Psal se rok 2009, letní měsíc červenec, kdy jsem se vypravila s mým psíkem ke zvěrolékaři na očkování. Zjistila jsem, že se pan veterinář přestěhoval na jiné místo. Vypravila jsem se tedy ono zdravotní místo pro zvířátka hledat.
Prošla jsem kolem polikliniky u pivovaru, říkala jsem si, je to ono správné místo? Něco mi říkalo - jdi dál. Tak jsem hlas poslechla a pokračovala dál v cestě. Najednou v dáli vidím mužskou postavu. Přibližuji se, až stojím u pěkného muže, kterého se mile ptám: Nevíte, prosím Vás, kde je tu zvěrolékař? Jeho modré oči, tak krásné, na mne hleděly, a mě v ten okamžik bylo tak krásně... Odpověd´zněla "slečno nevím, mám také psa, ale ještě jsem s ním u zvěrolékaře nebyl. To najdete."
Oba jsme se podívali na stejné místo o kus dál, jako bychom měli stejné myšlenky. Měla jsem pocit jako bych ho znala spoustu dní. Já doplnuji jeho slova: Mělo by to být někde u pivovaru. Můj princ povídá: To se ale musíte vrátit zpátky. Děkuji mu s úsměvem a jdu zpět. Najednou ho cítím za zády, otočím se a on na mne promluví, že se mi na cestu zeptal. Vysvětluje... stojíme tak blízko sebe a já cítím v srdci krásný pocit zamilovanosti. Loučím se se slovy: Jste moc hodný a mladý muž na mě překrásně mrká.
Jsou to již tři roky a já mého prince nosím stále ve svém srdci a doufám, že přijde den, kdy ho opět potkám. A budu mu moci ještě jednou poděkovat a hlavně mu říci dvě krásná slova - miluji Tě.