usmolený nábytek a kuchyně byla za upatlaným a rozervaným hadrovým závěsem. Před putykou prášili zedníci. Nakonec jídlo nebylo nechutné ani drahé, dokonce nás po něm nepostihla ani střevní faraonova pomsta.

O Egyptu

Země se skládá ze čtyř částí - Horní Egypt, Dolní Egypt, Nubie a Sinaj. Elektřiny mají nadbytek, je ze tří elektráren na Nilu, větrných elektráren i jiných zdrojů. Egypťané nepijí pivo ani jiný alkohol z náboženských důvodů, holdují ale čaji, kávě i limonádě.

Psaní tužkou na papír je tu neobvyklé, když jsem tužku vytáhl, musel jsem ji hned někomu půjčit, oni si také chtěli něčím popsat papír. Stávalo se mi to i několikrát za jeden večer. Většinou mi ji po dlouhé době vrátili.

Tělo jsem si sluncem spálil už první den. Ještě že jsem měl s sebou opalovací krém s faktorem 50! Nenamazal jsem se jím a byl jako slunci odolný frajer? Po čtyřech hodinách opalování jsem byl po těle červený, na obličeji z nepochopitelných důvodů zelený. Ani mě to spálení moc nebolelo. Na sluníčko jsem opět vylezl až den před odletem!

Obyvatelstvo si se zájmem četlo v místních novinách. Jen tak se dozvědělo poslední novinky. Kupují se tu teď hluboké televizory. Ne každý má už doma televizor. Na provoz tam stačí i ty hluboké. Nemusí mít tenoučký televizor jako my.  

Místní

Při večerní procházce Hurghadou na mě jeden sedící Arab vykřikl: Kapitalisto! Já mu odvětil: Socialismus. Pak už nebylo o čem dál hovořit. Další dva mi řekli, že vypadám jako Číňan. Jednou mi řekli, že jsem „lampasák“. Poslední na mě křikl Adolf Hitler, pozdravil mě SIEG HEIL a zvedl na nacistický pozdrav pravici! To byl asi místní historický vzdělanec. Opravdu se mě to dotklo!

V Hurghadě mě jen dvakrát oslovily žebračky s dětmi v náruči. V Nubiji se kolem mne tetelila hejna černých žebrajících dětí, bylo mi jich upřímně líto. Dotíraly o bakšíš. Žebrajícímu klukovi jsem dal krabici s jídlem od snídaně. Byl zděšen, on přeci žebral jen o peníze!

Když tu někdo místní sežene práci, třeba zametání na jeden den, je to skoro životní úspěch! Večer se dokonce nají! Nezaměstnanost je tu asi mým odhadem 80 procent! Chudší se tu živí rybolovem, majetnější dokonce menším zemědělstvím.

Žebrání o bakšíš mají propracované, asi to studují už v základní škole. Mnou si prázdnou rukou a říkají, že mají hlad. Jsou neodbytní, pořád se kolem tetelí, když bakšíš dostanou, chtějí další a ještě další!

Prodavači

Vysedávali a kolemjdoucí bělochy chytali za ruce a vláčeli je do svých obchodů. Mají v nich pro nás cizince zbytečné a nepotřebné krámy.

Ve městech je neobyčejný počet lékáren. I já jsem si preventivně koupil levné kapsle proti možným budoucím střevním obtížím. Zbytečně. Špinavé talíře měly na sobě špínu desinfikovanou horkovzdušnou sušárnou!

V prodejnách potravin bylo zboží velmi levné.

Nabízeli mi i sluneční brýle, hodinky, boty. Také mi jeden chtěl vyčistit mé bílé boty. Jeho nástroje byly dva černé spodky od smetáků. Jak by to asi dopadlo?

Hassan

Náš česky mluvící průvodce Hassan byl pečlivý a průběžně se ptal na naše každodenní dojmy. Chtěl, abychom byli spokojení a nestěžovali si na něj u Čedoku. Poslední večer z nás vytahoval eventuálně skryté hněvy, žádné jsme neměli a tak, po ujištění, že si na něj nebudeme stěžovat, jsme to společně zapili jím zaplaceným pivem. Jinak, po opakovaných stížnostech by byl u Čedoku nezaměstnaný.

