Myslím, že jsem se už na i60 zmiňovala o tom, že s velkým zaujetím pátrám po předcích. Začínala jsem s matrikami. Práci jsem měla ulehčenu tím že je už většina matrik digitalizovaných. Veliké ulehčení pro mne bylo, že za feudalismu se poddaní nemohli stěhovat, vdávat nebo ženit mimo panství, a když, tak jenom s povolením vrchnosti. Moji předci o povolení asi nežádali, takže většina z nich žila ve vesnici, kde jsem se narodila i já, nebo ve vesnicích v okolí.
Jak jsem napsala, nejprve jsem hledala v matrikách. Z vyprávění jsem věděla, že se moje prababička jmenovala za svobodna Johana Hurtig. Byla jedinou dcerou svých rodičů, neměla žádného bratra, takže byla dědička. Provdala se v roce 1859 za mého praděda Františka Dundra z Lotouše u Slaného, který se do naší vesnice přiženil.
V matrice jsem narazila na jednu zvláštnost. Po určitou dobu – jednalo se patrně o zvyk jednoho matrikáře (většinou to byl místní farář) – se kromě čísla popisného domu, psalo i pojmenování domu. Většinou se domy jmenovaly podle jména předchozích obyvatel. U našeho domu bylo napsáno „U Freyů“. Bylo mi to divné, věděla jsem jenom o Hurtigových.
Jak jsem postupovala proti proudu času, zjistila jsem, že Hurtigové byli v našem domě po tři generace. První Hurtig se přiženil z vedlejší vesnice Hnojnice v roce 1763, jeho žena se jmenovala Barbora Pollák. To mě překvapilo, o žádném Polákovi jsem neměla tušení. Pátrala jsem dále a našla jsem, že v roce 1763 se jistá Barbora, dcera Venceslava Freye provdala za Venceslava Polláka z Veltěž. V matrice narozených jsem našla, že měli spolu tři děti, dceru Annu Marii, syna Venceslava a Bernarda. Barbořin manžel krátce nato zemřel, proto se provdala za Martina Hurtiga, o kterém jsem psala výše. Brzy nato se jim narodil syn Michal, ten však zemřel, když mu byly dva roky a půl. Další syn Josef, Barboře a Martinovi narodil až po desetiletém manželství. Josef měl syna, taky Josefa a onen Josef (druhý) byl otcem Johany, o které jsem už psala.
Je to propletenec, připadala jsem si jako detektiv. Barborou Pollákovou (Hurtigovou, Freyovou) mé pátrání tehdy skončilo. Dále do minulosti jsem už nešla, prostě jsem to vzdala. Bylo to hlavně proto, že zápisy do matrik se vedly nesystematicky a nepřehledně. Byly sice matriky narozených, oddaných a zemřelých zvlášť, jenomže se zapisovalo chronologicky, bez ohledu na to, v jaké vesnici má daný člověk bydliště. K naší farnosti přináleželo pět vesnic a zápisy byly vedeny podle data, jak obřady probíhaly. Takže, když jsem chtěla hledat některého z mých předků, musela jsem se prokousat množstvím zápisů, abych našla zápis, který se týká občana naší vesnice. Navíc rukopis zapisovatelů, to byl taky oříšek. I když, v těchto dobách – před rokem 1760 se zapisovalo do matrik v latině (některá latinská slova jsem si stačila zapamatovat). Výhoda ale byla v tom, že zápisy byly psány latinkou. Přesto jsem už dále nepokračovala.
Soustředila jsem se na další větve. Původně jsem šla po té hlavní, potom jsem hledala, kam se poděly všechny prapratety a praprastrýcové. To bylo pro mne taky překvapivé. Zjistila jsem, s kolika lidmi z naší vesnice nebo okolí jsem příbuzná, lépe řečeno, máme společné předky.
Konečně jsem se dostala k Josefu Kuzebauchovi. V matrice jsem vyčetla, že jedna prateta, byla to dcera praprabáby Barbory, jmenovala se Anna Marie, provdala se do sousední vesnice Orasice za jistého Josefa K... V té době byla matrika psána v němčině, písmem zvaným kurent. Věděla jsem, že první písmeno je K, celé jméno jsem nerozluštila, písmo kurent byla pro mne „španělská vesnice“.
Za nějaký čas jsem něco hledala v matrice obce Orasice. Na konci matrik bývá jmenný rejstřík. Podívám se na jména od K a co vidím. Rejstřík psal asi jiný člověk, který už nepsal kurentem, ale latinkou a přímo před očima jsem viděla jméno Kuzebauch. Ihned mě napadlo, že to je ono. Jméno jsem si napsala latinkou, porovnávala s tajemným K… a zjistila jsem, že je to trefa.
Tenkrát bylo v Orasicích Kuzebauchů několik. V současnosti široko daleko žádný nositel tohoto příjmení nežije. Moje praprateta Anna Marie měla s Kuzebauchem dceru – pro změnu Marii Annu. Krátce nato její manžel zemřel. Vypadá to, že tak asi dopadli všichni držitelé tohoto příjmení. Dívala jsem se na internet a v celé České republice je v současnosti jenom deset Kuzebauchů.
To vše, co jsem popisovala, se odehrálo na počátku mého genealogického bádání. Následující zimu (genealogii se věnuji jenom přes zimu) jsem se věnovala pátráním v soupisech poddaných.
