Pejskovi se něco v noci zdálo a začal štěkat. Možná i reagoval na štěkání všech psů okolo. No, jestli je snad staroušky vzbudil, tak nevím. Ráno jdeme brzy ven. Dole je úplné ticho. Nechci tam chodit, abych je snad nevzbudila. Vracím se po sedmé hodině, a když slyším šramot, jdu se opět zeptat, co vlastně potřebují. Dozvídám se, že jsem tam měla být už v sedm hodin, že pán musel všechno udělat sám. Netváří se vůbec příjemně, a tak to nevydržím a říkám, že mi musí opravdu říci, co a kdy chtějí, že já stále nebudu jenom tápat. Nejsem zvyklá někomu lézt do věcí bez souhlasu a nejsem opravdu jasnovidná.
Prý jsem měla už začít dělat snídani. A snad i vyluxovat a umýt okna. Prý mám vědět sama, co je třeba. Vidím, že jejich představy jsou opravdu zvláštní, a už se ani nedivím, že nikoho nemůžou sehnat.
Rozhodnu se tedy jejich hnízdečko opustit. Jak je vidět, dorozumění je docela nemožné. Ptám se, jestli mi zavolají taxík a nebo mě pán odveze na nádraží. Začínají se omlouvat, ale já už opravdu nechci nic slyšet. Po vzájemném uklidnění a vyjasnění si věcí mě prý na nádraží odveze, ale až po snídani.
Snídaně je tak opulentní, že kdybych ji měla připravit sama, musela bych mít plánek. Paní si dává mističku ovesných vloček, do toho různé druhy ovoce, oříšky a další přísady. Pán má pomazánku, nevím z čeho, chleba, šunku. Pak si připraví dva velké talíře se zeleninou a ovocem. Na stůl se to skoro nevejde. Také ještě hrnky s čajem a kávou. Já sedím u malého kousíčku stolu a dávám si kousek zbylého koláče, nevím od kdy, a trochu bryndy.
Pokračování příště