Hassan se ještě před málo roky živil výdělečnějším a modernějším obchodem. Diplomatická a turistická vozidla nebyla policií kontrolována, a tak jeho obchodování šlo bez problémů. Za pár let vydělal na rodinný patrový dům, věno pro nevěstu (4000 USD) a ještě mu přebývalo. Skoro záviděníhodné jak on využil mládí, již ve svých 28 letech měl pro slušný budoucí život úplně všechno vyděláno! Kam se to hrabou Češi. U nich tohle obyčejné vydělávání funguje už 5000 let!

Loď

Přepravili jsme se z Hurghády autobusem na naši nilskou loď. Při příchodu na loď, nám upoceným hned nabídli ručník namočený v ledové vodě a vychlazený nápoj. Tam jsme za cenu zájezdu dostali první egyptský oběd. Až po rozjezdu nám vydali polévku, jinak by prý vyšplíchla. Vyjeli jsme proti proudu asi 10kilometrovou rychlostí. Nil byl opravdu modrošedý. Před zdymadly byly fronty lodí, my jsme ale tolik nespěchali a počkali si v pořadí.

Tlustý vrchní lodní číšník mi omezoval osobní svobodu; v dlouhých pauzách mezi výdejem jídlem mi bránil kouřit u restauračního záchodu. Ostatní číšníci byli ale vlídnější. Jeden mi dokonce z „přátelství“ chtěl prodat karton cigaret? Nedoplatil bych se!

Slavnostní večeře byla servírována se svíčkou v plátku okurky. První jedlíci dostali svíčky zapálené, pak číšníkům došly zápalky a tak, jako nesilnější lodní kuřák jsem jim musel půjčit svůj zapalovač. Nakonec mi ho vrátili.

Loď měla délku asi 100 metrů, šířku devět, čtyři paluby. Jmenovala se Pioneer II. Měla čtyři paluby, byla klimatizována, strava byla třikrát denně. Jela na naftu a měla dva lodní šrouby. Chyběl jenom výtah.

Na palubě se nás Čechů sešlo celkem sedm. Ještě cestovalo asi 20 Němců a několik Nizozemců. Dva naše manželské páry byly stále v hotelových pokojích či lodních kajutách, jejich samci se museli pětkrát denně před vyvolenými samičkami koupat. Pak teprve s nimi směli jít za památkami. Samičky před památkami vyhledávaly dámské toalety, milenec jim je předem musel proplatit. Někteří tam prozáchodovali přes 1000 korun!

Na lodi s námi jeli dva tajní egyptští policisté. Při každém přistání u břehu byla policejní stráž, pro naši bezpečnost. Ta nevpouštěla Araby do vnitřních prostorů kotvících lodí.

Z kapitánského můstku se v podvečer a v noci valil dým marihuany, až jsme dostávali také chuť.

Odpolední svačina byla na horní palubě přesně v 16.00 hodin. Vydávali čaj, kávu a suchary. V 16.05 byl konec svačiny, vše bylo ihned odneseno do podpalubí. Kdo časově zaváhal, nejedl!

Lodní pokojský mi stlal postel třikrát denně - zpychl jsem z toho pořádku.

Toulali jsme se lodí až ke kapitánskému můstku. Kapitán „nilský vlk“ se na nás usmál a pozval nás na kapitánský můstek. Měl tam dva letadlové kniply a jeden mi uvolnil. Tak jsem mohl i já chvilku řídit loď Pioneer II. V Čechách by za to asi přišel o licenci!?

Dopluli jsme do Assuánu, tam naše lodní nilské putování skončilo. Jsou tam dvě přehrady. Menší „Britská“ vystavěná v roce 1830, větší Asuánská (řečená zde Nassirovo jezero) je z roku 1956.

Hned na chodníku nad lodí postávaly hordy místních prodavačů. Nabízeli kartony cigaret, sošky, hadříky a náramky. Mnohé zboží jsou padělky. Zlaté šperky s puncem jsou z mědi, koření je pro zvýšení váhy smísené s pískem, kamenné sošky jsou sádrové.   

Žijí tu jen dromedáři, velbloudi ne. Jinak osli, menší koně, krokodýli v domácích klecích. Komáři a mouchy skoro žádné. V podvečer se neslo vzduchem řvaní oslů.

Kolem Nilu v Horním Egyptu se zelenají úzké pásy vegetace (třeba jen dva kilometry na každém břehu) palmy, banánovníky, borovice, rákosiny. Kolem zavlažovacích kanálů z nilské vody jsou malá políčka, do nich obyvatelé čerpají elektrickými či naftovými čerpadly vodu. Někdy v kanálech plavou mrtvoly krav či oslů. Hnijící zavlažovací voda pak dodává zelenině tu správnou chuť, která i mě, odpůrci zeleniny, tady velmi chutnala.

