Tak se spakuji a čekám s pejskem u dveří, až se najedí a pán nás odveze na nádraží.
Loučíme se se slzou v oku a říkáme si, jak jsme si vzájemně sympatičtí a jaká je škoda, že jsme si neporozuměli.
Konečně jsem na nádraží a kupuji jízdenku - tentokrát i pejskovi, aby nemusel do tašky. Protože vlak jede až za půl hodiny, jdu ještě před nádraží a sedám si na lavičku. Kufr pokládám vedle sebe a vedle milenců, kteří tam sedí. Vyndám mobil a telefonuji s kamarádkou. Chodím při tom s pejskem okolo. Když vejdu za stálého hovoru do nádraží, zjišťuji, že jsem nějak na lehko. Kufr totiž zůstal venku.Tak to už je opravdu moc! Rychle se vracím a doufám. Kufr se stále tulí k milencům, kteří ještě sedí na lavičce. Možná, kdyby lavičku opustili, opustil by ji s někým i můj kufr.
Utíkám zpátky a zase musím někoho poprosit, aby mi pomohl nastoupit do vlaku. Cesta domů byla stejně hrozná, jako cesta tam. To už nebudu prodlužovat. Jenom Vám musím, milé dámy a možná i pánové, říci, že mě roupy zase na hodně dlouho přešly a že se starám sama o sebe a pejska. A myslím, že jsem si sobě docela užitečná. Pejsek mi sedí na klíně a já se mu ještě stále omlouvám, za to, co jsem mu prováděla.
P.S.:
Tak mám takový dojem, že jsem couvla docela včas. Myslím si, že by mě tito lidé nechali chvíli v klidu a pak by to začalo. Dostala bych na starost barák se vším všudy, vaření, pečení, praní, žehlení, uklízení a starání se o nemocnou ženu. Také o zahradu, králíky a slepice. Za to by mi naslibovali, že když jim dosloužím, dostanu barák. Jenže já bych asi umřela dříve než oni a barák by mě stejně nezajímal, i kdybych se toho dožila. A jak by mě asi uštvali všichni příbuzní, kteří se teď o staroušky starat nechtějí. No nic, hlavně, že to dopadlo dobře.