Nil je v Horním Egyptě asi 500 metrů široký a devět metrů hluboký. Věřili jsme, že v něm krokodýli nežijí, ti v něm prý žijí až nad Assuanskou přehradou. Raději jsme se v něm ale nekoupali.

Luxor

Sraz jsme měli v 17 hodin. Odpoledne jsem si neprozřetelně vyšel sám do města, hlavně do banky. Směna se mi zdařila snadno, čas však nemilosrdně utíkal. Do doby srazu zbývalo už jen málo, tak jsem si vzal koňskou drožku. Domluvili jsme se na ceně 10 liber. Měl jsem bankovku jen 20 liber, a tak čekal na návrat deseti. Drožkář řekl 15, já že 10, stejně se neměl k navracení peněz a na mé protesty vyjel od chodníku opět do středu vozovky. Nakonec zastavil u chodníku řekl, že kůň se zapařil a odjel bez snahy cokoliv mi vrátit. To bylo ještě hezké!

V přístavu parníků jsem se moc neorientoval a tak jsem vystoupil dosti jinde. Ptal jsem se uniformovaného policisty a uniformovaného nilského „námořníka“ kde je naše loď Pioneer II? Byli ochotní, zvlášť když jsem jim řekl, že tam musím být na srazu za deset minut. Chvilku jsme běželi, já mezi nimi. Všichni kolem jenom udiveně koukali, kdo to v tom horku tak zběsile utíká? Pak mi lodník řekl, že loď je ještě daleko, on že tu má zaparkovaný motorový člun, abychom se svezli. Kývl jsem. Naskočili jsme ve třech do lodi a motor naskočil. Jeli jsme po Nilu pár minut a už na mě chtěli peníze, prý musí živit své hladové rodiny! Dal jsem jim každému stovku liber v domnění, že je to dost. Nebylo, a tak zamířili od břehu znovu do středu řeky! Musel jsem znovu přidat dvě stovky.

V cílovém místě opravdu byla naše loď a my se blížili k břehu. Hodili mi úzké prkno od lodi na břeh, loďmistr mě vzal za ruku a vyvedl po něm na pevnou zem. Nilský krokodýl se do nás nezakousl! Naše skupina právě přicházela a s úžasem na mě hleděla. Připojil jsem se k ní a zodpovídal zvídavé dotazy. Když jsem se pochlubil poplatkem 400 liber za člun, průvodce Hassan obrátil oči v sloup. Prý to normálně stojí 20 liber! Příště ať neopouštím skupinu sám a nakupuji jenom pod jeho dozorem!

Před přístavištěm v tu chvíli stáli prodavači kartonů cigaret, já měl zrovna jednu zapálenou, strkali mi nabízené kartony amerických značek zepředu i zezadu, mezi nohama, pod rukama a kolem krku. Nakonec jsem jeden karton koupil jenom za 100 egyptských liber, prý to byly čínské padělky. Nakonec mi chutnaly jako originály.

Údolí králů

Tam jsme dojeli autobusem a dál pokračovali pouťovým vláčkem. Zase tam byla přesilovka prodavačů suvenýrů. Rozuměli jen na „NO MONEY“, pak teprve odprýskli. Jiní šeptali bakšíš, bakšíš, bakšíš. Vstupenky byly jen pro vstup do tří různých hrobek. Procvakávali je kancelářskou dvojděrovačkou, některému „biletářovi“ se povedly najednou hned dvě dírky do lístku. Pak vznikl spor, kolikrát majitel vstupenky už v hrobce byl? Dalo se to uhádat názorným předvedením funkce dvojděrovačky. Navštívil jsem hrobku Ramsese II. Byl to úmorný sestup v suchém horku, po prknech dolů a zpět nahoru, proti proudu turistů. Nic moc tam pro neznalce egyptologie ani nebylo vidět. Vtírali se místní průvodci, chtěli mi půjčit baterku, ukazovali dolní části kamenného sarkofágu a později by chtěli zase bakšíš. Odháněl jsem je.

Hrobů tam bylo asi 20, neměl jsem v tom žáru sílu jít dál do zakrouceného písčitého kopce. Tutanchamonova hrobka byla za příplatek ještě 100 liber, nikdo z turistů ale do ní nevcházel.

Carter byl prý věhlasný vědec z našeho meziválečného evropského času (1928). Bydlel v budově pod Údolím králů. Objevil a otevřel tehdy nevykradenou Tutanchamonovu hrobku. Já si ho ale nevážím, je to hanobitel mrtvoly! V hrobce Údolí králů ponechal jen jeho mumii. Jeho posmrtnou masku (asi 12 kg zlata), dva zlaté sarkofágy (přes 120 kg) a dvě komory odeslal do Egyptského národního muzea v Káhiře. Tam také vyvěsil do vitríny faraonovy špinavé podvlékačky (kdyby mu je aspoň po těch 3500 letech přepral)? Ostuda velkého vědce!

Vyjeli jsme autobusem do Edfu a Komombo. Nevalně se tu mluví o novověkém křesťanství. Křesťané tu vnitřky památek s původními nápisy potáhli sádrou a stropní malby spálili v oleji namočených hořících hadrech.

Před stavbou Assuánské přehrady v místech památek byly od nepaměti, půl roku záplavy Nilu, šest metrů vysoké. Přesto to pískovcové stavby vydržely několik tisíciletí. Assuánská přehrada (1956) ukončila zkázu historie, Egypťané si jí proto váží a říkají ji Nássirovo jezero. Tehdejší prezident na její stavbu musel znárodnit Suezský průplav, pak teprve na ni měl peníze. Vyčítá se jí, že organické nánosy Nilu ze Súdánu tak neprotečou do Horního a Dolního Egypta. Když jsem před Hassanem řekl, že je to sovětská stavební práce, ohradil se: To je naše egyptská přehrada! Pod ní po proudu je ještě jedna přehrada, menší britská, z 18. století. Už jsem raději nevyslovil, že to je ta britská!

Vojsko

Teď osmdesátimilonová země má několik milionů vojáků. Jsou mladí, usměvaví, v bílých uniformách a k cizincům přátelští. S výzbrojí si pomáhají čím to jde. Vypadáva-li vojákovi třeba ze samopalu zásobník, přimontuje si ho růžovou dámskou gumičkou. Každý most je střežen vojskem a u některých jsou i železné posuvné zátarasy. Na silnicích jsou také dřevěné závory, prý aby se nejezdilo moc rychle. Tak tomu bylo také dříve, před takzvanou letošní „jasmínovou revolucí“.

Vojenská povinnost je pro vysokoškoláky jeden rok, pro středoškoláky dva, pro negramotné tři roky!  

Nubie

Vyjeli jsme do ní motorovým člunem. Nil tu byl úzký, s nánosy bahna, kamení a plný vírů.

U jednoho feláha jsme tam na terase jeho domu popili čaj a pak nás on zavedl ke kleci s krokodýly. Toho většího, pod železnými mřížemi jsme se báli a jen ho z dálky pozorovali. Menší byl ve skleněném otevřeném akváriu. Tupě koukal do blba, a tak jsem ho praštil dřevěným klacíkem přes zadek, aby vůbec začal myslet. Nikdy jsem neviděl tak rychlou reakci! Ve zlomku sekundy se na mě otočil čelistmi a byl připraven k boji. Raději jsem odstoupil, setkat se s ním v přírodě neměl bych šanci přežít!

Majitel krokodýla nám řekl, že až mu porodí, hodí ho do Nilu. Nebude ho už dál živit, ze svého.

Mladí Nubijci mluví už jen arabsky. Staří ještě umí hovorově svou původní řeč. Dle místních zvyků se tamní žena smí provdat jen za Nubijce, muž si ale může vzít i Arabku či jinou národnost. Nesmí se tam fotografovat dospělé ženy.

Historie

Prvním novodobějším sjednotitelem Egypta byl Turek Muhamad Ali (1830). Začal tu udržovat pořádek (vojsko policii), zakládal školství. Pak je tu vážen politik Ali (1870). Politicky významný je i Ismail.

Války tu probíhaly už v období před Kristem. S Chetity, Peršany, Turky, Araby, Řeky, Římany, křesťany, Brity i Francouzi. Kam se hrabou Češi!

Káhira

Na výjezd do ní jsme měli budíček v 1.30 hodin. Město má teď 22 milionů obyvatel. Prý je to nejstarší město na světě, historii má snad 50 000 let! Dobyli ji Arabové v sedmém století. Napoleon zde bojoval s Turky. Právě tady prý vznikla první zdravotní pojišťovna na světě. Město mělo později vypadat jako Paříž, Nil se v ní uměle rozdvojuje. Poblíž ní leželo dávné město Memfis.

Navštívili jsme křesťanský (koptský) chrám sv. Jiří. V těchto místech se prý měsíce ukrývali Marie s Ježíškem. Když se Ježíšek pokakal prý ho Marie omyla zdejší vodou.

Národní muzeum v Káhiře založili Francouzi v letech 1863 – 1901. Je v něm 120 000 exponátů. Není to vše možné shlédnout za desítky minut, nápisy u památek jsou i v angličtině, kolemjdoucí skupiny mají výklad ve francouzštině.

Měl jsem v něm hroznou hádku s tamním „hajzlklukem“. Dal jsem mu předem 50 liber a on že mi později vrátí peníze, dle mé spokojenosti. Muselo pak nejprve dojít ke strašlivé hádce v angličtině, on pak začal soukat mince, nakonec vytáhl i papírové bankovky. Návštěva v jeho „salonu“ mě nakonec stála jen pět liber a následné sucho v mém krku!

Tutanchamon tam měl vystavené spodky, nikdy jsem neviděl tolik potentočkované – špindíra, ani prací prášek Ariel by je dnes už nevypral!

Sfinga a rvačka

Bezpečnost turistů u Sfingy hlídá místní TURISTICKÁ POLICIE. Na obchodně významném místě, v době naší návštěvy, vypukla mezi asi deseti arabskými prodavači suvenýrů rvačka. První kdo od rvačky utekl, i se samopalem byl turistický policista, nás turisty ponechal našemu osudu! V žáru 40 stupňů Celsia asi nemělo cenu střílet, ještě by snad mohl někoho zranit či zabít!

Po dřívějších zkušenostech s polopenzí v Turecku jsem si bral do kapsy na oběd od snídaně dvě vařená vejce. I tady jsem s nimi měl ty nejhorší zkušenosti. Pukaly mi v kapse skořápky, žloutky mi v kapse vyhřezly do hřebenu a zapalovače. Tak jsem žloutky z hřebenu po večerech drolil ven. Přesto jsem měl ve vlasech žloutek z hřebenu, žloutek mi vystřeloval i ze zapalovače, při každém zapálení další cigarety. Pro jistotu jsem si tam koupil jiný zapalovač, ten byl ale zase nefunkční!

Doprava

Platí tu neuvěřitelná místní dopravní „nepravidla“. Po levé straně vozovky se jezdí proto, že tam je volno. Tlustá čára se přejíždí ze stejného důvodu. V noci se nesvítí, asi je vidět dost dobře. Zákazu předjíždění si řidiči vůbec nevšímají. Motocyklisté jezdí na motorce i s dětmi, po pěti, bez přilby, bez brýlí a bez osvětlení. Jenom si vytrubují. Při maximální povolené rychlosti 120 kilometrů za hodinu jim v autech houká výstražný signál, nevšímají si ho. V Káhiře se jezdí v jednom směru šesti proudy, kupodivu se všichni nakonec zařadí. Jednu noc náš řidič za jízdy usnul, vjel do protisměru, včas se ale probudil a za hrozného kymácení autobusu se vrátil do správného jízdního pruhu. Rusáci v našem autobusu hrůzou křičeli (ostorožno)! Přes všechny ty dopravní „nerváky“ jsem v Egyptu neviděl jedinou dopravní nehodu!

Jezdí tam auta značek Hyundai a KIA, jinak zbožím přeplněné náklaďáky.

Fotografování

Měl jsem s sebou fotografické vybavení SONY. V Praze jsem si ale zapomněl dobíječku baterie. Byl to větší problém, než jsem tušil. Domníval jsem se, že mi baterie vydrží na celý pobyt v Egyptu. V polovině zájezdu mi ale dosloužila. Bez speciální dobíječky ji dobít na březích Nilu není tak snadné. Tamní prodejna SONY je tam asi také, ale nikdo neví kde. Tak ji se mnou šel do města najít náš průvodce Hassan. Prodejnu jsme našli a něco jako dobíječku koupili (ne ale originální baterii). Zároveň mi lodní prodavač pohledů také koupil další. Měl jsem tedy už dvě. Večer jsem baterii SONY dobíjel lodní elektřinou 220 V. U Nilu se při dobíjení na nějaký ten Volt navíc nehledí! Nestojí to ani za myšlení. Nezdařilo se to. Dobíječky dobíjely 12 volty, má baterie byla jenom na čtyři. Spálil jsem ji. Už nebylo v poušti pomoci, jen nefotit. Museli dál fotografovat moji známí ze skupiny Čechů. Ochotní Němci a Nizozemci mi po večerech na horní palubu lodi přinášeli své jiné, atypické baterie a dobíječky, chtěli mi pomoci. Výrobce SONY má ale všechny díly úplně odlišné. Až v Praze mě stála nová a správná funkční čínská (ne originální japonská) fotobaterie 1000 korun, a ta pak už spolehlivě fungovala.

Kšeftování
Kupoval jsem si sošky v luxorském marketu. Byl klimatizovaný a budil dojem seriózního obchodu. S obchodníkem jsme si sedli pod klimatizaci a začali psát české arabské – evropské číslice na papír. Moc jsme se anglicky hádali a pořád si psali čísla. Nakonec jsem mu nechal za pět sošek 90 USD, on mi mou českou účtovací tužku ihned ukradl, prý jako bakšíš. Obchodní technik mi každou sošku pečlivě a samostatně zabalil, obalil samolepkou, její konce zuby pečlivě odkousával. Odešel jsem tak s taškou plnou egyptských krámů.

Teprve později jsem se naučil s místními obchodovat. Nejdříve jsem řekl jaké zboží chci a uhádal cenu. Pak jsem jim řekl výši bankovky, kterou jim dám. A kolik peněz mi okamžitě dají zpátky - počkal jsem si na jejich vydání. Teprve pak jsem převzal zboží a raději rychle odešel.

Abychom se na cenách nějak domluvili, ukazovali jsme si čísla také na obchodníkově kalkulačce. Jediné moudré bylo, nic si s Araby nezačínat a vůbec nic od nich nechtít! Za všechno chtějí zaplatit, třeba i za zavedení k bance. Bez příčiny vás ale nepřepadnou, ba ani peníze z kapsy neukradnou.

Návrat do Prahy

Po dovolené jsem si musel v mírném pásmu odpočinout. Na letišti v Praze jsem omylem někomu ukradl mému podobné zavazadlo. S opovržením jsem ho hned vrátil mezi jiná, přijíždějící zavazadla.

Noční cestou zpět mi nabídli plechovkové pivo. V dramatických nočních hodinách letu jsem si ho vybryndal do rozkroku bílých kalhot. Styděl jsem se s tím vlhkým rozkrokem vystoupit z letadla.

I v Hurghadě na letišti byly počítače s informacemi o našem odletu stejně pomatené. Nikdo jsme nepochopili, kdy a odkud to my vlastně teď vystartujeme? Údaje se měnily každou chvilku!

Dojel jsem v Praze městskou hromadnou dopravou až na rodný Žižkov a hned mě oslovila ta nová a lepší „demogracie“. Na chodníku před naším činžákem pokryv skleněných střepů, hrůza botami na to došlápnout. Pak, s těžkými taškami vystoupat 130 schodů (výtah je dlouhodobě v rekonstrukci). V každém patře na parapetu seděla sípající penzistka, dech popadající, u nohou měla čtyři tašky plné jídla. Marně ode mne čekaly jejich vynešení nahoru. Sám jsem měl toho „velehorského“ výšlapu po schodech až dost! S jejich těžkými nákupy bych na schodech zemřel ihned!

V pražském bytě už na mne po návratu čekali moji mazlíčci – moli. Stýskalo se jim po mně. Hned jsem jim radostí ze setkání zatleskal.

Pral jsem ušpiněné oděvy z pouště. Myslel jsem, že z pračky poteče žlutý písek, byl to ale omyl, vytékala jenom obyčejná černá špína.

Po návratu do Prahy jsem vychutnával hladovění. Na jídlo jsem neměl chuť ještě několik dnů. Začal jsem evropsky hubnout, a to s chutí.

Ještě po pár týdnech se mi krev v žilách vaří žárem Sahary a oči mžourají z nadměrného světla.

Resuscitace po návratu ze Sahary mi trvala několik týdnů. Třeba při psaní tohoto textu jsem na schodech mé venkovské chaty omdlel a upadl. Taky i tam bylo moc teplo a zrovna střízlivý jsem nebyl.

Závěr

Památky jsem tam viděl, ale už do téhle země nikdy nepojedu. Nekonečné a dotěrné kšeftování se mi vůbec nelíbilo. Miluji památky, ale ne to nesmyslné kšeftování s „ničím“.

cestování dovolená Egypt
Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 44. týden

V úterý 5. listopadu proběhnou ve Spojených státech amerických prezidentské volby. Tématem kvízu tohoto týdne budou nejen američtí prezidenti, ale i zajímavosti z USA.